Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Příběh služebnice | The Handmaid´s Tale | 2017-?
csfd  imdb
režie: Bruce Miller
hrají: Elizabeth Moss, Joseph Fiennes, Yvonne Strahovski, Alexis Bledel, Ann Dowd, Max Minghella

Příběh služebnice: 4. řada


ikona
krauset
elisabeth mosspribeh sluzebnice
Nasytí se June konečně pomstou? 

„Slabí muži. Kolem nich se opravdu točí svět,“ pronese pohrdavě June na účet dalšího muže „s odpovědností“, který ji zklame. A tato výtka by mohla směřovat i k divákům se slabými nervy, protože druhá a třetí série Příběhu služebnice, naprosto mistrovské řady, se u zahraničních kritiků setkaly s nepochopením, když byly nesmyslně označované za „torture porn“. Potřeba znecitlivit násilí, které má v příběhu jasný záměr, je v tomto případě škodlivé pro umění. Je tedy čtvrtá série Služebnice stejně kvalitní jako předchozí dvě, které řadím mezi vůbec to nejlepší, co seriálová tvorba nabízí?

June (Elisabeth Moss) se konečně vypravěčsky dostala ze spirály téměř-útěků a mateřského svědomí, které jí nedovolovalo opustit dceru Hannah, i když měla šanci z Gileádu, státu vedeným brutálním biblickým režimem utlačujícím ženy, uprchnout. Na konci emotivní třetí řady se jí s pomocí dalších služebnic a Mart povedlo dostat necelou stovku dětí do Kanady. Odnesla si z toho zážitku nejen střelné zranění, ale –  jak vidíme v sérii čtvrté – značný věhlas a vliv v Kanadě a vůbec celém svobodném světě. 

Ač pokládám Elisabeth Moss za možná nejlepší seriálovou herečku téhle generace – její opominutí při předávání Emmy za roli Peggy Olson v Mad Men je jedno z vůbec největších – přál jsem si, aby zraněním podlehla. Seriálu by v něčem prospělo, kdyby se stal trochu více ansámblový a ukazoval Gileád i z dalších pohledů (ostatně rozšiřující se měřítko a world buiding patří k největším zlepšením druhé a třetí série oproti izolované první). June je obyčejná žena, která se prostě zachovala hrdinsky, nebyla radikální aktivistkou jako její matka, v tom tkví mimo jiné síla jejího příběhu. Oproti tomu je nyní June čím dál více superhrdinkou, která účtuje se zlým režimem. Možná je to i vtíravý pocit, že se do Služebnice dostává jakýsi korporátní feminismus: June je až příliš sebevědomá, příliš sveřepě se tvářící, příliš často kráčející v cool zpomaleném záběru. Je z ní hvězda. Toto je důvod i předsudek, kvůli nimž mi první epizody přišly slabší. Nicméně jinak je série uvěřitelná, přirozená, a přesto překvapivá, zejména ve své druhé polovině (SPOILER: kdy se June dostane do Kanady). 

Jako neblahý prvek čtvrté série vnímám to, že fikční svět působí najednou mnohem menší. A ne jako v první sérii, kdy jsme děj sledovali téměř výhradně očima June, pro niž bylo stejně jako pro diváka všechno nové. V dalších dvou sériích se svět rozšiřoval, navštívili jsme Kolonie, viděli formu vlády a jednání jejích představitelů, přibylo scén bez June. Nyní ale k izolovanosti není důvod. O Gileádu se nedozvídáme nic moc nového, nepřibyly žádné nové postavy, některé staré zůstávají, aniž by k tomu byl opravdu důvod. Některé pro Služebnici typické formální prvky se najednou jeví samoúčelně: desaturovaný obraz zprostředkovával to, že v Gileádu nelze svobodně dýchat, ale co znamená nyní? Zpomalovačky jsou najednou mnohem více na efekt. A i juxtapozice popové hudby proti násilným scénám nefunguje zdaleka tak trefně. 

