„Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: ,Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.‘ (…) Odvětila: ,Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.‘ Dala mu tedy svou služku Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel.“

I. kniha Mojžíšova

Posvátné texty. Jak často se užívají k posvěcení zločinu. Tato biblická pasáž, čtena vždy před ritualizovanou kopulací pána domu se znásilňovanou plodnou ženou čili služebnicí, je chápána doslovně. Však ano. Všimli jste si, že to je jedna z věcí, jež činí totalitní režimy totalitními? Totiž doslovnost, s jakou čtou knihy a zakládající texty. 

A co dělá velké fikce velkými? Postavy, příběh, jistě. Ale co dělá ještě navíc skvělé dystopie? Schopnost vtáhnout. Budování světa. Společenská relevance. 

Společenská relevance Příběhu služebnice je neoddiskutovatelná. Proč příběh z dystopické Ameriky, ze světa, v němž nastala krize porodnosti (z níž jsou samozřejmě viněny výhradně ženy ve stylu panovnického „Proč jsi mi nedala syna?“), která je řešena tím, že se plodné ženy unášejí a přidělují pánům domu, aby jejich rodině porodily dítě, k dnešku tak promlouvá?

Protože se bohužel biopolitika, tedy odhodlání státu mluvit do záležitostí těla jedince, opět vrací na scénu. Některé jistoty jsou znejišťovány a problémy, které jsme měli za vyřešené, se vrací na stůl. Tělo žen v některých amerických státech už nepatří jen těm daným ženám, ale i hlasujícím zákonodárcům. Takto zpochybňované právo na potrat se netýká v západním světě jen Američanů či Poláků, toto hnutí bují i v ateistickém Česku.

A nevztahuje se ani pouze na potraty. Ženy mrzačené, obřezávané, prodávané a pašované, sexuální otroctví, dětské sňatky. To je i naše realita nalézající se pod uklidňujícím označením „dystopické prvky“.  Ale nejsou to toliko ženy, kdo v režimu nových Spojených států jménem Gileád trpí. Na to je to seriál příliš chytrý. I mužům, pakliže nepatří k vládnoucí elitě, se žije hůře. Nedostatek svobody jedné skupiny se v policejním státě velmi rychle dotkne i dalších skupin. Vezměte ženám právo rozhodovat o vlastním těle, a brzy nebudou ani muži rozhodovat o tom svém. 

Druhá série se napojuje tam, kde skončila nejen první řada, ale i román Margaret Atwood z roku 1985. Offred/June (Elisabeth Moss) je spolu s dalšími služebnicemi, které se provinily tím, že svoji kamarádku odmítly ukamenovat, přivedena na stadion, jenž se zatím proměnil v obrovské popravčí hřiště, kde se hraje s lidskými životy. Hlavy a míče jsou v Gileádu zaměnitelné. Už tato první sekvence předznamenává, že výtečná první řada dostane pokračování na úrovni. Druhá série přináší ještě brutálnější podívanou (odříznuté ucho, ruka na sporáku, porod, zmíněná poprava), ale taky je obrazově ještě distiktivnější.

June, která nese dítě Freda Waterforda (Joseph Fiennes) a Sereny (Yvonne Strahovski), propůjčuje těhotenství jakousi nedotknutelnost. A tato imunita jí dovoluje drzost. Začíná být ironická, dokonce troufalá. Také se v tom světě už lépe orientuje. Rozkoukala se v systému, učí se v něm chodit. Čímž se Moss otvírají nové možnosti hereckého podání. 

Pozice June není jediné, co se mění. Mění se i měřítko vyprávění. Už není třeba zůstat v zorném poli June, v jednom pokoji jednoho domu. Svět náhle expanduje. Zavítáme do Kolonií, kde jsou ženy sedřené prací v zamořených pláních, umírajíc bez naděje. Otvírají se nám mechanismy moci, seznamujeme se více s tím, jak ten svět funguje, jak se zrodil, jak se udržuje u moci. Vidíme indoktrinaci dívek, skoro ještě dětí, ve svatbě Eden a Nicka. Uvědomíme si, že i kdyby došlo další den k převratu a osvobození, tyhle děti už jsou pro společnost ztracené. A poznáváme architekta toho všeho. 

