| 13:00 | 16.11.2022 |
Pátá série The Crown je tak na 4/10. Královna Alžběta tam skoro není, Prime minister taky ne, dobová politika se neřeší vůbec, jenom skandály Diany, Charlese a Camilly. A k tomu je to nudné a utahané. Scénář šel hodně dolů i co se týče dialogů v rodinných přestřelkách, třenic a konfliktů je velmi málo. Dalo se z toho vytřískat víc a to i s prapodivným obsazením, kde Jonathan Pryce vypadá na devadesát let a Elizabeth Debicki je vyšší než veškerý pánský cast asi tak o metr.9/10Já ani nevím, jak to shrnout, abych se neopakoval. Je to prostě celý pořád hrozně moc dobrý. Skvostné drama s fantastickými dialogy, které dá snadno zapomenout na to, že Imelda Staunton v minulosti hrála Vy-Víte-Koho.
6/108/108/109/10| 13:00 | 22.11.2020 |
Královská série The Crown patří už několik let mezi výstavní seriály Netflixu a zároveň mezi nejoceňovanější kousky široko daleko. A podle nás v redakci naprosto po právu. Se čtvrtou řadou ovšem čekala tvůrce v náhledu do historie britské rodiny opravdu velká výzva a snad doposud nejhutnější materiál na zpracování. S příchodem do osmdesátých let totiž došlo nejen na Železnou lady Margaret Thatcher, ale zejména na kontroverzní manželství prince Charlese s Dianou Spencer. Dokázali tvůrci tyto silné osudy správně vytěžit a opět nám naservírovat špičkovou scenáristickou podívanou? O tom se můžete přesvědčit v našem makru.
Jak to vidí Spooner:
Jestli bych měl jmenovat jediný seriál současnosti, který si s naprostou jistotou drží své vysoce nadprůměrné kvality a ještě ani jednou pořádně neklopýtl, určitě bych zmínil právě britskou Korunu. A toto stanovisko naštěstí platí i po aktuální čtvrté řadě. Tvůrce Peter Morgan dokonale využívá své trumfy v podobě princezny Diany a Margaret Thatcherové a servíruje nám opět precizní lekci scenáristiky, parádní práci s postavami, šikovné skloubení s dobovými událostmi a v neposlední řadě samozřejmě zase špičkové řemeslo s nádhernými kamerovými záběry, úžasnou výpravou a prostě vším kvalitním, co už k The Crown nezaměnitelně patří. Výlet do osmdesátek je navíc díky většímu zaměření na tři velké dámy britské historie vypravěčsky mnohem sevřenější, nezabývá se příliš odbočkami ostatních členů královské rodiny a díky princezně z Walesu je ještě více divácký než předchozí sezóny.
Koruna je i počtvrté studnicí silných emociálních scén, špičkových dialogů a Morganových vychytralých scenáristických fines. Oceňovaný autor zkrátka ví, že někdy v divákovi vyvolá emocionální paseku nejen správně zaměřeným slovním úderem, ale třeba i všeříkajícím tichem či zprvu nenápadným detailem. A že si to dokázal opět pohlídat i po herecké stránce už asi není vůbec žádným překvapením. Olivia Colman už do role královny zapadla tak dokonale a je tak jistou kotvou a středobodem celého seriálu, že se mi s ní při přeobsazování bude zase loučit velmi těžko. Stejně jako s Tobiasem Menziesem a Helenou Bonham Carter.
Jenže když se objeví na scéně Gillian Anderson v roli legendární premiérky, i držitelka Oscara musí ustoupit do pozadí. Bývalá agentka Scullyová si totiž pro sebe krade každou scénu a předvádí asi nejmrazivější a nejlepší výkon kariéry. Emma Corrin je pak v roli Diany příjemným hereckým zjevením a přerod z naivní mladé dívky v psychicky utrápenou princeznu, již milují davy, zvládla s přehledem. A ve své chvále nemohu zapomenout ani na Joshe O'Connora, jenž je coby princ Charles fenomenální a jeho práce s gesty či mimikou v mnoha scénách bere dech.