V čem ale vidím hlavní problém čtvrté série Příběhu služebnice je její poměr k násilí. Líbí se mi, že June zpochybňuje nutnost smíření a nalezení klidu, že radí obětem, že je v pořádku zuřit, nebo se chtít mstít. Přesto se podle mě snaží, abychom si násilí na trýznitelích užívali až příliš. Je to pro mě jen o něco méně problematické než psí scéna s Ramsaym po Bitvě bastardů, kdy je nám brutální chování a násilí, po celou dobu Hry o trůny zdrojem dalšího a dalšího utrpení, prezentováno jako katarze. Vždy jsem to pokládal za manipulaci a domníval se, že Ramsay měl být sťat, a i ve Služebnici mi některé násilí přijde v nepořádku. Ne proto, že je drastické, ale proto, že si ho najednou máme užívat. 

Služebnice je stále skvělou satirou na náboženskou nesnášenlivost a teokratické řízení státu. Stejně tak na americké omšelé „posíláme myšlenky a motlitby“, které zaznívá po každé masové střelbě namísto skutečných řešení. Neúčinnost těchto dobrozdání pozná i Fred Waterford, momentálně se nacházející ve vazbě. Na Josephu Fiennesovi v plnovousu, který Waterforda hraje, je cosi starozákonního. A je třeba se mít před ním na pozoru, i když čeká na soud v bezvýchodné situaci, neboť – jak připomíná June – „máma říkala, dej si pozor, když nakupují kurevsky víc Starého zákona než Nového“.

Mám smíšené pocity ohledně jedné scény, která sice spadá do mnou kritizovaného „pozitivního násilí“, v níž je však kanibalismus téměř rituálně očistný, je to akt pohanství a blasfemický útok proti Bibli. A jako takový má v seriálu své pevné místo. Pochvalu si zasluhuje i klasicky kvalitní psychologické vykreslení situací. Ať už jde o snahu o victim blaming June při jednom svědectví, protože přece měla na výběr mezi sexuálním otroctvím a jistou smrtí při práci v radioaktivních Koloniích. Úderné je též zobrazení problémů asimilace gileádských dětí (i dospělých – Marta stále připravuje lidem snídaně, ale chodí s tím k terapeutce), podobně jako dilema matky (vyzradit skrýš a zradit věc kvůli dceři, nabídka deseti unesených dětí za Hannah). Seriál jsem též v minulosti chválil za jeho vizuální world building, zde se o něj stará zejména geniální scéna s vozem plným mléka. 

Služebnice se vrhá pro mě nečekaným směrem a je nadále sebevědomě odvyprávěná, a co provádí s Janine je brilantní.  Stále dokáže být srcervoucí („Omlouvám se, že jsem to jen já“) i relevantní. Ostatně znepokojivost seriálu – a potvrzená pátá série – je jen Testament jeho aktuálnosti.

 

Verdikt

avatar8/10

krauset

Ač ztratil něco na vypravěčském ostří, Příběh služebnice stále patří k nejlepším současným dramatickým seriálům. Že jde o nejlepší dystopii, není třeba ani dodávat.

Příběh služebnice: 2. a 3. série


ikona
krauset
Měli byste se ponořit do příběhu služebnic a Mart? 

„Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: ,Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.‘ (…) Odvětila: ,Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.‘ Dala mu tedy svou služku Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel.“

I. kniha Mojžíšova

Posvátné texty. Jak často se užívají k posvěcení zločinu. Tato biblická pasáž, čtena vždy před ritualizovanou kopulací pána domu se znásilňovanou plodnou ženou čili služebnicí, je chápána doslovně. Však ano. Všimli jste si, že to je jedna z věcí, jež činí totalitní režimy totalitními? Totiž doslovnost, s jakou čtou knihy a zakládající texty. 

A co dělá velké fikce velkými? Postavy, příběh, jistě. Ale co dělá ještě navíc skvělé dystopie? Schopnost vtáhnout. Budování světa. Společenská relevance. 

