Stephen King dal několikrát jasně najevo, že nemá v plánu napsat pokračování k jedné ze svých nejznámějších knih To, protože příběh a především ústřední zlo je i pro něj příliš děsivé. Studio Warner Bros. tak po úspěchu dvoudílné adaptace v režii Andyho Muschiettiho nemohlo vsadit na nějaké již existující pokračování. Bylo ovšem pořád jasné, že se musí na úspěchu Muschiettiho filmu svézt. Oznámení seriálu tak nebylo dvakrát překvapivé. Součástí tučné předlohy jsou totiž i části, které se alespoň částečně věnují minulosti ústředního zla a jeho vlivu na městečko Derry. Andy Muschietti konkrétně již před delší dobou oznámil ambiciózní plány na tři série, které se mají postupně odehrávat v letech 1962, 1935 a 1908. Pořadí není sestupné náhodou, přesně takovou strukturu má chystaný seriál mít. Začíná se tak v 60. letech a na příběh první série má vliv i tehdejší politická situace v USA. Muschietti se ovšem dle očekávání neodklání od původního zadání zrovna nejvýrazněji. Jeho tvůrčí účast nicméně zaručuje, že má pojetí Pennywise v podání Billa Skarsgårda konzistentní vizi. Alespoň prozatím.

King se sice odmítá věnovat Pennywisovi v další své knize, na seriálu přesto pracuje jako konzultant. Takový ten poradce, který se snaží Muschiettimu (který se chopil režie prvních dvou i posledních dvou epizod) poradit v oblasti toho, jak zachovat ducha předlohy a smyslně rozšiřovat mytologii. Kingovy knihy evokuje seriál minimálně nejrůznějšími odkazy, které potvrzují, že se Kingova díla odehrávají v jednom velkém světě (zpozorovat výrazná pomrknutí na Vykoupení z věznice Shawshank či Osvícení není dvakrát těžké), zároveň vychází z temných období titulního města, ke kterým dochází každých 27 let. Přesně každých 27 let se titulní monstrum probouzí a ve městě Derry dochází kromě mizení dětí i k jiným tragédiím. Vítejte v Derry navíc minimálně po dobu první série potvrzuje Muschiettovy sliby o tom, že tři série seriálu budou dohromady tvořit jeden velký příběh. A svým způsobem vlastně začne i v průběhu dávat smysl, proč chce seriál vyprávět vývoj událostí přesně tak, jak má v plánu (1968–1935–1908). A že jsou možná plány s tímto prequelem mnohem ambicióznější, než by se dalo čekat.

Muschietti a spol. se nečekaně drží stylu, který nastavila zmiňovaná dvojitá adaptace. Ztroskotance střídá jiná generace dětí, která žije v době Studené války a Martina Luthera Kinga. Jak moc velkou spojitost to má s tancujícím klaunem? Překvapivě větší, než by nejspíše mnozí předpokládali. Ne, To: Vítejte v Derry nakonec není obdařené nějakým extra hlubokým sociálním komentářem a rozhodně se ze seriálového To nestává něco, co by nejspíše natočili třeba Jordan Peele nebo Spike Lee. Pokud ovšem konzultace Muschiettiho s Kingem k něčemu vedly, bylo to pravděpodobné uvědomění, že k tomuto seriálu dá přistoupit jinak nežli ke spotřebnímu prequelu. A elegantně tak bude prostor pro rozšíření motivů původní předlohy.

Konfrontace světa dětí a dospělých, síla strachu, slepota společnosti, přátelská pouta, konfrontace zla či osobních démonů. Bylo by laciné označit všechny nové dětské hrdiny za kopie těch známých postav z filmů. Vyložený Bill 2.0 či Ben 2.0 se nekoná. Největší smysl to má u afroamerického chlapce Willa, to ovšem především proto, že se jedná o otce Mikea právě z původního příběhu. Jinak si ovšem i dětské postavy prochází svými vlastními charakterovými oblouky. Především ovšem ty z kategorie něžného pohlaví, chlapecké postavy jsou v tomto ohledu o poznání méně výrazné.