Ve třetí sérii se možná chvílemi trochu ztrácí ten intenzivní pocit nebezpečí provázející první dvě série, ale zato je tu několik jedinečně strhujících epizod v čele s finále, návštěvou hlavního města a ztrátou příčetnosti v nemocnici. A repetitivnosti, která samotná je jistě záměrem, se předchází včasnou změnou prostředí. Nedochází k stále opakované totožné formě utrpení jako v první sérii. 

Druhá a třetí série jsou spolu ve vypravěčské součinnosti jako služebnice a Marty, tvoří jeden celek. Ve druhé se dějí nejděsivější, nejbrutálnější výjevy seriálu, třetí zase obsahuje nejvíc emocionálních beatů příběhu: kazeta pro Luka, čtení knížky o dinosaurech, finále. Druhá je nejlepší, třetí nejemotivnější. Se zdrcujícím závěrem, který mnou pohnul jako už roky nic. A obě, na rozdíl od zámořských kritiků, pokládám za lepší než první, díky rozšíření světa, poskytnutí pozadí i vedlejším postavám, zaměření se na transformaci Spojených států na Gileád. 

Eticky je to velmi stimulující věc. Za to vděčíme postavám. June není dokonalá hrdinka. Má opustit Gileád, dostane-li tu možnost, a nechat dceru u náhradní rodiny? A nebo: opustit dceru, zachránit ženu. Zachovat si život a spolu s ním možnost bojovat. Tak vypadá zase dilema Luka, manžela June, kterému se povedlo uprchnout do Kanady.  Ohledně Elisabeth Moss nicméně žádné dilema panovat nemůže. Tady se před očima opravdu odvíjí jeden z těch velkých, památných, ikonických hereckých výkonů, jež patří tam nahoru, tam nahoru na úplný vrchol.

I pachatelé a inspirátoři toho režimu dostávají čím dál víc prostoru. Serena se začíná o povahu světa zajímat, až když se jí začne osobně dotýkat. Systém se oslabuje tím, že upozaděním žen není veškerý lidský potenciál společnosti využit (další společný prvek s naším světem). Serena je evidentně velmi schopná, místo toho sedí doma a plete, majíc zakázáno byť jen otevřít knihu. A přesto, Serena celý ten systém spoluvytvořila. To ona je „genderový zrádce“, nikoliv homosexuálové, jak ji vmete do tváře jedna z vedlejších postav. Plukovník si o sobě zase jasně myslí, že páchá dobro jen proto, že s June občas hraje scrabble či se na ni usměje. 

Též vrchní vychovatelka, teta Lydia (mrazivá Ann Dowd) postupně získává na motivaci, to ale neznamená, že se na pachatele hledí jako na oběti. Nejsem si jistý, zda na mě jeden flashback z jejího rande nepůsobil příliš ve stylu „bitches are crazy“, nicméně kombinace bolesti a zvůle v jejím hlase, když trestá své služebnice, a běduje „tohle je bolestivé i pro mě“, je známka prvotřídního dramatu v zobrazování tyranie. Joseph Lawrence (Bradley Whitford) je vítané oživení, je vtipný i zlověstný, intelektuál, který nedohlédne, co jeho teorie znamená reálně. Nebo se tak alespoň tváří. 