 

Společenská relevance Příběhu služebnice je neoddiskutovatelná. Proč příběh z dystopické Ameriky, ze světa, v němž nastala krize porodnosti (z níž jsou samozřejmě viněny výhradně ženy ve stylu panovnického „Proč jsi mi nedala syna?“), která je řešena tím, že se plodné ženy unášejí a přidělují pánům domu, aby jejich rodině porodily dítě, k dnešku tak promlouvá?

Protože se bohužel biopolitika, tedy odhodlání státu mluvit do záležitostí těla jedince, opět vrací na scénu. Některé jistoty jsou znejišťovány a problémy, které jsme měli za vyřešené, se vrací na stůl. Tělo žen v některých amerických státech už nepatří jen těm daným ženám, ale i hlasujícím zákonodárcům. Takto zpochybňované právo na potrat se netýká v západním světě jen Američanů či Poláků, toto hnutí bují i v ateistickém Česku.

A nevztahuje se ani pouze na potraty. Ženy mrzačené, obřezávané, prodávané a pašované, sexuální otroctví, dětské sňatky. To je i naše realita nalézající se pod uklidňujícím označením „dystopické prvky“.  Ale nejsou to toliko ženy, kdo v režimu nových Spojených států jménem Gileád trpí. Na to je to seriál příliš chytrý. I mužům, pakliže nepatří k vládnoucí elitě, se žije hůře. Nedostatek svobody jedné skupiny se v policejním státě velmi rychle dotkne i dalších skupin. Vezměte ženám právo rozhodovat o vlastním těle, a brzy nebudou ani muži rozhodovat o tom svém. 

 

Druhá série se napojuje tam, kde skončila nejen první řada, ale i román Margaret Atwood z roku 1985. Offred/June (Elisabeth Moss) je spolu s dalšími služebnicemi, které se provinily tím, že svoji kamarádku odmítly ukamenovat, přivedena na stadion, jenž se zatím proměnil v obrovské popravčí hřiště, kde se hraje s lidskými životy. Hlavy a míče jsou v Gileádu zaměnitelné. Už tato první sekvence předznamenává, že výtečná první řada dostane pokračování na úrovni. Druhá série přináší ještě brutálnější podívanou (odříznuté ucho, ruka na sporáku, porod, zmíněná poprava), ale taky je obrazově ještě distiktivnější.

June, která nese dítě Freda Waterforda (Joseph Fiennes) a Sereny (Yvonne Strahovski), propůjčuje těhotenství jakousi nedotknutelnost. A tato imunita jí dovoluje drzost. Začíná být ironická, dokonce troufalá. Také se v tom světě už lépe orientuje. Rozkoukala se v systému, učí se v něm chodit. Čímž se Moss otvírají nové možnosti hereckého podání. 

Pozice June není jediné, co se mění. Mění se i měřítko vyprávění. Už není třeba zůstat v zorném poli June, v jednom pokoji jednoho domu. Svět náhle expanduje. Zavítáme do Kolonií, kde jsou ženy sedřené prací v zamořených pláních, umírajíc bez naděje. Otvírají se nám mechanismy moci, seznamujeme se více s tím, jak ten svět funguje, jak se zrodil, jak se udržuje u moci. Vidíme indoktrinaci dívek, skoro ještě dětí, ve svatbě Eden a Nicka. Uvědomíme si, že i kdyby došlo další den k převratu a osvobození, tyhle děti už jsou pro společnost ztracené. A poznáváme architekta toho všeho. 

 

Ve třetí sérii se možná chvílemi trochu ztrácí ten intenzivní pocit nebezpečí provázející první dvě série, ale zato je tu několik jedinečně strhujících epizod v čele s finále, návštěvou hlavního města a ztrátou příčetnosti v nemocnici. A repetitivnosti, která samotná je jistě záměrem, se předchází včasnou změnou prostředí. Nedochází k stále opakované totožné formě utrpení jako v první sérii. 