Je proto škoda, že právě ke vztahu prince Charlese s Dianou míří možná jediná výraznější výtka k seriálu. Zatímco u ostatních postav se snaží být Morgan hezky nestranný a vytváří nádherně nečernobílé charaktery, zde je docela znát, že se scénář snaží co nejvíce zavděčit publiku a ve vyobrazení zmiňovaných členů královské rodiny svou snahu trochu přehrocuje. Charles se tak už v druhé polovině série mění v prakticky ukázkového záporáka a v jeho charakteristice věčně ublíženého, samolibého a uřvaného prince scenáristé až moc tlačí na pilu. Na problémy Diany se tu samozřejmě také upozorňuje, je ovšem zřejmé, na jakou stranu se tu autoři kvůli uspokojení diváků staví. Což je vzhledem k jinak zmiňované nečernobílosti a odtažitosti malinko škoda. Nic to však ve výsledku nemění na tom, že i přesto patří čtvrtá Koruna mezi ty nejsilnější a nejlépe seriálové zážitky roku. A možná se mi v letošní výroční topce vyšplhá až na samotný vrchol. Na to už jsme si však za ty roky stačili příjemně zvyknout. 9/10
Jak to vidí krauset:
Koruně přibyly dva klenoty, dvě lady – Lady Di a Železná lady. Margaret Thatcher se svou politikou monetarismu byl někdo, ke komu velmi vzhlížel Václav Klaus. A díky castingu Gillian Anderson už teď nebude Klaus jediný, koho premiérka přitahuje. Princeznu Dianu pak hraje Emma Corrin a mluví se o nejlepším ztvárnění Diany vůbec. Sluší se připomenout, že se tu nacházíme v konkurenci takového hereckého talentu, jakým je Naomi Watts.
Čtvrtou sérii The Crown ohraničují roky 1977 a 1990, během nichž královna oslaví šedesátku i čtvrtstoletí na trůně. Je to období rostoucích nepokojů v Irsku a řádění Irské republikové armády, války o Falklandy, rozkládání sociálního státu a apartheidu v Jižní Africe. Showrunner Peter Morgan nikdy nezobrazoval jednoduše nejvýznamnější události dané doby, ale vybíral ty, které se dají dramatizovat a vztáhnout ke královské rodině. Báječně se mu s ní dařilo propojit i události, které s Buckinghamským palácem na první pohled nijak nesouvisejí, jako je cesta na Měsíc. Už minulá řada ve mně však vyvolala údiv, když zcela vynechala britské referendum o vstupu do Evropských společenství. A v té nynější chybí něco, co už mi přijde nepřehlédnutelné, a to pád Železné opony. Dočkáme se jen jednoho pádu, pádu Železné lady v roce 1990.
Ve čtvrté řadě postrádám právě ty epizody, v nichž světová událost bez souvislosti s trůnem tne do nitra někoho z královské rodiny. Epizody, jež nejsou o střetu privilegií nebo pravomocí, ale o obyčejných lidských snech a ambicích, které zůstávají nesplnitelné pod váhou královských povinností. Nic tak neodhalilo Filipovo nitro jako zmíněná cesta na Měsíc, kdy si uvědomil, že se z něj místo dobrodruha stal starý muž v paláci. A krom vztahů s dětmi nenabízí čtvrtá série nic, co by se do psychologické hloubky blížilo Alžbětině žárlivosti na okouzlující Jackie Kennedy nebo vztek na nedostatečné vzdělání. Tyhle osobní momenty, kdy si postavy sáhnou na i do svědomí, čtvrté řadě trochu schází.
The Crown se vždycky vyznačovala větší epizodičností, než je v dnešní seriálové produkci běžné. Ostatně neměla na vybranou – navštěvuje místa v dějinách. Její konflikty tedy plynou do ztracena podobně jako v životě. Jenže jak se rozšiřuje počet postav, zejména o Charlese a Dianu, z přednosti se stává komplikace, jelikož zbývá méně času na důkladnou psychologii, která předtím nedostatek návaznosti vynahrazovala.
