Asi se shodneme, že historických kousků není v bedně nikdy dost. Krvavý Spartacus dobojoval již před dvěma lety, Da Vinciho démoni či Marco Polo přichází s malinko popcornovější podívanou a brutální Vikings na to sami nestačí. Ambiciózní minisérie Tut o životě mladičkého faraóna Tutanchamona proto budila celkem velké naděje. Spíše nenápadná stanice Spike se chtěla tímto kouskem výrazně zapsat do televizního rybníčku a obsazení hvězdného Bena Kingsleyeho také budilo zvědavost. Jenže u té to nakonec také skončilo. Třídílný kousek totiž spíš než fanoušky dobových pecek a napínavých pletich osloví hlavně fanynky červených knihoven.

Ale vezmeme to hezky popořadě. Dostáváme se tedy do starověkého Egypta, kde od devíti let vládne nechvalně známý Tutanchamon. Tedy vládne není to správné slovo. On si spíš užívá uzavřeného života v paláci, kde žije se svou sestrou a zároveň manželkou Anchesenamon a místo něj vládnou jeho nejbližší rádci v čele s vezírem Ajem II., generálem Haremhebem či všudypřítomnými mnichy. Jenže dospívajícímu panovníkovi začíná pomalu docházet, že by se měl o svoji říši možná začít starat, touží konečně vládnout po svém a zaplete se i do krvavé války s rostoucím nepřítelem. To se však čím dál méně líbí jeho rádcům, kteří mají každý své vlastní plány a rádi by si moc či trůn nějakým způsobem ukořistili pro sebe. A aby toho nebylo málo, tak se nám Tut během svých dobrodružství mimo palác zamiluje do jedné z poddaných a královna si mezitím začne užívat s Tutovým nejlepším přítelem.

Potenciál na napínavé drama plné intrik, vyhrocených konfliktů, šokujících zvratů či krvavých bitev tu tedy rozhodně je a série na první pohled obsahuje všechno, co lze od moderního historického fláku očekávat. Kromě obligátního kutí piklí se tak dočkáme i nějaké té krve a dojde samozřejmě i na milostné scény a nějaké to z boku odhalené prso. Tady se zkrátka jede podle zajetého manuálu. Jenže je to podáno tak nezajímavým a rutinním způsobem, že vám jednotlivá epizoda v případě večerního sledování výtečně nahradí prášek na spaní. Scénář totiž potenciál látky nedokázal vytěžit ani z poloviny. Místo napínavého intrikování, v němž nikdo neví, komu má věřit, dostaneme ve všech ohledech naprosto předvídatelný příběh, který vás nemá čím překvapit a jede po jasně načrtnutých kolejích. Dialogy navíc nejsou dvakrát strhující a v některých scénách téměř jakoby nedávaly smysl. Intriky a hra o egyptskou vládu vás tak brzy téměř přestanou zajímat a vy doufáte, že ten zbytek to nějak vylepší. Bohužel ale marně.

Ona politická linka tu stejně hraje až druhé housle a většinu času je zde věnován hlavně faraónovu vývoji a jeho vztahům. Obzvláště těm vztahům. Novinka tak chvílemi připomíná téměř červenou knihovnu plnou stupidních dialogů, v níž se neustále řeší různě poskládané romantické trojúhelníky. Tut se rozhoduje, jestli mít dítě se svojí sestrou či sexy černoškou, a jeho sestra zase celou první epizodu milostně váhá a nadrženě kouká po bratrově kamarádovi, aby zbývající dva díly jen brečela a hystericky křičela. Ano, chvílemi jsou tyto pasáže hodně náročné a díky utahanému tempu se jich jen tak nezbavíte. Člověk se už pak jenom modlí, aby se na scénu dostavil Ben Kingsley. Ten se zde sice evidentně strašně nudí a vzal tuhle roli nejspíš jen proto, že zrovna o plac vedle dotočil Scottův Exodus, i přesto však divák může aspoň malinko doufat, že se začne dít něco trochu zajímavého.

Scenáristé ovšem nejen, že neumí sepsat napínavé zápletky či se vyhnout mnoha do očí bijícím logickým lapsům, ale navíc neumí vytvořit ani živé či alespoň nějak zajímavé charaktery. A matné obsazení to bohužel jen potvrzuje. Avan Jogia tak coby titulní role vládce, z něhož by se měl stát respekt nahánějící lídr, jenž dokáže bez jakýchkoliv zkušeností vést vojsko, příliš nezvládne. Chybí mu totiž jakékoliv charisma a působí spíše dojmem jalového modela, u něhož tak nějak nevíte, proč mu fandit. Ani zbytek obsazení se příliš nepředře a již zmiňovaný Kingsley vlastně nemá ani příliš vděčných scén, v nichž by mohl aspoň trochu zazářit.

Režie je potom natolik rutinní a bez nápadu, že ani ona nedokáže z jednotlivých scén vymačkat aspoň ždibet emocí a osud jednotlivých charakterů je vám vlastně úplně ukradený. I když se sem tam tedy scénář pokouší přijít s nějakým šokujícím momentem, tak příliš nefungují. U samotného bezpohlavního finále už se pak divák nemůže zbavit dojmu velké zbytečnosti. Tak nudný, chladný a ospalý závěr už jsem hodně dlouho neviděl.

Tut se zkrátka mezi povinné historické minisérie rozhodně nezařadí. Producenti možná nešetřili na výpravě, soundtrack se snaží navodit velkolepou egyptskou podívanou, a když dojde na nějakou tu bitvu, dá se na ni celkem koukat. Jenže to v dnešní televizní konkurenci už nestačí. Zbytek je totiž několikrát viděná a ničím zajímavá nuda zabalená do nesnesitelné romantické omáčky, s níž se nevyplatí trávit necelých pět hodin. Jako výplňová televizní minisérie, která poběží příští rok na některé z tuzemských televizí v sobotu odpoledne, to možná obstojí. Jako ambiciózní produkce, jež by chtěla sahat i po prestižních televizních cenách, ovšem ani náhodou.