Druhá a třetí série jsou spolu ve vypravěčské součinnosti jako služebnice a Marty, tvoří jeden celek. Ve druhé se dějí nejděsivější, nejbrutálnější výjevy seriálu, třetí zase obsahuje nejvíc emocionálních beatů příběhu: kazeta pro Luka, čtení knížky o dinosaurech, finále. Druhá je nejlepší, třetí nejemotivnější. Se zdrcujícím závěrem, který mnou pohnul jako už roky nic. A obě, na rozdíl od zámořských kritiků, pokládám za lepší než první, díky rozšíření světa, poskytnutí pozadí i vedlejším postavám, zaměření se na transformaci Spojených států na Gileád. 

 

Eticky je to velmi stimulující věc. Za to vděčíme postavám. June není dokonalá hrdinka. Má opustit Gileád, dostane-li tu možnost, a nechat dceru u náhradní rodiny? A nebo: opustit dceru, zachránit ženu. Zachovat si život a spolu s ním možnost bojovat. Tak vypadá zase dilema Luka, manžela June, kterému se povedlo uprchnout do Kanady.  Ohledně Elisabeth Moss nicméně žádné dilema panovat nemůže. Tady se před očima opravdu odvíjí jeden z těch velkých, památných, ikonických hereckých výkonů, jež patří tam nahoru, tam nahoru na úplný vrchol.

I pachatelé a inspirátoři toho režimu dostávají čím dál víc prostoru. Serena se začíná o povahu světa zajímat, až když se jí začne osobně dotýkat. Systém se oslabuje tím, že upozaděním žen není veškerý lidský potenciál společnosti využit (další společný prvek s naším světem). Serena je evidentně velmi schopná, místo toho sedí doma a plete, majíc zakázáno byť jen otevřít knihu. A přesto, Serena celý ten systém spoluvytvořila. To ona je „genderový zrádce“, nikoliv homosexuálové, jak ji vmete do tváře jedna z vedlejších postav. Plukovník si o sobě zase jasně myslí, že páchá dobro jen proto, že s June občas hraje scrabble či se na ni usměje. 

 

Též vrchní vychovatelka, teta Lydia (mrazivá Ann Dowd) postupně získává na motivaci, to ale neznamená, že se na pachatele hledí jako na oběti. Nejsem si jistý, zda na mě jeden flashback z jejího rande nepůsobil příliš ve stylu „bitches are crazy“, nicméně kombinace bolesti a zvůle v jejím hlase, když trestá své služebnice, a běduje „tohle je bolestivé i pro mě“, je známka prvotřídního dramatu v zobrazování tyranie. Joseph Lawrence (Bradley Whitford) je vítané oživení, je vtipný i zlověstný, intelektuál, který nedohlédne, co jeho teorie znamená reálně. Nebo se tak alespoň tváří. 

 

Margaret Atwood, ikona moderního dystopického příběhu, byla shodou okolností předsedkyní Pen Clubu v orwellovském roce 1984. Její svět a worldbuilding ale Orwella ještě v něčem převyšuje. Příběh služebnice má neskutečně silný a rozpoznatelný vizuální kód a ikonologii. Ať už jde o barvy: modrá, barva Panny Marie, pro manželky, na něž se vůbec nehledí jako na sexuální bytosti, červená pro rodičky, které podle společnosti zároveň žijí v hříchu, protože plodnost se stává i komoditou atraktivity. Kuchařky a pomocnice Marty zase splývají s barvami domu. A pak je tu perfektně zvládnutý vizuální worldbuilding, který se obejde beze slov. Jako třeba když je k obelisku ve Washingtonu před očima přidán příčný trám, tvoříc tak kříž. 

