Tomáš Magnusek je zjevením české scény. Jednoho černého dne se totiž rozhodl, že ze svého rybníčku speciální pedagogiky se i přes hrozbu vycákání veškeré vody překulí do rybníčku české kinematografie. Jal se bez jakýchkoliv předchozích zkušeností napsat film o tom, kterak parta gerontů vzpomíná na to, jak nebyli geronti. Obešel všechny finančníky Česka a z různých důvodů před nimi postupně poklekal, aby si vyprosil peníze na hereckou smetánku, což se mu nakonec podařilo. Zadlužil se, ale v bolestech a bez sedativ se mu podařilo porodit film Pamětnice. Následně své dloužky splatil tím, že natočil další tři pohledné snímky o tom, jak Romové ničí naši zem, čímž se u plebsu navždy etabloval ve své roli proroka. Leckdo by tuto zarputilost mohl nazvat obdivuhodnou a svým úchylným způsobem by měl možná pravdu, neboť Magnuskova přeměna z marmeládového upoceného strejdy, který je jednou stokilovou nohou v hrobě, na o pár desítek kil lehčího průměrně zdravě obtloustlého Čecha, který nosí saténové šátky s tvídovým sakem, je úctyhodná. I svou medvídkovskou rolí v Shokym & Morthym získal u některých cílovek jistý kredit. Nešlo tedy ignorovat jeho ambiciózní novotinu Stáří není pro sraby.

I do té se mu podařilo sehnat slušné herecké obsazení. Luděk Sobota během své herecké kariéry přesel z trapného koktání na trapné nekoktání, které předvádí i v tomto „díle“. Jan Přeučil se tu v roli postaršího gentlemanského homosexuála laškovně líbá s uvědomělým Ivanem Vyskočilem v zástěře vařícím večeři za svitu růžových lampiček rozmístěných všude po bytě (a vypadá to přesně tak, jak to zní). Rudolf Hrušínský ml. je tu průměrně nudný starý zaměnitelný strejda a o jeho roli vám nejspíš řekne vše to, že si po dvou dnech od filmu nepamatuju, jestli v něm umřel, nebo ne. A kvóty na zahrnutí people of colour tu naplňuje Jiří Krampol, přičemž kontrast jeho kaštanově hnědé solárkové pleti a zuřivě lesknoucích se zubů je to nejzajímavější, co jeho postava nabízí. Krampol se nicméně chce popáté ženit, takže je to plně pochopitelné, hezký svatební fotky se neudělají samy.

K tomuto ansámblu se připojují přesně takové persony, jaké bychom si kolem Magnuska představili. Martin Dejdar, zase jednou odskočivší si od prodeje vlastního parfému k „herectví“. Eva Burešová, které to mezi těmito dinosaury překvapivě sluší. A mistr světa ve formuli 1, Emerson Fittipaldi. Netuším proč. Váhání nad tím, jestli se jedná o vážně míněný pokus o drama či zdařilou sebeparodii je tímto ještě víc podníceno. Těšme se na Van Damma ve čtvrtých Bastardech. Po filmu Stáří není pro sraby je ale jasné, jak se k těmto hvězdám Magnusek dostává. Se zdroji totiž evidentně nemá problém. Pokud vám připadalo, že české firmy trpí přemírou product placementu, po Magnuskově veledíle budete mít chuť si vyždímat oči. Ve filmu snad nenajdeme scénu, která by nezačínala podmanivým desetivteřinovým záběrem na dodávku logistické firmy či auto s potiskem realitní kanceláře, které se nablyštěné projíždí kolem našich hrdinů, kteří ho celou dobu se zájmem pozorují, aby se poté opět vrátili k rozjímání nad svým životem. Najdeme zde i roztomilou scénu, kdy se protagonisté ptají na něco recepční v nemocnici, ta je však příliš zaneprázdněna mnohavteřinovým hloubáním nad e-shopem s povlečením, stejně jako kamera, pečlivě zaostřená na název a URL. Meta hříčka a upozornění na nedostatky kapitalismu? Možná. Proto je pro jistotu naprosto stejně pojatá scéna ve filmu ještě jednou o pár minut později.

