Bret Easton Ellis je mnohými znám především jako autor románu Americké psycho, během své dosavadní kariéry však napsal dalších sedm knih. Ta zatím poslední, The Shards (Střepy), má několik styčných ploch s jeho prvotinou Míň než nula. Oba romány se odehrávají mezi bohatými středoškoláky z Los Angeles, kteří žijí v přepychu, ale zároveň v citové prázdnotě, kde jsou večírky, drogy, sex i luxus běžnou součástí každodenního života. Zároveň čerpají z Ellisových zkušeností s dospíváním v Los Angeles. Ve Střepech je to ještě patrnější, protože vypravěčem je přímo mladý Bret Easton Ellis. Právě Ellis se nyní spojil s úspěšným televizním tvůrcem Ryanem Murphym, který stojí za seriálovými hity American Horror Story nebo Monstrum, aby společně připravili seriálovou adaptaci Střepů.

Přestože každá epizoda upozorňuje, že je příběh fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná, stejně jako kniha půjde o autofikční dílo, které kombinuje skutečné prvky z Ellisova života s fikcí. Ellis záměrně stírá hranici mezi tím, co se opravdu stalo, a tím, co si vymyslel. Jeho zatím poslední dílo tak zkoumá, jak funguje paměť a jak si lidé vytvářejí vlastní verzi minulosti, jež se nemusí za každých okolností shodovat s realitou. Daří se ale něco takového přenést i do seriálové podoby?

Rukopis Ryana Murphyho se už pozná velmi snadno. Výrazně stylizovaný vizuál a důraz na estetiku jsou v případě seriálových Střepů patrné už od prvních minut. Murphy se navíc dlouhodobě zaměřuje na příběhy, v nichž hrají prim komplikované vztahy mezi postavami i motivy sexuality, identity a outsiderství. Ve své tvorbě se pravidelně věnuje také menšinám a jejich zkušenostem – ať už jde o homosexuály, transgender osoby nebo další skupiny stojící mimo většinovou společnost. Ve své tvorbě také rád míchá žánry, i proto pro něj mohla být ideální látka, která kombinuje psychologický thriller s hororovými prvky a coming-of-age příběhem. Zmíněných thrillerových a hororových prvků možná není tolik, aby hned začaly evokovat další sérii American Horror Story, do jisté míry ovšem platí, že spolu tenhle mix v případě seriálové adaptace funguje ve vzájemné symbióze. Byť se občas projeví, že v některých prvcích to celé mohlo být jaksi silnější.

Po vzoru knihy je mladý Bret Easton Ellis vypravěčem, jenž příběh vypráví zpětně. Srovnává 80. léta s moderní dobou a často zdůrazňuje, že šlo o dobu bez sociálních sítí či smartphonů. Zároveň však jeho vyprávění naznačuje, že vše se nutně měnit nemusí. Minimálně ústřední postavy Střepů totiž nemají k moderním teenagerům zase tak daleko. Postavy trpí pocity izolace, nejistotami, neschopností navazovat zdravé vztahy a především prázdnotou. A to i přes fakt, že jde o postavy ze zajištěných poměrů, které jezdí ve sporťácích a alkohol si snadno obstarají pomocí falešných průkazů. Střepy v tomto ohledu dávají jasně najevo, že nezáleží na tom, zda pocházíte z Beverly Hills, nebo z paneláku v Luníku IX. Pocit odcizení a prázdnoty nemusí souviset s materiálním zázemím, ale prostě jen s mentálním rozpoložením, které může ovlivnit vícero okolností.

Otisk Ryana Murphyho je znát i na popkulturních odkazech, dobovém a atmosférickém soundtracku i nádechu telenovely. Střepy mohou snadno v průběhu působit jako prototyp mýdlové opery, ve které pomalu začíná souložit každý s každým. U většiny tvorby Ryana Murphyho to zavání provokací – např. v explicitních záběrech plných sexu a násilí. Někdy je poměrně snadné vidět v tom pouze definici kýče, jindy je naopak zajímavé sledovat, jak si Murphy s hranicemi kýče pohrává. I ty slabší série American Horror Story jsou díky tomu zábavné, stejně tak i jeho leckdy kontroverzní přístupy k látkám, jako byla třeba loňská třetí řada seriálu Monstrum, která se zaměřila na sériového vraha Eda Geina - způsobem, který nemusel být úplně každému po chuti. Je  nejspíše jasné, že ne vždy se to musí u Murphyho sejít, aby to fungovalo. A to je bohužel právě případ Střepů.