Kromě epizodičnosti zůstal seriálu velký smysl pro detail a dar nevnímat historii jako nepřítele, který nenabízí jednoduché katarze a přesně dějové oblouky, ale jako živou inspiraci. Stále vládne voice-over, nejlépe a nejčastěji využívaný ze všech seriálů, co znám. The Crown vždy vynikala v tom, jak se jí dařilo nacházet k politické zápletce lidské podzápletky, hladce se doplňující v jisté symetrii. Platí to i nyní. Politiku rozpočtových škrtů zakoušíme s lidmi na úřadě práce, Margotinu depresi s příbuznými v léčebně.
Tentokrát má královská rodina vzbuzovat ještě méně sympatií, naplno vyvěrá bezohlednost a emocionální zaostalost jejích členů (bravo za nenápadné šťouchnutí do budoucího sexuálního skandálu prince Andrewa ve čtvrté epizodě). Seriál opakuje poselství, že když diktujete, jak mají ostatní žít svůj život, utužujete v nich ty nejhorší vlastnosti jejich povahy.
Ač pořád brilantní, čtvrtá série The Crown se má k první a druhé tak, jako se má Alžbětina rodina k panovnici. Maličko zaostává. I tak si udržuje trůn pro nejlepší drama Netflixu. Slabších 9/10
9/109/109/109/109/10| 09:00 | 24.01.2020 |
Na třetí sérii oceňovaného dramatu The Crown jsme si museli počkat déle, než obvykle. A zároveň měla tato řada dost možná nejsložitější pozici. Už se nejednalo o nečekané překvápko jako v případě prvního ročníku, ani kvalitativní sázku na jistotu jako v případě druhé štace. Kdepak, očekávání od dalšího pohledu do soukromí britské královské rodiny byla možná obrovská a mohlo za to do jisté míry hlavně několikrát propírané přeobsazení všech charakterů. Dokázaly nové tváře v čele s Olivií Colman a Tobiasem Menziesem navázat na zatraceně vysokou hereckou laťku? A má královská sonda Petera Morgana ještě diváka čím překvapovat? To si pište, že má!
Hned na začátek se sluší prozradit, že před sledováním nejnovější řady jsem v případě Koruny doháněl svůj seriálový rest a dal si všechny série hezky za sebou. Což se u mě paradoxně na počátku poslední štace ukázalo jako menší problém. I když celý důvod nového castingu zcela chápu a rozumím tomu, že je lepší přijít se staršími tvářemi než herce pokrývat tunou make-upu, v úvodních dvou dílech mi ten skok přišel najednou moc velký a chvilku mi trvalo, než jsem si nové obsazení zvyknul. A nemůže za to jen fakt, že jsem si nové epizody pustil hned po konci závěrečných titulků druhé řady. Může za to také skutečnost, že mezi sezónami uběhl v ději pouhý rok. A sledovat tedy takovou Helen Bonham Carter hrající 35letou princeznu Margaret mě přeci jen malinko rušilo. Přijde mi, že herecká obměna mohla přijít o pár epizod později, aby působila mnohem přirozeněji. To ovšem berte jako opravdu malou osobní výtku způsobenou z velké části také mým zmiňovaným maratónem. A jedná se pomalu také o jedinou věc, jež bych další dekádě s královnou Alžbětou II. vytknul.
I třetí Koruna se hravě drží v silném seriálovém nadprůměru a stále disponuje stejnými kvalitativními atributy. Máme tu opět silný scénář, jenž se už klasicky v jednotlivých dílech zaměřuje na určitého člena královské rodiny a zároveň poukazuje na podstatné události britské historie, o nichž jste nejspíš neměli ani tušení. A které vás dost často šokují a emocionálně vyždímají. Ostatně, např. tragédie ve městě Aberfan se svou intenzivností téměř vyrovná Černobylu. I tentokrát dostáváme tento luxusní balíček v nejvíce vypiplaném scenáristickém hávu. Perfektně napsané dialogy neustále odsýpají, postavám se dostáváme ještě více pod kůži a po emocionální stránce diváka čeká nejedna silná rána. Z pohledu výpravy a řemesla se pak samozřejmě jedná o naprostou seriálovou špičku, kterou bych si často díky jednotlivým záběrům a práci s kamerou nejraději vychutnal i na velkém plátně.
