S pohádkovým žánrem to u nás už slušnou řádku let není…no, žádná pohádka. Troškovic Zdenda sice své nenáročné ovečky nějakým podivným způsobem vždycky nasytí, opravdu kvalitní žánrové kousky za poslední roky bychom ale v klidu spočítaly na prstech jedné zdeformované ruky. A pod většinou z nich byl podepsán náš redakční oblíbenec Jiří Strach. Z jeho hitu Anděl Páně už roste televizní klasika a i tři roky starý Šťastný smolař patří mezi ty nápaditější a kvalitnější zářezy posledních let. A nyní nám Lotrando do země šťastných konců zavítal znovu, aby nám po čase naservíroval další hvězdně obsazenou vánoční taškařici. Jenže tentokrát svůj punc pohádkové jistoty nepotvrdil tak, jak bychom si přáli.

Jeho letošní báchorka nás zavede do ne zrovna bohatého království, v němž místního krále zajímá spíše vynalézání zbytečných prkotin, než samotné vládnutí. Zámek mu tak padá na hlavu a z věčných dluhů mu může pomoci jediná věc, vdavky jediné dcery Verunky. Jenže princeznu šprtku zajímá spíše učení a matematika a ráda by za muže raději přechytralého profesora, než udatného prince. Z jejích rádoby chytrých nápadníků se ovšem vyklubou solidní podivíni a ona se proto rozhodne zkusit jednu z vesnických povídaček a hodit do vody svatojánský věneček. Říká se totiž, že chlapec, který věneček najde, se nakonec stane holčiným ženichem. Bude oním pravým rádoby plavec a příležitostný kuchař Ondra? A stihne najít svojí lásku dříve, než zlý nápadník Markýz naplní své tajemné plány?

Na první pohled to prostě vypadá jako ten správný pohádkový materiál, jenž Strachovu řemeslu a hravosti perfektně sedne. Právě s příběhem tu je ale ten největší problém. Ten si vzal do parády režisérův již věrný parťák Marek Epstein. Jenže zatímco  jejich poslední spolupráce na výtečné komedii Osmy se mu povedla na výbornou, zde si zase vybral jednu z oněch slabších chvilek, kvůli nimž se na něj v poslední době valí slušná vlna kritiky. Děj je prostě a jednoduše mišmaš, jenž příliš nedrží pohromadě. Scénář rozehrává slušnou řádku nápadu a motivů, které však nejsou pořádně využity, charaktery se mnohdy chovají podivně a vlastně to celé ani nedává příliš smysl. Titulní věneček se tu tak časem vlastně ukáže být docela zbytečným a některé věci mě díky své nedomyšlenosti vrtají hlavou doteď. Proč vlastně Ondru jeho rodina od začátku tak shazuje, když zrovna dvakrát nešikovný není? A proč hlavní záporák je v jedné scéně zlověstně temný, aby pak byl hned v té další za směšnou karikaturu?

Scénář se prostě na žánrové poměry dvakrát nepovedl a Strach proto musí zase jednou zachraňovat, co se dá. A opět se mu to docela úspěšně daří. Už po několikáté nám tedy ukazuje, že o odfláknutou práci se v jeho případě bát nemusíme a vždy od něj dostaneme po všech stránkách slušné řemeslo. Atmosféra je tedy správně pohádková, o vtipné momenty a několik hezkých nápadů je postaráno a režisérova lehkost a hravost je v některých scénách také znát. Na druhou stranu, trojice podivínských nápadníků mohla být využita mnohem vtipněji a rádoby akční sekvence s vodopádem zase jednou ukazuje televizní limity.

I ve slabších momentech se však mohou tvůrci opřít o prověřené obsazení v čele s (jak jinak) Ivanem Trojanem, Bolkem Polívkou, Vilmou Cibulkovou či až nečekaně sympatickou Eliškou Jansovou. Jiří Mádl se pak sice snaží a sází na svůj sympatický standard, do role rádoby nešiky se ovšem příliš nehodí a divák mu tak podobnou úlohu i přes všechnu snahu vlastně moc nežere. Pavel Liška pak se svým klasickým hereckým projevem střílí v této záporné roli většinou dosti mimo. I když na druhou stranu, postava Markýze je tak špatně napsaná, že s ní by si asi věděl rady málokdo.

Tentokrát to zkrátka bohužel zase tolik nevyšlo. Svatojánský věneček pořád ani zdaleka není žádným nekoukatelným failem a žánr za poslední roky zažil desítky mnohem děsivějších zářezů. I přes menší rozpaky se tomu totiž pořád nedá upřít poctivé režijní řemeslo, díky němuž to celé skvěle uteče a divák se vlastně hezky odreaguje. Ani tak se ovšem nezbaví dojmu, že s příběhem si někdo mohl dát trošku větší práci. Obzvláště díky němu se totiž nyní pohybujeme v průměrnějších žánrových vodách, což je po předešlých režisérových kouscích malinko škoda. Doufám tedy, že příští rok se při očekávaném návratu anděla Petronela budeme bavit o třídu lépe.