Netflixu se před nedávnem zase něco povedlo. Mezi tunou reality show a slabších seriálů, které více či méně napodobují ty povedenější a úspěšnější, se najednou objevila adaptace knihy Gabriela Garcíi Márqueze, které se někdy přezdívá román století. Sto roků samoty je totiž opravdu banger. A to i pro neznalce předlohy, ostatně z pozice někoho, kdo knihu znal snad jen z hodin literatury, je napsaná i tahle recenze.

Sto roků samoty je poměrně známý zastupitel uměleckého směru zvaný magický realismus. Někdy je dokonce považován za stěžejní dílo v oblasti literatury. Magický realismus se pozná vlastně docela snadno – na obraze, v knize, filmu nebo jiném uměleckém objektu se snoubí realita s magií či iluzivními prvky a nadpřirozenem. Ony nepřirozenosti jsou ovšem z vnímatelského (divákova, čtenářova…) hlediska chápány jako symboly.

Sto roků samoty sleduje osudy jednoho rodu, docela dost zajímavě poskládané rodiny v Latinské Americe. José Arcadio Buendía je zakladatel města Macondo, který se oženil se svojí sestřenicí Úrsulou Iguarán. Děj odstartuje s predikcí Úrsuliny matky o utrpení, které nastane, jestliže si Josého vezme. I navzdory matčiným předzvěstem spolu José Arcadio a Úrsula začnou manželský vztah, odejdou z rodného města hledat moře a zkusit život za ním. Přidají se i další lidé. Během cest se kolem Buendíů začnou odehrávat věci, které se pohybují někde mezi nebem a zemí.

V zachycení lehké balance mezi realitou a něčím metafyzickým a z běžného světa neznámým je první série Sto roků samoty naprosto excelentní. Tvůrcům se povedlo být tvrdě realističtí, nebo naopak jinotajně a transcendentálně tajemní přesně na těch místech, kde to seriál potřebuje. Realismus zde nepřesahuje magii a magie zase nepřesahuje realismus.

Tenhle balanc se povedlo zachytit i filmovým stylem. Mizanscéna, set, město Macondo a vlastně všechna místa působí jako reálie Latinské Ameriky, ale zároveň jako kdyby existovala v nějakém odříznutém časoprostoru. Výrazným způsobem oné rovnováze mezi reality a nadpřirozena napomáhá kamera a způsob, jakým jsou v seriálu komponované záběry. Kamera zde totiž často sleduje některou z bohatého počtu postav, když například prochází městem, přičemž je postava neustále ve středu záběru, ačkoli se někdy pozice kamery i mění. Kolem procházející postavy se může odehrávat několik podstatných věcí, kterých si ale díky chytré a důrazné kompozici všimnete. Záběry jsou zde dlouhé a nikdy nejsou jen tak pro nic za nic. A jsou také tak chytře promyšlené, že když se kamera pohne z jednoho místa na druhé, nebo se třeba přestřihne na úplně jinou pozici kamery, není to nijak matoucí.

Seriál je plný symbolů. Téměř každá z postav na sobě nese nějakou vlastnost našeho světa nebo něco, co známe z naší reality. Nejlépe se to dá asi popsat na postavě Melquiadese, který je ztělesněním několika rysů lidstva – je toulavý, neusazený a při sobě neustále nosí nějaké nové vynálezy, nebo chrlí jeden objevný vědecký fakt za druhým. Symbolizuje tedy vědění. José Arcádio v sobě nese zase touhu po vědění, ale také touhu ono vědění použít pro své účely (využívá vědu k vynalezení nové zbraně, nebo se prostě jen zajímá o to, jak věci fungují). Úrsula pak například může být uchopená s významem mateřství a ženství, na které nelze pohlížet svrchovaně. Takhle bychom se mohli zastavit u každého charakteru. A postavy jsou i velmi dobře zahrané. Všichni herci (Claudio Catano, Susana Morales, Marleyda Soto, Édgar Vittorino, Diego Vasquéz, Cristal Aparicio a další) opravdu dobře podchytili všechno, co měli ve svých postavách prodat.

---

Autor: Petr Veselka
Foto: Netflix