Na kvalitě recenze mi záleží, proto si ji pročítám zpětně a zjistil jsem, že jsem se vlastně málo vyjádřil k tomu, jaký film vlastně doopravdy je! Ale možná už to tušíte. Bylo mi při něm stejně jako při sledování Rychlých prachů. Celou dobu vím, že to skončí pěkným happyendem, ale z nějakých zvláštních choutek si to prostě pustím. Po zhlédnutí ale s pocitem studu mažu veškeré stopy. Stejně jako v Rychlých prachách je taky znát, že herci si to užívají a už je jim úplně jedno, jaké dopady jejich účast ve filmu bude mít, neboť za ni dostali tučně zaplaceno. Herectví je tu taky podobné, škála emocí, které tu herci projevují, je podobná, jako když se vnadné herečky zhrozeně ofrňují nad nabízenou částkou. Sympatická snaha narvat do filmu známé tváře a zkušené herce (Sobotu a Freje budu mít rád vždycky) je tak zastíněna nulovým herectvím zbytku zúčastněných.

Můžeme ocenit Magnuskovu snahu o uvědomělou zápletku. I staříci si chtějí užívat a plnit si své sny. V kontextu české tvorby nicméně nejde o myšlenku nikterak revoluční, filmů se snahou o podobný přesah je celá řada a vystačí si i bez stovek záběrů z dronu, které bohužel režisér v tomto filmu objevil. Produkční kvality ale od začátků speciálního pedagoga beze sporu vzrostly, dialogy jsou totiž alespoň slyšet (i když tupostí rvou uši) a ta kamera už nepůsobí jako z found footage hororu. Scénář bohužel vypadá jako náhodné naházení humorů na jednu hromadu pospojovaných dohromady dronovým šílenstvím. Magnusek se musel za všechna svá břicha popadat, když si představoval scény, kde se staříci omylem dostanou do bordelu nebo si dávají brčko u táboráku. Ty ale nenabízí nic, vtipné nejsou a postavám nijak neslouží, příběh si ale postupně může odškrtávat sny, které si staříci chtějí plnit.

Ke konci se objeví snaha o konflikt, který však opět vyšumí do ztracena. Za doprovodu teskně dojemné hudby (která zůstává stejná i ve chvíli, kdy se konflikt přesouvá do agrese, jako kdyby ji někdo prostě zapomněl ustřihnout) totiž jedna z postav oznámí, že do pár dnů ji čeká smrt. I slzička by v tu chvíli ukápla, protože Ladislav Frej je pořád výborný herec, který dává na chvíli zapomenout, jakou grotesku sledujeme. Děj se ale následně posune o šest měsíců kupředu a my vidíme tutéž postavu, jak si to zdravě a vesele bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení či navrácení se k terminální diagnóze štráduje po ulici. Proč žije? Nevíme. Možná chtěl Magnusek počtem otázek rojících se v hlavě diváka přebít řemeslný kal, který jeho film provází, což je snaha velmi odvážná. Myslím ale, že taková domněnka by byla na takového tvůrce až přehnaně ambiciózní.

Vlastně nevidím jediný důvod, proč s filmem ztrácet čas. Nefunguje tu nic, humorná ani dramatická linka nemají žádný efekt a ani jako guilty pleasure sranda na party večery to nefunguje, protože tu není dostatek výrazných scén. Kdybych šel na záchod, zapomněl si telefon a před sebou měl volbu si během mé chvilky pustit tohle, nebo si přečíst šampón, moje volba padne na etiketu slibující záři a lesk. Přestože je chtě nechtě potřeba docenit Magnuskovu snahu a cílevědomost, fakt, že točí nekvalitní zbytečnosti, to všechno dokonale shazuje.