Michael Mann. Režijní legenda, která má na kontě takové pecky jako Nelítostný souboj, Poslední Mohykán či Collateral se od propadáku Hacker dost flákala a mně už se začalo stýskat. Naštěstí předtím, než se konečně vrátí s dalším celovečerním zářezem, propůjčil režisér své jméno novému seriálovému kousku Tokyo Vice. Ten má sice sympaticky podobný název s jeho kultovním Miami Vice, tentokrát se však tvůrci vydávají poněkud jinou cestou a servírují nám zcela odlišný zážitek. Samotný Mann se pak sice ujal pouze režie pilotu a klasické producentské záštity, i přesto se jedná o projekt, jemuž se po úvodních epizodách vyplatí věnovat pozornost. I když už teď je jasné, že tohle seriálové saké nebude chutnat každému.

Podíváme se tak do Tokia v průběhu 90. let, kde budeme sledovat příběh mladého Američana Jakea Adelsteina (knihou toho skutečného byla pak série inspirována). Ten je japonskou kulturou zcela pohlcen a pokouší se zde stát novinářem, jenž se bude specializovat na kriminální případy. A jeho dřina a píle se mu skutečně vyplatí a on se stane vůbec první „cizákem“ píšící pro nejčtenější japonské noviny. Jenže start nežívá vůbec jednoduchý. Procpat se se svým příspěvkem do vydání je těžší, než čekal a na jeho aklimatizaci se projevuje také střet dvou zcela odlišných světů. Při psaní o údajných vraždách navíc přichází na to, že práce policie je tu značně složitější. A samozřejmě se dostane do styku i se samotnou yakuzou.

Pokud ovšem hledáte kriminální jízdu/gangsterku, která bude od začátku šlapat na plyn a nebude šetřit akcí, asi vás čeká zklamání. Tokyo Vice je totiž spíš hodně pomalou a soustředěnou sondou do nitra japonského hlavního města, kde se evidentně hodlají dostat i do těch nejzapadlejších koutů tamních uliček a nejtemnějších rohů podsvětí. Tady se opravdu po příběhové stránce nikam nespěchá, spíše se pracuje s parádní tokijskou atmosférou, poutavě se hraje s tamními městskými lokacemi a samozřejmě i se střetem dvou zcela odlišných světů, v němž naivní mladý Američan začíná ztrácet iluze.

A hlavně v pilotu je to díky výtečné režii Michaela Manna skoro až hypnotická podívaná. Režijní veterán má Japonsko evidentně ve velké úctě, servíruje nám jeden nádherný obraz za druhým a hraje si nejen s atmosférou a poutavým prostředím, ale také jednotlivými detaily. Absence jeho zkušené ruky je pak v dalších epizodách sice hodně cítit, i zde se však tvůrci sympaticky snaží pomocí umírněného tempa pečlivě budovat atmosféru rušného Tokia a takové návštěvy nočních klubů asi diváka jen tak neomrzí. Jen už to není podávanou tak efektní formou, celé je to místy už přeci jen více roztahané a absence výraznějšího příběhu je znát čím dál víc. 

I po více než třech epizodách jsme totiž po dějové stránce evidentně na začátku a scenáristé se věnují zejména prokreslení hlavních postav a vztahů mezi nimi. Což se jim dle mého zatím daří na výbornou. Pomalu budované pouto mezi mladým novinářem a protřelým poldou s tváří skvělého Kena Watanabeho skýtá velký potenciál, stejně jako postava mladého člena yakuzy či pohledné společnice. Ti všichni dávají dohromady hezky různorodý obraz Tokia a skupinku vnitřně ztracených lidí, kteří se zde snaží přežít a najít přitom i sami sebe.

Jak jsem nakousl už na začátku, Tokyo Vice rozhodně nebude seriálem pro každého a rozhodně zde nečuchám nový divácký hit. Na to je jeho tempo až příliš pomalé a autoři si dávají s větším startem příběhu pořádně na čas. Pokud vám ovšem sedne pozvolna budovaná atmosféra, putování do nitra světového velkoměsta i hezky prokreslené postavy, mohlo by se vám Tokyo Vice líbit. Michael Mann je zde pouze klasickým startovacím dopingem a režie dalších epizod na něj v mnohém ztrácí. Hlavní charaktery si ale diváka získají celkem rychle, po herecké stránce si také není nač stěžovat a budování napětí a lákání na moment, kdy se věci konečně pořádně zvrtnou, jde tvůrcům poměrně sympaticky. Tak uvidíme, jak tyto trumfy tvůrci ve výsledku využijí.

---

Autor: Milan Rozšafný

Foto: HBO Max