Orwell je jen represe. Svět Atwood je promyšlenější a zlověstnější a více se podepisuje na jednom pohlaví (i když perzekuce mužů, protestujících a inteligence, je zde též). Gileád, pojmenovaný po biblickém území dnešního Jordánu, má svůj zakladatelský mýtus s biblí, z něhož těží jazykové schéma včetně pozdravů, rituály a je ve svém barbarství efektivní. Stará se o zachování živočišných druhů včetně člověka. Z hlediska druhu tedy dávají jeho kroky jakýsi zvrácený smysl. Režim má své úspěchy. Ať už v oblasti reprodukce, tak v zavedení bezuhlíkové ekonomiky. Atwood předvídala ekologickou katastrofu – a Gileád ji vyřešil. Jak se poručík chlubí, jeho stát je nejekologičtější ze všech. Problém ale tkví v tom, že než aby se lidstvo snížilo k takovým opatřením  za takovou cenu, k takovému zacházení s bližním (slovo, na něž fanatici Bible nějak zapomněli?), to je lepší, aby vyhynulo. 

 

Režisérka Reed Morano, která natočila první tři epizody první série a určila tak podobu i typy snímání seriálu, dostala za svou práci Emmy. Příběh služebnice je jedním z nejlépe vypadajících seriálů vůbec, s naprosto rozpoznatelným vizuálním rukopisem v každém záběru. Desaturované barvy kopírují skutečnost, že ani postavám se nedostává dechu. 

June je pak i v detailu snímána dosti širokoúhlou čočkou velmi blízko obličeji. Podobným způsobem třeba dosahuje intimity Christopher Nolan, který také preferuje kameru blíže hercům než blízkost navozenou zoomem, jak jednou vyprávěl Al Pacino o natáčení Insomnie. June je také často natáčena ruční kamerou, aby se odlišila od všech a všeho ostatního. Střídá se opravdu blízký detail a nadhled, vskutku „under his eye“. 

 

Třetí série Příběhu služebnice je spolu s Watchmen nejlepší drama, které jsem v roce 2019 viděl. Je to bezesná noční můra, neodbytná vize. June je žena, jejíž „circumstances were reduced“, jak s temným vtipem poznamenává. Příběh služebnice totiž je, po vzoru nejlepších dramat, místy ohromně vtipný a sarkastický. Tomuto seriálovému plodu skutečně bylo požehnáno. 

Zatímco v takto extrémních případech, jako je neprodyšný totalitní režim Gileádu, nakonec vedle žen trpí i muži vyjma tu absolutní mocenskou elitu, a navozuje se tak dojem, že perzekuce obou pohlaví jde ruku v ruce, v dnešním světě to tak úplně neplatí a taková interpretace byl by nebezpečný omyl. 

Gileád se chová podle Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, když jde o zákaz přístupu ženám ke knihám, je orwellovský, když vysílá muže do války s „agresivními“ sousedy, je jako Huxleyho Konec civilizace, když řeší biologii rozmnožování, a je také jako náš svět, když promlouvá nejzlověstněji.  Služebnice ztrácí svá jména a nová jména se jim mění vždy podle pána, u něhož slouží. Z June se stává Offred, z jiné zase Ofdaniel a tak pořád dokola. Pomineme-li rozdíl křestního jména a příjmení, „Of“ se nakonec v principu patriarchátu tolik neliší od „ová“. A vzpomeňte, jak zní česká přivlastňovací přípona…

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (5)

Verdikt

avatar10/10

krauset

Příběh služebnice: 1. sezóna


ikona
Spooner
Jak se nakonec podle nás povedla jedna z nejvychvalovanějších novinek jara? 

Letní prázdniny se nám chýlí ke konci, a tak je nejvyšší čas se trošku kajícně se zpožděním podívat na jednu z nejdiskutovanějších novinek jarní seriálové sezóny, Příběh služebnice. Ano, pozdě ale přece. O The Handmaid's Tale se totiž napsalo a nachválilo v zahraničí opravdu hodně. Slavná a chválená předloha od Margaret Atwood, hodně temná vize dystopické budoucnosti, nespočet ocenění a nominací na prestižní ceny Emmy či zatím po všech stránkách nejúspěšnější kousek streamovací služby Hulu. Ostatně i já sám jsem z neskutečně hutných úvodních epizod byl pořádně emociálně vyšťaven. Zaslouží si ovšem novinka všechny chvalozpěvy? No, abych pravdu řekl, možná byl ten hype ze zámoří až příliš velký.

