Seriál, v němž slovo „fuck“ zazní přibližně každou minutu a viceprezidentka USA v proslovech dělá vtípky o „retardovaných“ lidech, byste ihned netipovali na politickou sondu do útrob washingtonské budovy Kongresu. V novém americkém komediálním seriálu stanice HBO Veep je však tento druh humoru na denním pořádku, je však jen na vás, jestli se mu zasmějete nebo ho budete považovat za samoúčelný.

Do podobného dilematu staví pilotní díl, který má na starost uznávaný britský televizní režisér a scenárista Armando Iannucci, jenž si na Britských ostrovech vydobyl jméno na řízných politických satirách z vládního prostředí jako například Je to soda. Tam se porušovaly obecná pravidla sitcomů, hlavní postavy byly vesměs nesympatičtí hajzlové a všechno se neslo v silně vulgárním konverzačním duchu. Není divu, že Iannucci na základě svého kriticky dobře uznávaného seriálu natočil i celovečerní film Politické kruhy (doporučuji zhlédnout!), který byl dokonce nominován na Oscara za nejlepší scénář. Ve svém nejnovějším počinu se vrací na americkou půdu a do parády si tentokrát bere úřad viceprezidenta.

Teda vlastně viceprezidentky. Selina Meyer sice přijímá svou povinnost být „pravou“ rukou nejmocnějšího muže Ameriky (neboli světa), ale ve skrytu duše svého rozhodnutí lituje každou sekundu. V podstatě nemá žádnou reálnou moc a neustále musí poslouchat příkazy Senátu, Kongresu a samotného prezidenta, který za ní posílá své poslíčky. Veep (což značí označení V.P. jako vice-president) je tak konstantně vynervovaná, neurotická, naštvaná a musí se spoléhat na své neschopné oddělení, což obecně skýtá mnoho humorných situací, které se nám snaží nabídnout trošku nekompromisní pohled za sympatické bílé stěny Kongresu. Julia Louis-Dreyfuss z legendární Show Jerryho Seinfelda je vlastně takovou obdobou Tiny Fey ze Studia 30 Rock, jen musí místo obletování Traceyho Morgana nahodit ve správný moment tu správnou přetvářku.

Při sledování Veep si nejspíš vybavíte seriály jako Jistě, pane ministře, Kancl nebo Západní křídlo Aarona Sorkina, jelikož s každým z nich v podstatě sdílí určité prvky. Postavy většinou od začátku do konce nepřestanou mluvit a pro českého diváka může být jejich politický slovní ping-pong často nesrozumitelný, jako když se dva geeci před babičkou baví o komiksech. Černý humor a odpudivé postavy zase připomenou slavné britcomy, kde se to jen hemží absurdními situacemi. K tomu ještě Iannucci převádí své typické prvky z předešlé tvorby jako vulgaritu, absenci hudby nebo dokumentární roztřepanou kameru, která v nás vyvolává dojem, že jsme s postavami zavřeni v kanceláři, z níž není úniku.

Bohužel je pilot zřejmě jen malou ochutnávkou toho, co skutečně přijde. Nic se pořádně nerozjede, humor funguje tak na půl plynu a zábavnosti výše zmíněných seriálů to také nedosahuje. Ukecaná konverzační nota je výplní celých téměř třiceti minut a mezi dialogy najdeme jen pár vtipných momentů (proslov), ale většinou veškerý humor spočívá v tom, že postava začne řvát nebo nadávat. Jistě, tohle nemusí být výsadou celého seriálu, ale v pilotu je až moc vidět, jak se tvůrci snaží být jiní a kontroverzní, ale zatím to moc nejde.

Chtělo by to tedy doufat, že nás seriál v příštích dílech neunudí svou jinakostí a nabídne nám takovou alternativní verzi Jistě, pane ministře a zábavný pohled do útrob kanceláře „nejmocnější ženy světa“. Při pohledu na filmografii tvůrce můžeme doufat, že se dojmy po dalších epizodách výrazně napraví. Do té doby si ale necháme v záloze nekompromisní hodnocení z IMDb, které čítá pouhých 4.9 bodů z deseti.