A je to oficiální. V letošním roce je prostě in vracet se do druhé poloviny dvacátého století a znovu oživovat staré fenomény. Viděli jsme to s OJem, slyšeli ve Scorseseho Vinylu a nyní to do nás napere všemi možnými způsoby i Baz Luhrman. To je režisér, který se nejvíce vyžívá právě v muzikálech a díky tomu nám v minulosti nadělil třeba takového Gatsbyho s Leonardem DiCapriem nebo úžasně stylizovanou klasiku v podobě Moulin Rouge s Ewanem McGregorem a tehdy ještě stále krásnou Nicole Kidman. No a teď to na nás zkouší znova s jeho novým projektem zvaným The Get Down. Co myslíte, daří se mu to?

V prvé řadě je třeba říct, že recenze se vztahuje pouze k první polovině první řady, tzv. Part One, přičemž Part Two se dočkáme až někdy během roku 2017. Zároveň ale nemusíte mít strach, že by snad kvůli tomu tato šestiepizodní minisérie nebyla plnohodnotným zážitkem, ona je. Z části za to samozřejmě může televizní formát a lukrativní produkce streamovací mašiny na hity Netflixu (jedná se o jeho nejdražší seriál doposud) a z části fakt, že i přes značnou šíři témat se prvních šest epizod přece jen soustředilo především na dvojici hlavních postav, jejichž příběh celou první polovinu adekvátně uzavřel. To bychom tedy měli tohle a nyní si pojďme trochu více ony postavy a vlastně i celou zápletku představit.

New York, současnost. Mladá hip-hop star přávě přichází na scénu, hudba se pomalu rozjíždí a koncert začíná. Rapper nás svým prvním songem ihned vrací do roku 1977, kde tehdy žil mladík jménem Ezekiel. Ezekiel je na své poměry neobvykle chytrý a jeho největším talentem jsou slova. Dělá s nimi divy a ví to nejen on sám, ale i jeho vysněná láska, Mylene. Ta se chce stát zpěvačkou, má perfektně naplánovanou budoucnost a i přesto, že k Ezekielovi chová určité city, má obavy, že pokud by se s ním rozhodla být, dříve či později by ji začal držet zpátky. Ezekiel se nejprve musí stát mužem, dospět, začít se sebou něco dělat. Tak začíná jejich pouť, při které se jejich cesty několikrát skříží, protnou a ve finále zase rozdělí (nebrat jako spoiler), protože bez toho by nebyla dobrá show.

Seriál totiž není předně o věcech, kterých si všimnete na první pohled. Je až o tom druhém, je o kontextu, je o pozadí, na kterém se odehrává. Bronx je ta nejchudší část města a pokud bych to hodně zjednodušil, je to v podstatě jako sledovat zcela jiný svět. Svět, ve kterém platí jiná sada pravidel. Ve kterém nelze čekat na to, až se vám něco dobrého přihodí. Skoro by se chtělo napsat, že tu platí pravidlo: "každý sám za sebe." O tom to ale taky není. Je to o komunitě. O přátelství. O tom, že bez společné snahy by se z toho pekla, jakým byl tehdy Bronx, nikdo z hlavních charakterů nikdy nevyhrabal. K tomu všemu se ale samozřejmě musí postavy nějakým způsobem dopracovat a ten způsob je přesně to, co nás zajímá.

Při sledování první epizody vás ten styl asi trochu překvapí. Po trailerech jsem čekal přece jen víc tu hudbu a tanec, místo toho jsem ale dostal jen náznaky hudby a tance s převahou docela ambiciózně se tvářícího vyprávění, plného různorodých charakterů a over-the-top dialogů, které na první pohled nikam moc nevedly. Až ke konci se do popředí dostala hudba a bylo to někdy v tom momentu, kdy si šlo nejsnadněji uvědomit princip, na jakém seriál bude fungovat. 

Ty nejsilnější chvíle a scény přichází jakmile se spustí hudba, o tom žádná. V těchto momentech seriál jednoznačně dominuje a divák se na ně předem těší. Co ale s tím vším mezi? Je to dostatečně zajímavé, aby si to udrželo vaši pozornost po dobu celé stopáže? Opět záleží na tom, co máte a nemáte rádi. Mně například celá ta sociálně-politická linka vracela někam k seriálu The Wire, kde se řešilo něco dost podobného. Zde (ačkoliv mám pocit, že Part Two na tom bude jinak) to samozřejmě nebylo tak komplexní ani se tehdejším reáliím (seriál je poměrně autentický a bude vám to každou epizodu připomínat i slušnou dávkou dobových záběrů a retro filtrů) nevěnovalo tolik pozornosti, nicméně jistá aura, nebo spíše snaha o podobnou atmosféru tu přesto je. 

Nicméně zpátky k tomu podstatnému. Převážná část děje se vážě k hudebním věcem takže fanoušci disca a hip-hopu rozhodně nebudou zklamaní, i když je to celé nakonec trochu komplikovanější, než by možná čekali. Písničky jsou navíc imho dost povedené a jejich provedení vás často nenechá klidnými, takže se možná sami začnete lehce kroutit do rytmu a na tom není nic špatného, naopak. Je to asi jeden z největších důvodů, proč dát The Get Down šanci.

Ten počáteční vyprávěcí chaos ale přetrvá. Postavy stále budou místy lehce "nad" hranicí uvěřitelnosti, některé zápletky zase budou až moc cheesovité, abyste se nad nimi tu a tam neušklíbli, v jádru je to ovšem celé tak nezvykle pozitivní a nabité energií a rebelstvím, že si tomu nakonec ještě rádi přivyknete a ačkoliv dost možná ani po skončení nebudete úplně přesně vědět, co si o seriálu vlastně myslet, ten upřímně dobrý pocit z jeho sledování vás jen tak neomrzí. S Vinylem nakonec nesrovnám, protože jsem ještě hudební pecku s full-frontalem Olivie Wilde nedohnal (ačkoliv bych rád), nicméně minimálně kdybych vedle sebe postavil oba piloty, The Get Down by mi vyšel o kus vejš. Ne však kvůli lepší filmařině (tady by asi The Get Down neměl šanci), ale spíš jen prostě typem hudby, která mi je bližší.