Vídeň 1906. Na pultech knihkupectví už pár let leží Freudův Výklad snů. Secese je v plném proudu a Klimt se těší velké oblibě. A Gustav Mahler je šéfdirigentem Dvorní opery. Ale pro období Fin de siècle ve Vídní je typický nejen měšťanský zájem o umění, ale i antisemitismus a potlačená pudovost prodírající se na povrch. 

Tři epizody, tři kriminální případy, trojí secese duše od těla. Procedurální detektivka, skoro až forenzní, si vypůjčuje včetně hudby mnohé z Sherlocka Holmese (ostatně Steve Thompson, který adaptuje romány Franka Tallise, byl též jeden ze scenáristů Sherlocka). Jenže u Holmese je to doktor, kdo nestíhá. Zde nevrlý inspektor Oskar Rheinhardt (Juergen Maurer). K němu je přidělen mladý student psychiatrie Max Liebermann (Matthew Beard), který má případ sledovat a učit se formováním psychologického profilu pachatele. 

Vztah začíná chladně, když inspektor trvá na tom, že bude oslovován „inspektore“, zatímco Max nabízí křestní jméno. Skvěle to ukazuje na středoevropskou posedlost titulováním a odlišnost prostřední, protože Max je anglický Žid (jeho otce hraje mimochodem Conleth Hill, Varys ze Hry o trůny). Sám Max  má větší problém, protože si troufá používat šarlatánské metody Sigmunda Freuda, které jeho konzervativní učitel neuznává. Jinými slovy upřednostňuje hypnózu a navozování spánku – před pouštěním elektrických šoků do spánků. 

Pro Maxe není příliš obtížné chovat se nadřazeně. Třeba když si všimne nějakých klíčových souvislostí a bez uzardění směrem k inspektorovi prohodí: „vítejte v případu“. Maxův život se nicméně zkomplikuje, když vezme přítelkyni Claru (Luise von Finckh), jež čeká na svatební otázku, na výstavu Klimtova Beethovenova vlysu, který se jí nelíbí. Nejen že je odlišný umělecký vkus pochopitelně nestabilním základem pro vztah a zlým znamením, na jistou ženu zapůsobí obraz tak silně, že u ní vyvolá nervové zhroucení v jedné z nejlepších scén třídílné první série. Amelia (Jessica De Gouw) se stává Maxovou pacientkou. Její samostatnost i vědecká obratnost mu imponují. 

První epizoda, The Last Seance, začíná tajemnou sebevraždou bez kulky i střelné zbraně a odkrývá mystické založení vídeňské smetánky. V prostřední nazvané Queen of the Night, kde se ukáže zranitelnost postižených, musí vyšetřující sledovat mozartovská vodítka z Kouzelné flétny. A v The Lost Child se projeví podivuhodná skupinová dětská krutost. 

Častým problémem detektivek je, že se po slibné a tajemné první polovině vyšetřování posune buď velkým skokem v logice, nebo je naopak případ vyřešit nějakým neuspokojivým malým detailem. Případně je genialita vyšetřujícího odhalena geniální dedukcí na konci, ke které divák sám nikdy nemohl dospět, protože neměl potřebné indicie a znalosti, a záhada byla tedy nerozluštitelná (případ Ritchieho Sherlocka Holmese). Výjimkou byly počáteční díly Sherlocka, kdy jsou důležité detektivní úvahy vysvětlovány popisky. Zde detektivním postupům nechybí jasnost ani překvapivost. Lze je dobře sledovat a jednotlivé kroky vyšetřování dávají smysl (s občasnou přitažeností za vlasy jako třeba kleště a souboj).  

Největší síla seriálu je v tom, že zavítáme hned do tří ústavů, kde vznikala modernita. Vězení, vojenská akademie, psychiatrická léčebna. Všechno to jsou instituce, kde se nějaký způsobem trestá a vychovává moderní občas, aby byl poslušný. A nehledě na to, kolikrát vidím ve filmech elektroléčbu, je to pro mě vždy šokující. Obecně výprava a porozumění vídeňské mentalitě kraje minulého století je velmi zdařilé. Zjevný antisemitismus, třeba když na pódiu hraje Gustav Mahler, znepokojivý. Pro českého diváka musí být poučné, že když se ve druhé epizodě řeší problém imigrantů a cizinců zabírajících místo ve Vídni, mluví se o Češích jedním dechem s Afričany. 

Je seriál předvídatelný? Jistě. Ale předvídatelnost někdy není tolik na obtíž. Vienna Blood je místy překombinovaná historická detektivka, jejíž největší silou jsou podzápletky a vedlejší scény ilustrující mentalitu secesní Vídně. Podobně jako putující děloha, po níž je hysterie – choroba s oblibou diagnostikovaná a léčená na psychiatrických odděleních té doby – pojmenovaná, je to možná místy vratké, ale lákadel nabízí tenhle kočár do secesní Vídně dost.