Občas se na Netflixu kromě očekávaných hitů či řady propadáků vyklube i kousek, o němž toho člověk dopředu moc neví, stačí však jeden trailer a zajímavá synopse a projekt se ihned dokáže vyšplhat v diváckém zájmu přeci jen o něco výše. Mezi takové kousky se letošní podzim rozhodně zařadila minisérie Těla vycházející z komiksové série Si Spencera. Upoutávky pak lákaly na mysteriózní mix sci-fi a detektivky, v němž se bude ve čtyřech obdobích řešit ta samá vražda, na známou předlohu a poctivou britskou seriálovou školu, kterou zde symbolizuje hlavní ostrovní matador Stephen Graham. 

Není divu, že série po pěkně střižených trailerech, jež dávaly vzpomenout na žánrově podobné Dark, vykouzlila projektu na Netflixu solidní čísla. Dokázal ovšem počin naplnit očekávání a zároveň odpovědět na všechny otázky? No, tvůrčí cesta to byla velmi klikatá a ošemetná, ale nakonec se to seriálu celkem podařilo.

Máme tu tedy již vzpomínané čtyři časová období – je tu rok 1890 s detektivem Alfredem Hillingheadem, 1941 s poněkud drsnějším vyšetřovatelem Karlem Weissmanem, současnost s policistkou Shaharou Hasan a dokonce i budoucnost v podobě ročníku 2053, kde vidíme osud vyšetřovatelky Iris Maplewood. Co mají ty doby a hrdinové společného? Všichni jsou povoláni k vyšetřování tajemné vraždy ve stejné londýnské ulici. A všichni, i když za malinko rozdílných okolností, vyšetřují smrt toho samého muže se stejnou příčinou smrti. Všechny ústřední postavy začnou brzy objevovat, že za vraždou stojí mocné a nebezpečné spiknutí, jež zasahuje do mnoha dekád. Jak je taková vražda možná? A co s ní má společného mocný velitel z roku 2053, Ellias Mannix, jenž evidentně zná odpovědi na mnohé otázky?

Těla jsou zkrátka jedním z těch seriálů, který na vás už od začátku vrší jednu záhadu za druhou a divák tu správně tuší velké sci-fi hrátky. I když premisa zní velice slibně a tvůrcům se podaří představit čtveřici příjemně rozdílných hrdinů s různorodými příběhy, zpočátku se tento mysteriózní sci-fi/krimi mix rozbíhá po režijní a scenáristické stránce dost ztuha. Sice se tu hezky představují jednotlivé záhady a rozmisťují indicie, dělá se to ovšem v dosti mdlém a rutinním režijním podání, které si zejména v prvních třech dílech žádá trochu více divácké trpělivosti. 

Ne, že by se jednalo o režijní či scenáristický propadák, ale zkrátka zde chybí jakýkoliv styl, drajv či tah na branku, jenž byl dal člověku v autory důvěru a měl chuť sledovat seriál i nadále. Jenže tvůrci to netflixovskému publiku v úvodu vůbec neulehčují a člověk zůstává přilepen u obrazovky hlavně kvůli šikovně nastíněným časovým liniím, kupě otázek a naději, že se přeci jen dočká odpovědi. Za své čekání se pak naštěstí dočká sympatické odměny.

Zhruba v polovině minisérie, kdy scenáristé začnou rozkrývat karty a my se dozvíme první zásadní odpovědi, se totiž po příběhové i režijní stránce začne razantně šlapat na plyn a takřka vše začne fungovat tak, jak má. V časových liniích jde do tuhého, vše se začíná efektně prolínat a vy začnete ústřednímu kvartetu konečně o něco více fandit. Scénář si je najednou mnohem více jistý v kramflecích a navíc se mu daří hezky pracovat se sci-fi zápletkou a cestováním v čase. 

Nečeká nás zde  bohužel tak tajemná a scenáristicky propletená podívaná jako ve zmiňovaném Dark. Britští kolegové z Bodies se snažili jít přeci jen o něco jednodušší cestou a divákovi (možná i trochu polopaticky) všechny „pravidla hry“ a situace trpělivě vysvětlit. Což možná náročnějším žánrovým fandům nebude vždy po chuti, i přesto to zde dokáží autoři přetavit ve velmi vděčnou a chytlavou podívanou, kde si situaci nehodlají zhoršovat zbytečnou komplikovaností a vše dovedou do (v rámci seriálu i žánru) zcela logického na všechny otázky odpovídajícího konce. I když se pak samotné finále vydává možná trochu jinou cestou, než jakou byste tušili, jedná se o důstojné a civilní zakončení.

I přes rozpačitý start se tedy tvůrcům podařilo svěží námět proměnit do efektní a správně divácké podívané, v níž se šikovně pracuje s napětím, gradací i jednotlivými časovými linkami, kdy každá z nich zvládne něčím překvapit i napnout. Režie nakonec zvládá své řemeslo poměrně poctivě, dokáže vizuálně solidně rozlišit jednotlivá období a scénář si sice občas pomáhá berličkami, zároveň se však nijak nezamotává v časových paradoxech a dokáže být po většinu stopáže srozumitelný. 

Herecké osazenstvo je pak přesné a nejznámější tvář v podobě Stephena Grahama zde nad ostatními zase tolik nevyčnívá. Škoda, že si autoři i přes svá oznámení, že další řadu rozhodně nechystají, neodpustili v samotném závěru až příliš lacině otevřená příběhová vrátka, jež přidávají zbytečné otazníky, jejichž zodpovězení se nejspíš nedočkáme. I přesto jde však o příjemnou žánrovou jednohubku, která má sice svoje mouchy, ale sci-fi fanoušky zvládne celkem obstojně uspokojit.

---

Autor: Milan Rozšafný
Foto: Netflix