Román, který má 608 stránek, není v první sezóně adaptován celý. Série končí jasným cliffhangerem, jenž naznačuje, že příběh Breta a jeho přátel bude odvyprávěn příště. Jenže aby vás někdo nalákal ke sledování pokračování nějakého seriálu, musí na vás nejdříve zabrat jeho start. V případě Střepů nicméně platí, že se ty nejzajímavější věci začnou řešit až na jejím samotném konci, a do jisté míry to evokuje Čekání na Godota, protože velká část napětí spočívá v očekávání událostí, které přicházejí až velmi pozdě. Není to tak, že by se celých osm epizod předtím nic nedělo. Že by se však dostavil pocit, že jsou ideálně vykreslené všechny stěžejní postavy, seriál se po celou dobu držel toho nejdůležitějšího a zároveň si dokázal nějak vyhrát se zajímavou formou nejistého vypravěče, to se tak úplně říct nedá.

Novinka zhruba od své poloviny začne být tak trochu nevyvážená. Rukopis Ellise téměř vymizí, dominantní přístup Ryana Murphyho naopak sklízí smetanu v podobě záře reflektorů. V popředí se samozřejmě pohybují mladí a pohlední lidé, výhodou nicméně je, že alespoň část z nich umí hrát. Překvapí především herecky debutující popová zpěvačka Hayes Warner, Homer Gere naopak nedokáže nechat zničit dojem, že se mu nejspíše bude ještě nějakou dobu nadávat do nepo dítěte. Kaia Gerber, dcera modelky Cindy Crawford, která s Murphym spolupracovala již na AHS, alespoň dokáže vyvolat pocit, že herecky zraje. A Igby Rigney jako titulní ztělesnění Ellise dokáže působit přesně jako ten nejistý protagonista, který své emoce nechce dávat moc najevo. O to silnější jsou momenty, kdy se tomu přeci jen nevyhne.

Do jisté míry by měla být pointa, že žádná z ústředních postav nepůsobí jako realistická lidská bytost, stylizace tady ovšem opět jednou zapomněla, že všeho by mělo být s mírou. Vztahy k postavám se tak snadno mohou vyvíjet jako jízda na horské dráze, stejně jako vlastně k celému počinu. Murphy často spoléhá na stylizaci dobových seriálů a mnohdy se mu daří dobu vystihnout skutečně povedeně; jako v případě Střepů ovšem může občas dojít také k tomu, že práce s dobovými kulisami a stylizací může působit lehce… křečovitě.

Seriál jako celek příliš neladí. Dávalo by vlastně perfektní smysl, kdyby Murphy základ Ellisova románu využil velmi volně a pokusil se z něj zpracovat další antologii. Takovou, ve které bude čas řešit vztahy jako z předchůdce Beverly Hills 90210, řádění sériového vraha, jenž operuje ve stejnou dobu jako Richard Ramirez, i motivy o tom, že bohatý rodič automaticky není ideálním rodičem. Důkazem může být postava Wese Bentleyho, který tu hraje otce jedné z hlavních postav a zároveň producenta využívajícího své postavení. Je to seriál, jenž vypovídá o 80. letech, tedy o době plné tajnůstkaření ohledně vlastní sexuality a paranoie, která z toho může pramenit. Všechno to jsou motivy, které jsou nosné… ale někdo se je snaží zamíchat jako do salátu. Není vyloučené, že to v Ellisově románu vše funguje mnohem lépe. V rámci seriálu to nicméně působí, že sám Murphy vlastně neví, zda chce točit nové Glee, Scream Queens, či něco mezi tím.

Bret Easton Ellis je do jisté míry jako J. D. Salinger, autor románu Kdo chytá v žitě. I jeho hlavní hrdina, Holden Caulfield, má problém najít skutečné spojení se světem kolem sebe. U Salingera jde o poválečnou americkou mládež, která vnímá svět dospělých jako falešný a pokrytecký. U Ellise je to posunuté do 80. let – svět bohatství, konzumu, značek, drog a sexu, kde lidé často fungují spíš jako povrchy než jako osobnosti. Dalo by se říct, že Salinger napsal knihu o mladém člověku, který odmítá falešný svět dospělých, zatímco Ellis často píše o mladých lidech, kteří už sami nevědí, jestli jsou od toho falešného světa vůbec odděleni.

A přesto se pořád nejde zbavit dojmu, že něčemu takovému Murphy sám nerozumí. Je nepravděpodobné, že by se Ellis tak moc podílel na adaptaci své knihy v případě, že by byl se samotnou formou brutálně nespokojený. Když se Ellisovo Americké psycho dočkalo adaptace s Christianem Balem, samotný Ellis prohlásil, že je tento román v podstatě neadaptovatelný, protože jeho hlavní síla není jen v ději, ale v tom, že čtenář tráví čas uvnitř hlavy Patricka Batemana. Je to o kouzle vnitřního světa hlavního protagonisty, jímž má být v tomto případě samotný Ellis. Vnitřní monology a vysvětlování však sama toto kouzlo nevystihnou. Těžko říct, jak moc se Murphy odvrátí od Ellisova románu příště (jisté odklony lze zaregistrovat již zde), anebo se bude u případné druhé řady více držet zdrojového materiálu; Střepy jsou nicméně po konci první série spíše zajímavé než vyloženě zdařilé dílo. 

--- 

Autor: Tomáš Bejvl
Foto: FX 
Zdroj: Disney+