Zatímco minulá řada se po scenáristické stránce ke konci na můj vkus už malinko motala v kruhu a chyběl jí silný ústřední motiv, zde tvůrci díky dalšímu časovému posunu a zestárnutí postav dostávají novou krev do žil. Nejen, že královna či princ Philip rekapitulují kvůli věku svůj dosavadní život a celou sezónou se tak prolíná motiv stárnutí, v druhé polovině samozřejmě už přichází ke slovu nová generace v čele s osamělým princem Charlesem a jeho osobitou sestrou Annou. Právě oni a příchod dalších nových charakterů jsou pro Crown potřebným svěžím větrem, jenž celou řadu posouvá ještě o úroveň výš. Zejména druhá polovina, v níž se ke slovu důrazněji dostane právě Charles v podání skvělého Joshe O'Connora, je pak neskutečnou silnou záležitostí plnou emotivních a až intimních momentů. Zdaleka zajímavější je pak tentokrát i politická část, v níž po dvou matných premiérech dostáváme na první pohled nevypočitatelného Harolda Wilsona, s nímž scénář velmi šikovně pracuje a jeho interakce s Alžbětou II. patří k dalším výrazným momentům série.
Vás však stejně asi nejvíce zajímá, jak dopadlo několikrát zmiňované nové obsazení, že? Peter Morgan a jeho tým zkrátka zase potvrdili, že mají na casting neskutečných čuch, ať už v případě známých či nekoukaných tváří. Olivia Colman je za bezchybnou Claire Foy fantastickou náhradou, jež nejen, že po své předchůdkyni skvěle převzala jednotlivá gesta a mimiku, ale svým až minimalistickým projevem strhne diváka prakticky stejnou měrou. Tobias Menzies je pak v roli Philipa malinko usedlejší a umírněnější než Matt Smith, ve „svých“ epizodách však vládne a dokáže si pro sebe ukradnout každou minutu.
Helen Bonham Carter pak nemá v roli princezny Margaret tolik prostoru, kolik jsem čekal, také ona ovšem dokáže vytěžit každou vteřinu před kamerou. Za zmínku v tomto neselhávajícím obsazení pak ještě stojí zejména charismatický Charles Dance, díky němuž se stal Lord Mountbatten konečně pořádně zajímavou a výraznou figurou, a nesmím opomenout také prakticky neznámou, a poměrně okouzlující, Erin Doherty coby princeznu Annu.
Třetí Koruna prostě jasně ukázala, že Peter Morgan má svou královskou sondu parádně v ruce a nejspíš i do budoucna rozplánovanou do naprostých detailů. I přes mé mírné rozpaky v úvodu se poté prokázalo, že právě starší osazenstvo společně s novou generací modré krve je pro tuto sérii hodně výrazným prvkem. Jedná se zkrátka po všech stránkách o vypiplaný projekt, jemuž nejde prakticky nic vytknout, a který se pro mě přesunul na možná ještě větší kvalitativnější vrchol než v předchozích letech. Prostě pravý královský klenot, o jehož budoucnost se minimálně v nadcházejícím ročníku nebojím. Když si totiž uvědomím, co všechno nás při čtvrtém setkání s královnou čeká (Margaret Thatcher, Diana, houstnoucí atmosféra v zemi…), už teď se na další poctivou Morganovu scenáristickou školu nemohu dočkat.
9/109/109/108/108/10| 19:00 | 12.12.2017 |
Tak už na mě zase jednou padla ta svatá povinnost napsat pár slov k seriálu, který od loňského roku (fajn, tak od letošního února...) jednoduše nemůžu dostat z hlavy. Nebudu lhát, bingování nástupu královny Alžběty na trůn, formování poválečné Evropy, upadající role Winstona Churchilla v politice a složitých emocionálních interakcí uvnitř královské rodiny, mě hodně vzalo. O to víc jsem se pak těšil na pokračování o dekádu později. Udržel si The Crown i letos pověst jednoho z nejvýraznějších počinů seriálové tvorby?
Inu, jak se to vezme. Začnu zklamáním. Druhá série vyměnila (resp. doplnila) skladatele a na hudbě je to bohužel znát. V podstatě jsme se nedočkali žádného pamětihodného příspěvku a místo toho se jen sprostě vsázelo na geniální theme Hanse Zimmera a fantastickou skladbu Ruperta Gregsona Williamse, která zaznívala při těch nejdramatičtějších momentech. Hej, když to funguje, proč to měnit, že? Na druhou stranu aspoň pokusy o nějakou invenci by to opravdu chtělo, obzvlášť, když se řeší zase nové krize, s novými postavami a v nových kulisách.
