V noci z posledního dne loňského roku na první den roku letošního došlo k závěru série Stranger Things a tím došlo ke konci jedné z největších seriálových událostí posledních let. Po vzoru Hry o trůny či Teorie velkého třesku by bylo ovšem naivní se domnívat, že s koncem původního seriálu dochází ke konci úspěšné značky. Ani Stranger Things se tak nevyhne pár spin-offům. V plánu už je hraný spin-off, který by měl rozšířit již známý svět, před ním ovšem došlo k realizaci animovaného spin-offu. Ideálnější označení je nicméně midquel – seriál Stranger Things: Příběhy z pětaosmdesátého je totiž zasazen do zimního období roku 1985, chronologicky je pak zasazen mezi události druhé a třetí série seriálu. Tento animovaný doplněk je tak v podstatě sérií 2.5. A to i přes fakt, že se za mikrofon nepostavilo žádné známé herecké jméno z původního seriálu. Jako producenti za ním nicméně stojí tvůrci původního seriálu Matt a Ross Dufferovi, kteří si kladli za cíl, aby tento animovaný seriál evokoval televizní animáky z 80. let. A to se mu ve výsledku docela daří.

Jde o klasický doplněk, který sice známý svět rozšiřuje, nic zásadního přitom každopádně již známému světu nedává. Inspirací pro tvůrce měl být třeba Scooby-Doo či Vládci vesmíru, zároveň je ovšem patrná inspirace moderními animáky – konkrétně stylizovanou hybridní animací kombinující 3D CGI a 2D komiksové prvky, kterou už nejspíše mnozí zaregistrovali třeba u trilogie Spider-Verse, seriálu Arcane nebo druhého Kocoura v botách od DreamWorks Animation. Svým způsobem je to kombinace staré a nové animované školy, tento mix pak solidně funguje. Minimálně v tom ohledu, že animované Stranger Things nepůsobí jako vykopávka a přesto dokáže působit dostatečně retro.

Animovaný dodatek se celkově snaží evokovat původní seriál. Spousta popkulturních odkazů i pomrkávání na již dávno známý svět, díky návratu ke kořenům je také tentokrát v centru opět komornější měřítko. Svým způsobem je tak nové animované Stranger Things ideální přesně pro ty, kterým se již měřítko pozdějších sérií příliš nezamlouvalo. Je to návrat ke starým časům, kdy Stranger Things na samotném startu působilo jako pocta filmům Stevena Spielberga a dalším zásadním popkulturním milníkům 80. let.

Součástí jsou i nové postavy, které jsou logicky z původního seriálu neznámé, především Nikki, kterou mluví čím dál známější Odessa A’Zion, ovšem do seriálu příjemně zapadne (přeci jen ovšem tak nějak zaplňuje díru po Robin, která v tomhle chronologickém období na své představení ještě čeká). Je zároveň sympatické sledovat, že se tvůrci snaží držet známého kánonu a nešroubují tak na tento animovaný doplněk něco, co v kontextu původního seriálu nedává smysl. A zároveň vlastně dává smysl, že je tenhle animovaný midquel ve finále tak komorní, že by ani nedávalo smysl, že by jeho události měl v pozdějším období někdo adresovat. Animovaná forma přitom neznamená, že tu nedochází k umírání a násilí (byť tentokrát cenzurovanému), v součtu je ovšem dle příslibu animovaný seriál rozhodně přístupnější pro mladší publikum než původní hraný seriál.

Stopáž epizod se pohybuje kolem 30 minut, každá z nich má také sympatické tempo. Animovaný spin-off se také snaží rozvíjet již známé vztahy, pořád nicméně v rámci toho, aby příliš nenarušil kánon. Jde tak skutečně jen o side quest, který nemůže být razantnější, protože tu na rozšiřování mytologie a přepisování pravidel prostě není prostor. Od počátku bylo tak nějak jasné, že tohle bude projekt určený především pro fandy, kteří tohoto světa nemají dost ani po velkém finále původního seriálu. A budou mu pravděpodobně už jenom kvůli tomu schopni spoustu věcí odpustit.

Celé to ve výsledku působí jako nevyužitý materiál pro původní seriál, u kterého bylo někomu líto ho nevyužít. Svým způsobem je to celé nostalgické, a to i přes fakt, že by to zase tak moc nostalgické být nemělo, protože se tu starý známý svět z logiky věci oprašuje jen tak napůl. Zároveň se ovšem zjevuje dost možná ideální vyčůraný způsob, jak populární značky využívat v momentech, kdy dětští herci nevyhnutelně stárnou. V případě úspěchu tohoto spin-offu ostatně může dojít na další série, které vyplní díru mezi jinými řadami. A Netflix může tyhle vyplňovky dělat do nekonečna, protože hrdinové z jedniček a nul na rozdíl od dětských herců nemusí dospívat, mutovat a přicházet o svou roztomilost a tím i snazší náklonnost u diváků. Pro mnohé minimálně určitě půjde o zajímavější volbu než spoléhání na AI omlazování/tvoření digitálních klonů. I když je to svým způsobem jako volit mezi kapavkou a syfilisem.

Je to přesně ten projekt, který chce úmyslně vyvolat dojem déjà vu. A vlastně mu tak přitom nezáleží na tom, že to stejně bude pro dost lidí málo. Připomíná to Marvel Cinematic Universe – po Avengers: Endgame spousta lidí hrdě prohlašovala, že MCU pro ně končí, a do vlaku, který dnes ztělesňuje aktuální Mnohovesmírná sága, už dobrovolně nenaskočili. Příběhy z pětaosmdesátého jsou přesně pro ty fandy, kteří chtějí mít všeho víc… a to za každou cenu. Pro tvůrce se jedná o benefit v tom, že animace snese prakticky vše.

Pro mnohé ovšem bude vzpomínání na původní seriál nejspíše pořád tak trochu problém. Už jen proto, že největší prostor pro rozšiřování tu má logicky nová Nikki. Všechny již známé postavy se rozšiřovat nemůžou, protože jsou aktuálně „ve vegetativním stavu“. Animovaný midquel je tak ve výsledku nevyhnutelně slabší odvar osvědčené formule, který až příliš spoléhá na jistotu, protože na ní spoléhat musí. V podstatě tím ovšem plní to, co sliboval již dávno dopředu. A svůj účel jako fajn jednohubka ze známého světa tak plní.

Není to Rytíř Sedmi království nebo Mladý Sheldon, tedy závan něčeho velmi svěžího ve známém světě. Spoléhá to na ohranou formuli a závan toho, co si před lety získalo srdce tolika fanoušků. A ve výsledku tak půjde o projekt, který spoléhá především na nostalgii. Je na každém, zda mu zrovna něco takového vyčítat.

---

Autor: Tomáš Bejvl
Foto: Netflix