Margaret Atwood, ikona moderního dystopického příběhu, byla shodou okolností předsedkyní Pen Clubu v orwellovském roce 1984. Její svět a worldbuilding ale Orwella ještě v něčem převyšuje. Příběh služebnice má neskutečně silný a rozpoznatelný vizuální kód a ikonologii. Ať už jde o barvy: modrá, barva Panny Marie, pro manželky, na něž se vůbec nehledí jako na sexuální bytosti, červená pro rodičky, které podle společnosti zároveň žijí v hříchu, protože plodnost se stává i komoditou atraktivity. Kuchařky a pomocnice Marty zase splývají s barvami domu. A pak je tu perfektně zvládnutý vizuální worldbuilding, který se obejde beze slov. Jako třeba když je k obelisku ve Washingtonu před očima přidán příčný trám, tvoříc tak kříž. 

Orwell je jen represe. Svět Atwood je promyšlenější a zlověstnější a více se podepisuje na jednom pohlaví (i když perzekuce mužů, protestujících a inteligence, je zde též). Gileád, pojmenovaný po biblickém území dnešního Jordánu, má svůj zakladatelský mýtus s biblí, z něhož těží jazykové schéma včetně pozdravů, rituály a je ve svém barbarství efektivní. Stará se o zachování živočišných druhů včetně člověka. Z hlediska druhu tedy dávají jeho kroky jakýsi zvrácený smysl. Režim má své úspěchy. Ať už v oblasti reprodukce, tak v zavedení bezuhlíkové ekonomiky. Atwood předvídala ekologickou katastrofu – a Gileád ji vyřešil. Jak se poručík chlubí, jeho stát je nejekologičtější ze všech. Problém ale tkví v tom, že než aby se lidstvo snížilo k takovým opatřením  za takovou cenu, k takovému zacházení s bližním (slovo, na něž fanatici Bible nějak zapomněli?), to je lepší, aby vyhynulo. 

Režisérka Reed Morano, která natočila první tři epizody první série a určila tak podobu i typy snímání seriálu, dostala za svou práci Emmy. Příběh služebnice je jedním z nejlépe vypadajících seriálů vůbec, s naprosto rozpoznatelným vizuálním rukopisem v každém záběru. Desaturované barvy kopírují skutečnost, že ani postavám se nedostává dechu. 

June je pak i v detailu snímána dosti širokoúhlou čočkou velmi blízko obličeji. Podobným způsobem třeba dosahuje intimity Christopher Nolan, který také preferuje kameru blíže hercům než blízkost navozenou zoomem, jak jednou vyprávěl Al Pacino o natáčení Insomnie. June je také často natáčena ruční kamerou, aby se odlišila od všech a všeho ostatního. Střídá se opravdu blízký detail a nadhled, vskutku „under his eye“. 

Třetí série Příběhu služebnice je spolu s Watchmen nejlepší drama, které jsem v roce 2019 viděl. Je to bezesná noční můra, neodbytná vize. June je žena, jejíž „circumstances were reduced“, jak s temným vtipem poznamenává. Příběh služebnice totiž je, po vzoru nejlepších dramat, místy ohromně vtipný a sarkastický. Tomuto seriálovému plodu skutečně bylo požehnáno. 

Zatímco v takto extrémních případech, jako je neprodyšný totalitní režim Gileádu, nakonec vedle žen trpí i muži vyjma tu absolutní mocenskou elitu, a navozuje se tak dojem, že perzekuce obou pohlaví jde ruku v ruce, v dnešním světě to tak úplně neplatí a taková interpretace byl by nebezpečný omyl. 

Gileád se chová podle Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, když jde o zákaz přístupu ženám ke knihám, je orwellovský, když vysílá muže do války s „agresivními“ sousedy, je jako Huxleyho Konec civilizace, když řeší biologii rozmnožování, a je také jako náš svět, když promlouvá nejzlověstněji.  Služebnice ztrácí svá jména a nová jména se jim mění vždy podle pána, u něhož slouží. Z June se stává Offred, z jiné zase Ofdaniel a tak pořád dokola. Pomineme-li rozdíl křestního jména a příjmení, „Of“ se nakonec v principu patriarchátu tolik neliší od „ová“. A vzpomeňte, jak zní česká přivlastňovací přípona…