Druhý problém mám pak s výběrem některých zápletek. Kritika monarchie ze strany jednoho novináře zní na papíře hezky, v kontrastu s takovou Suézskou krizí, nebo drsnou minulostí prince Filipa ale jednoduše neobstála. Možná za to může dramaturgie a s lepším seřazením epizod by některé věci vynikly lépe. Takhle jsem měl během druhé série často pocit, že místo nějaké gradace a směřování celého děje k rozuzlení určitého konfliktu - například mezi Alžbětou a jejím mužem - se zbytečně skákalo od velkého problému k malému a zase zpátky. A zatímco v životě tohle dává perfektní smysl, u seriálu to může být celkem problém a druhá řada touhle nevyvážeností bohužel trpí až příliš okatě. Když už se pak navíc finále skutečně točí okolo domnělého románku prince Filipa s jinou ženou, je to finále z nepochopitelného důvodu vyprávěno tak krkolomně, že z toho v závěru vlastně nemáte vůbec nic. Aspoň, že předposlední díl stál naopak opravdu za to.
Mimochodem, na tomhle místě bych ještě rád podotknul, že seriál se s realitou mnohdy rozchází víc, než by si někteří historici asi přáli. Například taková návštěva manželů Kennedyových (skvělý Michael C. Hall a ještě lepší Jodi Balfour se bohužel staví na pouhou jednu epizodu) je rozhodně spíše natočenou představou, než vyloženě převyprávěnou faktickou událostí. Na druhou stranu díl to byl díky tomu senzační, takže do jaké míry si seriál dokážete užít s vědomím, že není vždy úplně podle pravdy, bude nakonec záležet spíš na vás.
Vizuální stránka a vůbec způsob, jak je to opět vše natočené, pak pro změnu tvůrci ještě o malinký level nakopli. Místo suchého kostýmního dramatu vás tak čeká epická soap opera, která se nebojí odskočit si do válkou zmítaného Egypta, či nacisty okupovaného Německa, kde se v jedné z obzvlášť silných flashbackových scén koná pohřeb blízké osoby jedné z hlavních postav. Netflix si tak může opět mnout ruce, protože ty peníze tady na tom jsou zkrátka znát a podle čerstvě vydané statistiky se seriál znovu řadí k jednomu z nejstreamovanějších vůbec. Nedivím se.
Závěrečná pochvala a zároveň rozloučení nicméně musí směřovat k hercům. Příští rok se totiž celé obsazení vymění a slaďoučká Claire Foy ani nečitelný Matt Smith se tak už nevrátí. Možná i proto ze sebe letos tihle britští dříči vydali maximum. Obzvlášť tedy Matt Smith v kůži prince Filipa byl tentokrát naprosto fenomenální. Během druhé epizody znázorňující odloučení mezi ním a královnou Alžbětou vám bude běhat mráz po zádech a doporučuji k ruce zásobu kapesníčků. Je fakt šílený, že to nejlepší vztahové drama je nám servírovánu v seriálu o britské monarchii, ale na druhou stranu, proč ne. I přes moje prvotní stížnosti tak nelze druhé sérii upřít kvality, které daleko převyšují většinu toho, co jsem letos viděl. Zní to zvlášťně, ale po dvou řadách se cítím jako bych práve prožíval konec jedné éry. Svým způsobem tomu tak nejspíš i je. A kdo ví, co bude za rok. Minimálně za ty první dvě série ale mají tvůrci můj neskonalý obdiv a byť se to neobešlo bez menších chybiček a zklamání, něco mi tak říká, že tuhle královskou pecku nevyženu z hlavy ani ten příští rok.
9/1010/109/10| 20:00 | 26.02.2017 |
Většinou je to tak, že čím lepší seriál, tím větší cítím za jeho recenzi odpovědnost. A musím se vám svěřit, takovou tíhu, jakou pociťuji právě teď, jsem na sobě snad ještě v životě neměl. Přitom jsem si ji na svá bedra položil já sám. A to ani ne proto, že by The Crown bylo tím nejlepším dramatickým seriálem, který jsem tady doteď recenzoval, to vůbec ne. To bych si asi netroufl tvrdit o ničem, protože čím víc skvělých seriálů vidím, tím spíš si uvědomuji, jak to všechno začíná být prakticky neporovnatelné.
