O SERIÁLU

„Možná je to vaše ulice. Možná jste to vy.“ Člověk nemusí být intelektuál, který se nejraději povaluje v boubínském pralese s knížkou od Dostojevského, aby se mu při pohledu na „nekonečný seriál“ a propagační fráze okolo něj naježily vlasy. Zvolený koncept a způsob, jakým jej naše vaše televize oživila, se ale musí obdivovat. Při vrozené náklonnosti domácího diváctva k telenovelám a soap-operám, při věčné oponentuře vůči těm blbým americkým krvákům, v nichž po sobě nesmyslně střílí lidi, se divím, že se na model denního seriálu nepřišlo mnohem dřív. Příběh na pokračování je pro televize odjakživa tím nejhospodárnějším řešením. Diváka mají stanice v případě několikadílných sérií zajištěného na dlouhé týdny dopředu (a s ním i velikánskou porci reklamního času), nač jej tedy lákat k obrazovce jen jednou či dvakrát během týdne? Co takhle vzít několik desítek postav a postupně fabulovat jejich příběhy. Spojit je rámcem obyčejné ulice, místem, které každý Čech důvěrně zná, aniž by věděl, co se děje za zdmi u sousedů. V Ulici se nemusí domýšlet, dohlédne se všude. A když se zrovna nic neděje u Jordánů, pečou se důležité věci u Stránských.

FOTOGALERIE