 

Začneme nejdřív nezpochybnitelnými klady. Po řemeslné a režijní stránce se totiž skutečně jedná o velkou extratřídu. Hulu na výpravě svého ambiciózního kousku evidentně nešetřilo a za práci s barevnou stylizací, kamerou či soundtrackem si zaslouží tvůrci jedno velké uznání. Hlavním trumfem Služebnice je pak bezpochyby dokonale ponurá a depresivní atmosféra jednoho z nejtemnějších pojetí budoucnosti, co televize za tuto dekádu poznala. Ústřední služebné jsou tu pod neustálým drobnohledem, vojáci s pistolemi tu potkáváte dennodenně, stejně jako oběšené zrádce režimu a nikdy nevíte, komu můžete zrovna věřit. K tomu si přidejte mix světa složeného z tradičních hodnot a moderních prvků a máte před sebou opravdu hodně temné podání budoucnosti, z něhož vám v mnohých scénách vážně nebude příliš dobře. Stejně se však do něj budete velmi rádi vracet. 

 

Tísnivé atmosféře a mrazivým scénám pak samozřejmě pomáhá i kvalitní scénář s přesnými dialogy a zejména silnými a precizně napsanými ženskými postavami. Scénář se pak nezaměřuje nejen na jejich utrpení, ale také věčné touhy, temné stránky či nenaplněné sny. Scenáristé jdou zkrátka v psychologii ženských hrdinek až na dřeň a je zatraceně znát, že na režijní i scenáristické židličce seděly z větší části právě ženy.

Silné charaktery pak doplňuje snad ještě silnější a preciznější obsazení. Elisabeth Moss si svým bezkonkurenčním výkonem kráčí pro Emmy (jestli ji nedostane, tak neexistuje spravedlnost), Joseph Fiennes se zase po čase dočkal pořádně slizké role, Yvonne Strahovski překračuje své dosavadní limity a Alexis Bledel ve vedlejší roličce zde i na malém prostoru předvádí svůj dosavadní herecký vrchol kariéry. Když tak nad tím přemýšlím, tak tady by si nějaké to herecké ocenění zasloužila snad polovina ansámblu.

 

Tento velebený kousek má však v mých očích jednu bohužel dosti nepřehlédnutelnou vadu. Je totiž o několik epizod delší, než by bylo potřeba. Deset dílů se sice vzhledem k materiálu zdá jako dostatek, samotný příběh by ovšem nakonec ve své nejhutnější a nejmrazivější podobě snesl tak sedm dílů. Jenže tvůrcům jako by před začátkem natáčení někdo narychlo sdělil natažení na deset kousků i velice pravděpodobnou druhou sérii, a tak se začalo v některých momentech viditelně natahovat. Autoři tak nejen, že se mnohdy možná až příliš pitvají v psychologickém rozpoložení a vnitřních monolozích hlavní hrdinky, ale servírují nám i zbytečné flashbacky z minulosti jednotlivých charakterů, které nám přitom o nich neřeknou zhola nic nového. 

Mnohé podzápletky tak jsou bohužel natahované a tempo v některých epizodách až příliš pomalé. To má pak bohužel vliv i na samotnou atmosféru, jež kvůli natahování děje začne v jistých momentech působit téměř až chladně a vede k menší divácké apatii. Malinko mě pak zamrzel také fakt, že se autoři v samotném světě neponořili více do hloubky a prozradili nám o něm vlastně docela málo. Ano, pár informací nám o přísném novém režimu i zahraniční politické situaci sdělí. Jsou to ale většinou jen pouhé drobky, které asi diváka naplno neuspokojí.