Ne, vážně, jak porovnat Hru o trůny se seriálem, který vypráví o někom, jako je Alžběta II. O příslušnících královského rodu. O jedné z nejsvatějších povinností na světě. O potřebe chránit nejen sebe, ale také svou rodinu, svého muže a zároveň i celou svoji vlast. Jak určit, který z nich je lepší, když se v jednom řeší epické spory mezi znepřátelenými rody, do toho tam poletují draci a kněžky běžně oživují padlé hrdiny, zatímco v tom druhém lidé bojují s frustrací z toho, že nemohou nic dělat, že neví, co má vlastně prioritu, nebo zvažují, kolik toho dokážou obětovat, aniž by ztratili sami sebe. Povím vám to. Nijak, nejde to, takže na vaši otázku - byl ten Zlatý glób pro tohle britské dobové drama od Netflixu a zároveň i nejdražší seriál všech dob zasloužený víc, než by byl třeba u nejlepší série Hry o trůny? #nevim. Ale vy ho i tak musíte vidět. A tady je proč.
British Empire. Nebýt něj, dost možná bychom tady ani dnes nebyli. Jakmile tedy pustíte první epizodu a začnete sledovat, byť už poválečnou a znatelně oslabenou Británii, automaticky dorazí jistá povinnost všechno a všechny tady respektovat. Zcela vážně, snad nikdy jsem nechoval k seriálu takovou úctu, jako v tomhle případě. Své dělá v podstatě už jenom ta znělka, kterou dával dohromady Hans Zimmer a která vás naladí do tak majestátné nálady, že se vám budou drát slzy z očí už po prvních vteřinách. Vodopády přijdou taky, ale až o něco později a i tam se to pojí s hudbou, což mě přivádí k asi nejzásadnějšímu bodu.
Spojení obrazu a hudby. Schválně jsem teď nenapsal audiovizuál, protože slova tady sice samozřejmě znamenají hodně, samostatná hudba a obraz ale přeci jen ještě víc. Filmovým pravidlem č. 1 odjakživa bylo, snažit se co nejvíc věcí odvyprávět jenom pomocí obrazu. The Crown v tomhle exceluje. Jakmile totiž během pár řádků dialogu pochopíte kontext, dojde na řadu herecký koncert spojený s fantastickou hudbou Ruperta Gregsona-Williamse a vy jen zíráte, co všechno lze vyčíst z dvou pohledů, nenápadného pokývnutí nebo třeba jemně zdviženého obočí. Tvůrci v tomhle odvádí neuvěřitelnou práci a tomu seriálu to obřím dílem pomáhá, protože ho to povyšuje na mimořádnou úroveň, o které se třeba jiným dramatům může jen zdát. I kvůli tomu to hned v úvodu nabírá epický tah na branku.
Jistě, seriál vyprávějící o mladé královně Alžbětě, kterak příliš mladá a příliš brzy usedne na britský trůn, se na první pohled nejeví jako něco, co by vás mělo zničit svým rychlým spádem nebo nepřetržitou akcí. A přesto, svým způsobem to jede úplně stejně tak důrazně do cíle, jako například ta výše zmíněná Hra o trůny. Rozdíl je v tom, že zde se konstantně posouváme po specifických krizích, ať už národních (The Great Smog) nebo osobních. Při jejich řešení se pak vylíčí chování postav a tím se vše (a všichni) zase posouvá dál. Zkrátka jako v životě. Zní to asi repetitivně, pravdou ale je, že není. Není to dokonce ani příliš ukecané, jak už jste mohli vyčíst z předchozího odstavce a vlastně to nemá ani žádná hluchá místa. Epizod je pouze deset, všechny jsou provázané a pokaždé mají na svém konci silný emocionální dopad.
Což je u lidí, obzvlášť těch citlivějších, hodně velký nápor na slzné kanálky. Doporučuji tedy před víkendovým maratonem pořídit velkou zásobu kapesníčků. A pokud nejste citlivky, pořiďte si ji stejně, protože přichází na řadu řeč o hlavní aktérce, přenádherné a neuvěřitelně roztomilé Claire Foy. Britská herečka je v reálu k nepoznání od své seriálové postavy, a druhá série v tomhle bude možná ještě razantnější (v každé sérii se budeme posouvat o dekádu dopředu, herci tak po dvou řadách odejdou a budou nahrazeni někým novým, raději se tedy příliš nezamilovávejte).
Každopádně Claire, jak to jen říct, mladá Alžběta je pro mě osobně až nečekaně perfektní protagonistkou, protože zosobňuje všechno, co dělá Anglii "správnou". Zároveň se v ní ale pere kus něčeho, co musí stranou, protože na to není místo. Ví to ona a ví to i ostatní, především tedy Winston bloody hell Churchill (famózní John Lithgow, v tomhle bodě už mi mimochodem začínají docházet superlativa, takže abych pomalu finišoval, pozn. autora), a protože v tomhle světě je povinnost nade vše, budou jí s tou převýchovou muset pomoct. To samozřejmě není jen tak, a abych se tedy vrátil ke své původní myšlence, Claire tohle všechno ustála s takovou grácií, že vysmekávám jednu ze svých největší životních poklon, líbám ručičku a odcházím si googlovat, co je třeba k obdržení britského občanství.
Troufnu si hádat, že už jste z mých slov celkem pochopitelně vyčetli, že jsem ze seriálu poměrně nadšený. Poměrně dost, v podstatě ho stavím na piedestal a vidět ho už loni, opanuje mi naprosto jednoznačně většinu mých soukromých seriálových topek. Což není jen tak, žejo.
Nicméně abych to tedy shrnul. Zodpovědnost, respekt, poslání, láska vs. povinnost, Claire Foy, hudba, obraz, hudba, John Lithgow, hudba, umírající impérium, světový vývoj, jo - vidíte, já bych málem zapomněl na Matta Smitha, asi jediného herce z tohoto obsazení, kterého jsem fakt nikdy nemusel, a on tady pak vysmekne jeden z nejdůležitějších výkonů svého života. Zapomeňte na Doctora Who, představte si perfektního Rollse, kterému k dokonalosti chybí už jen to, aby mu někdo každé ráno doplnil nádrž, umyl ho, nalakoval a nakonec s ním stál ráno připravený před vaším vchodem, abyste následně mohli vyrazit do práce bavit miliony lidí. V tomhle příkladu je Matt Smith tím někým, Claire Foy tím Rollsem a hádejte, čím jste vy. Jo, vážně si to dejte.
A je na tom vidět i ten obří rozpočet, když si vezmu kolik scén se klidně mohlo odehrávat v nějaký místnosti, ale tady ne. Neustále tu jsou velkolepý záběry na letadla, lodě, techniku, hodně krásných exteriérů a samozřejmě i ty interiéry a kostýmy jsou velkolepé. Skvěle natočené historické drama bez kompromisů. Za takovýhle přístup budu Netflixu vždy vděčný. 10/1010/109/107/1010/1010/109/10
Že tam bylo méně královny? Ano, protože to souhlasí s tím, co se v té době dělo a řešilo - Diana a Charles (zejména jejich rozvod a ten rozhovor). Tohle byla ústřední dvojice této řady a po právu, protože to tak prostě bylo. Navíc, seriál Koruna přece není jen o královně, ale celé rodině, takže by za mě bylo ok, kdyby v některém z dílů královna prostě i chyběla. Nicméně zase tak málo prostoru neměla, naopak mi přišla méně nabubřelá, než její předchozí zpracování od třetí série. Měl jsem pocit, že z ní udělali finální řešitelku konfliktů. Imelda ji zahrála skvěle (na stupnici je hned za Claire Foy), Pryce hrál skvěle Filipa a dokonce jsem si zvykl na Westa jako Charlese, který, jak už bylo řečeno, perfektně odkoukal mimiku. Režijně mi to přišlo opět nadstandardní, stejně jako kamerově. Diana je kapitola sama o sobě, ale přišla mi tu víc jako Diana, skvělá práce.