První To se v podstatě celé věnovalo dětským hrdinům a jejich optice, seriál se ovšem nevěnuje jen dětem. Zaměřuje se na činnosti armády, zkorumpovaných a především rasistických policistů, zároveň ovšem mytologii rozšiřuje různými flashbacky. A někdy přitom skáče i do roku 1908, tedy do období, které má pokrýt až třetí série. Dává vlastně smysl, aby si Muschietti (který si neodpustí jedno výraznější cameo) takhle kradl prostor pro budoucí série? Kdyby se jednalo o standardní prequel, svým způsobem ano. Jenomže finále celého seriálu odhalí jednu zásadní věc, která se může v následujících dvou sériích vyvíjet různými způsoby. A je nevyhnutelně předurčena k tomu, aby diváky (ať už fanoušky či nefanoušky) rozdělila na dva znesvářené tábory. A svým způsobem začnete věřit tomu, že se King nechce do dalších příběhů s Pennywisem pouštět pouze kvůli osobnímu strachu. Funguje to jako potenciální větší lákadlo pro další řady? Určitě ano. Těžko se ovšem predikuje, jak moc dopadne výsledné pojetí onoho nevyhnutelně kontroverzního kroku vpřed.

V prvních epizodách seriál s ústředním Pennywisem šetří a snaží se terorizování titulní entity vyobrazit i jinými způsoby. Jenomže zlý klaun Billa Skarsgårda se pořád stal hlavní tváří dvoudílné filmové adaptace, a i když měl díky roli dle svých slov Skarsgård jisté mentální problémy, ochotně se nakonec vrátil, aby dokázal ve své roli být i tentokrát děsivý a jasně ukázal, že byl před několika lety velkou castingovou trefou. Skarsgård tu navíc dostává jednu menší hereckou příležitost a velmi jasně naznačuje, že se nejedná o návrat do role, který by byl předběžně vyčerpaný. Je tak nějak pravděpodobné, že seriál si ponechá Skarsgårdova Pennywise pro další dvě série (jak ostatně naznačují stylové úvodní titulky), rozhodně se ovšem nedá říct, že by se ho dalo přejíst. I když je ho ve druhé polovině první série podstatně více, pořád je dávkován v té ideální míře.

Televizní rating funguje jinak nežli ten u filmů, přesně proto mohli být tvůrci u seriálu brutálnější. Dost jasně to naznačí prolog i závěr první epizody, seriál poté nepředhazuje nejbrutálnější kousky jen na počátku. Tvůrci se pravidelně nadšeně rozpovídali o využívání praktických efektů, v provedení to ovšem občas působí jako mix praktických efektů s CGI, který má své mouchy. A občas se jim jen daří shodit momenty, které mají vyvolávat děs. I proto se tak nevyhnutelnou sázkou na jistotu začne stávat zmíněný Pennywise. Tvůrci přitom moc dobře vědí, že všichni čekají na něj a i před jeho nástupem zasévají několik drobných náznaků. Svým způsobem se tím ovšem projevuje, že seriálové To moc jiných trumfů v rukávu nemá.

Většinu času je to jen důstojný doplněk, který rozšiřuje pasáže z knihy, snaží se jich poměrně věrně držet a přitom se pořád nesmí dopouštět něčeho, co by podráželo kontinuitu. V tomto ohledu se projevuje neduh prequelu – je jasné, kdo řádění To v roce 1962 přežije, naopak je jasné, kdo pravděpodobně umře. Jen v závěru přijde jasný náznak toho, že se tenhle seriál nutně nemusí držet prequelových pravidel, vlastně je ovšem těžké dopředu říct, jak přesně si s tímhle radikálním náznakem poradí v praxi. A zda se nakonec za pár let neukáže, že nejlepší formu měl tenhle seriál v moment, kdy se nesnažil o nic zásadního a sloužil pouze čistokrevný prequel, který může, ale také nemusí nikomu rozšiřovat obzory.

Seriálu se jinak daří atmosféru 60. let vystihnout podobně dobře jako prvnímu filmu atmosféru 80. let, má štěstí na fajn obsazení dětských i dospělých herců (Chris Chalk není mladý Halloran z Osvícení, kterého potřebujeme, ale mladý Halloran, kterého si zasloužíme). Muschiettim režírované epizody poté jasně trčí nad těmi od jeho režijních kolegů. A celkově jde o seriálový prequel, který nepůsobí extra zbytečně. Především i proto, že se očividně bude skutečně snažit v rámci svého průběhu dodat i něco více, než to předem očekávané. Ať už jeho cesta bude ledajaká a ukáže se, že ani konzultace s Kingem Muschiettiho nespasí od faktu, že se může při zakousnutí do příliš velkého sousta potenciálně zadusit. Pokud má ovšem seriálové To alespoň částečně vzbudit důvěru ve vypravěčské ambice tvůrců, daří se mu to bez problémů.