 

Z Příběhu služebnice mám tak i přes veškeré klady spíše rozpačitější dojmy. Po režijní i řemeslné stránce jde o jeden z televizních vrcholů roku a fanoušci silných ženských postav zde budou mít hotové žně. Ona scenáristická rozmělněnost a jistota další (minimálně) jedné ovšem celkový dojem malinko sráží a já se nemohl při sledování zbavit pocitu, že jisté epizody jsou tu malinko navíc. Také ona otevřená vrátka do další sezóny mě trochu znervózňují a možná bych byl radši, kdyby tvůrci natočili pouze podstatně hutnější a dějově natřískanější minisérii. Tentokrát se tak hodnocení zastavilo přesně mezi sedmičkou a osmičkou a nižší hodnocení dávám zejména kvůli mému menšímu zklamání. I přes mé rozčarování se však bezpochyby jedná o jeden z nejvýraznějších titulů letošního seriálového roku, jemuž byste měli dát šanci.

Verdikt

avatar7/10

Spooner


Hodnocení čtenářů

  • avatar10/10

    Isuzu

Příběh služebnice: První dojmy


ikona
Spooner
Kritiky opěvovaná adaptace slavného románu je tady. Opravdu se jedná o jednu z televizních novinek roku? 

Fargo, Pozůstalí, Američtí bohové, Bosch… asi nejvíce skloňované televizní kousky posledních týdnů, které mají ambice zase jednou divákům vyrazit dech a stát se jedním z vrcholů sezóny. Jenže při všem tom čekání či sledování těchto pecek se trošku pozapomnělo na další zajímavou novinku, jež může konkurenci pořádně zatopit. A tou je adaptace slavné knihy Margaret Atwood Příběh služebnice, již nám v dosti ambiciózním podání servíruje internetové Hulu. Novinka totiž sklízí u amerických kritiků opravdu nadšené ohlasy a podle mnohých z nich je právě tento kousek oním seriálem jara. A to už jsou vzhledem k silné konkurenci opravdu silná slova. Streamovací služba si je navíc svým potenciálním hitem natolik jistá, že do nic netušících diváků naprala rovnou tři epizody najednou. Podařilo se jim naplnit vysoká očekávání? To si pište, že ano!

 

Podíváme se do ne zase tak vzdálené dystopické budoucnosti. V té se Spojené státy (tedy aspoň to, co z nich zbylo) změnily v totalitní režim, jehož vedení se po ekologických katastrofách a ztrátě lidské plodnosti rozhodlo vrátit k tradičním hodnotám. Většina žen tu pak ztratila veškerá práva a jsou pouhým majetkem. To je případ i hlavní hrdinky Offred, která je služebnou u jednoho z vysoce postavených Velitelů. Cílem služebnice v tomto světě ovšem není utírat prach či správně povléci postel, ale porodit svým pánům a jejich neplodným manželkám dítě. Patří totiž mezi ženy, jež jsou stále plodné a jsou tak odsouzeny pouze k tomu být sexuálními otroky. Offered ovšem ještě neztratila víru a hodlá toto peklo přežít za jediným účelem. A tím je najít svou dceru, o niž na začátku režimu přišla.

 

A pilot je stručně řečeno atmosférická lahůdka, z níž vám opravdu nebude příliš dobře. Tvůrci totiž neváhají a už od prvních minut těží svůj post-apokalyptický svět na maximum. Což v tomto případě znamená, že se jedná hlavně o jednu velkou depresi. Ta je však po režijní a scenáristické stránce tak vyšperkovaná, že vám to ani na sekundu nebude vadit. Seriál nám tak servíruje neskutečnou porci temné a opravdu tísnivé atmosféry, v níž postavy neví, komu mají věřit. O drsné scény či výjevy není nouze a mnohé pasáže působí tak sugestivně, až z nich budete mít husí kůži. Už dlouho jsem u pilotu nezažil tak emocionální peklo. Být ženskou, tak už po této epizodě nikdy nechci sex a vyvraždím všechny chlapy. A pro jistotu i polovinu něžného pohlaví, protože právě některé ženské postavy jsou tu paradoxně za ty největší mrchy. Následující dvě epizody sice nadšení z jednoho z nejlepších pilotů za poslední rok malinko zmírní, jelikož tempo možná až příliš poleví, i přesto nám však servíruje slušný počet mrazivých scén, jež může většina konkurence jen tiše závidět.

Jedním z největších atributů seriálu je pak právě zmiňovaný dystopický svět. Ten nám scenáristé poodhalují velice šikovně a nenápadně. Postupem času se dozvídáme čím dál více o tamním režimu a světě, ale také o jeho nástupu a krvavých začátcích. Režie pak umí správně pracovat s tamním napětím ve společnosti a nejistotou, v níž nevíte, kdo z vašeho okolí patří mezi vládní špióny a zda je vůbec někdo na vaší straně. Něco mi navíc říká, že stejně jako v případě takového Muže z vysokého zámku, i zde se budeme postupem času dostávat v tomto světě čím dál více do hloubky. I když se tak nyní pohybujeme jen na prostoru několik budov a ulic, dle mého se to velmi rychle změní. Také onen kontrast tradičních hodnot v podobě šatů či budov s moderními prvky je zatím vykreslen velmi obstojně. Hulu navíc na svém depresivním světě evidentně nijak nešetří a řemeslně precizní režie se tak může opřít i dokonale mrazivý soundtrack a výtečnou vizuální stránku.

 

Ona nejistota se pak skvěle odráží i v samotných postavách, od nichž opravdu mnohdy nevíte co čekat a jsou prozatím hezky nečernobílé. Toho pak výtečně využívá herecké obsazení, jež se i přes některá nečekaná jména povedlo na jedničku. Že tu bude jako vždy famózní Elizabeth Moss z Mad Men zase jednou právem pokukovat po všemožných cenách, se dalo trošku očekávat. Že si zde na své herecké maximum v dosti netradičních rolích budou nejspíše sahat i Yvonne Strahovski či Alexis “Rory“ Bledel, to bych ještě před pár dny opravdu nečekal. Povedené herecké kvarteto pak doplňuje ještě seriálová veteránka Ann Dowd, která si další z řady svých záporných a odpudivých postav skvěle užívá. Jen ten Joseph Fiennes zatím nemá příliš prostoru a tahá za kratší konec tohoto hereckého provazu.

 

I přes všechnu tu chválu se ovšem obávám, že z The Handmaid's Tale nejspíš nevyroste onen kýžený divácký hit. Na to je pro běžného diváka asi až příliš osobitý, temný a depresivní. Tempo navíc ve druhé i třetí části opravdu malinko zpomalí a osobní promluvy hlavní hrdinky, jež se místy snaží situaci i trošku zlehčovat, nefungují někdy tak, jak by si asi tvůrci přáli. Jenže i přesto se jedná o jeden z nejlepší startů seriálu, jaký jsem za uplynulý rok viděl. Vypadá to, že všechny ty řeči o jedné ze seriálových událostí jara opravdu nebyly jen planými sliby. Zde totiž máme dobře nakročeno i k jedné z nejlépe natočených a napsaných novinek roku. Takže pokud vám nevadí slušná porce temnoty a nepříjemně drsné atmosféry, po které asi nebudete koukat na svět zrovna růžově, rozhodně byste si tenhle kousek neměli nechat ujít. A já budu zatím tiše doufat, že tvůrci tento parádní start v následujících týdnech šeredně nepokazí.

Komentáře

  • Do této diskuze ještě nikdo nepřispěl, buďte první.
VSTOUPIT

Verdikt

avatar8/10

Spooner

© copyright 2000 - 2021.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace