Jestli jste si někdy kladli otázku, jak by to vypadalo, kdyby slečně Marplové bylo tak o sto let méně, byla bisexuální, bojovala s úzkostmi a vysadili by ji na jaderné ponorce, kde musí vyšetřit záhadnou vraždu, pak se vám konečně může dostat odpovědi. Britská minisérie Vigil, kterou si diváci mohli užívat na BBC, se stala na ostrovech nejsledovanější dramatickou sérií za poslední roky. Miliony diváků nejsou nic, co by se dalo zanedbat. Britové si ji doslova zamilovali a není divu, že v kuloárech už padají slova "sequel", "druhá" a "sezóna", ačkoliv nic není samozřejmě potvrzeno. My jsme ji taky sjeli a řekneme vám, jestli byl celý hype kolem stísněné ponorkové série oprávněný, nebo jde jen o výplach na sobotní večery místo Stardance.

 Ve Skotsku zrovna vrcholí politické jednání o umístění jaderných zbraní. Mezitím na britské ponorce, která mnoho takových zbraní nese, dojde k záhadnému úmrtí jednoho z námořníků. Na přísně utajené a velmi striktní pracoviště je tak poslána zkušená vyšetřovatelka, která má celé věci přijít na kloub. To, že si hlavní hrdinka s kamennou tváří Suranne Jones řeší vlastní neukončená traumata z minulosti a trpí lehkou klaustrofobií, nikomu nepřekáží. Do toho se ale přimíchá ještě záhadnější potopení mírumilovné skotské rybářské lodi, o kterém nikdo nic neví. K celé věci se nachomýtnou i americké a ruské tajné služby se svými ponorkami napěchovanými megatunami a nám je tak naservírován koktejl z velmi výbušných surovin. Otázkou je, jestli všechny ty suroviny nejsou zbytečné. 

Série stojí na dvou vzájemně se prolínajících rovinách. Zatímco na ponorce hlavní postava bojuje nejen s těžko vysvětlitelným případem, ale i se zkostnatělostí zdejších předpisů, neochotou personálu a pocitem, že podezřelý tu je opravdu každý, na pevnině se odvíjí odlišná detektivní linie. V té se neohrožená policistka s tváří Rose Leslie zaplétá do machinací tajných služeb, které svým politikařením hrozí přerůst až v mezinárodní konflikt. Během prvních epizod vzájemné doplňování dvou na sobě závislých vyšetřováních funguje skvěle. Napínavá a stísněná atmosféra doprovázející rozplétání případu na ponorce krásně kontrastuje s příběhem politických intrik a tajných špionů, který se odehrává na pevnině. I vzájemný vztah mezi oběma policistkami dodává liniím potřebnou dynamiku, díky které příběh společně s napětím neustále graduje, přestože vykreslení jejich vztahu je mnohdy až zbytečně doslovné a působí tak jako něco, co prostě muselo být, aby příběh působil kompaktněji. 

Milé je i potkávání známých tváří. Tvůrci zalovili v seriálových vodách tak, aby vybrali herce, kteří si nás u obrazovek zaháčkují. Ve vedlejších rolích, které jsou mimochodem vkusným doplňkem příběhu a žádná z nich nepůsobí uměle či navíc, se objevují Stephen Dillane a Daniel Portman ze Hry o trůny nebo Connor Swindells ze Sex Education. Rozplétání jejich vzájemných vztahů a kostlivců schovaných ve skříni vede k postupnému budování nedůvěry, které opět neustále roste.

Je znát, že tvůrci si velmi dali záležet na tom, aby každé z postav dali vlastní backstory tak, aby mohla být v určité části příběhu podezřelou. Postupem času však nevyhnutelně dochází k tomu, že neustálé vršení těchto odbočujících linek, které mají zvyšovat napětí, vede k dojmu zbytečné natahovanosti. Mnohé motivace a dějové oblouky jsou naznačeny tak, aby došlo k umělému pocitu podezřelosti některé z postav. Tyto motivy se mnohdy zdají jako základní nosné linie pro pozdější vývoj série, aby posléze jen vyšuměly do ztracena bez jasného rozřešení či objasnění celé situace. Boj obou hrdinek s větrnými mlýny v prvních epizodách tak působí živě a poutavě. Když však několik dílů probíhá naprosto stejně a je ozvláštňován pouze angažováním dalších a dalších dějových linek, jejichž zakončení, na které zoufale čekáme a které bylo hlavní hnací silou některých scén, se nedočkáme, gradace napětí tak vyznívá do ztracena a děj začíná nudit.

Série měla nicméně velmi šťastnou ruku ve volbě prostředí. Na jaderné ponorce by se mohl odehrávat i dokument o langustách a pravděpodobně by aspoň chvíli byl zajímavý a napínavý. Pecky jako Hon na ponorku nebo K-19: Stroj na smrt jsou dnes prakticky klasiky, neb na minimalistickém prostředí ponorky se napětí tvoří téměř samo, a nejinak je tomu i u Vigilu. I přes umělou natahovanost prostředních dílů totiž ponorková detektivní linka s koncem řady najde svůj spád a v některých scénách nám rozpotí dlaně. To se bohužel nedá říct o vyšetřování na pevnině, které bohužel svou tvář nenajde a místo plnohodnotné dějové linie slouží spíše jako rozmělňování mnohem zajímavějšího příběhu, který se odehrává pod hladinou. Souboj David vs. Goliáš ve formě jeden hodný polda vs. prohnilý systém jsme viděli mnohokrát, proto zde absence potřebného ozvláštnění daného motivu přináší jen zívání a touhu po přesunutí děje zpět na ponorku. 

 V tomto ohledu kýžený emocionální dopad nemá ani linie zabývající se vztahem ústředního dua policistek. Jejich společná historie je poměrně zbytečně ozřejmována formou flashbacků, které nám odhalují pouze to, co víme už z jejich prvních interakcí, aniž by tyto zmatené prostřihy jakkoliv přidávaly na zajímavosti jejich vzájemného vztahu. O něco syrovější emoce pak vyvolává minulost hlavní hrdinky, neboť tvrďácký detektiv bez potřebného traumatu z minulosti není žádný tvrďácký detektiv. Jasná motivace hlavní postavy i charakter stojící na zřejmých základech tak pomáhá naší emoční angažovanosti a v rámci poslední epizody se tak mimo uhryzaných nehtů od samotného napětí možná dočkáme i nějaké té slzičky. Hranice mezi ohraným kýčem a vkusným emocionálním vyvrcholením je tu nicméně velmi tenká a záleží tak zejména na vkusu diváka, na kterou stranu se přikloní. 

Já jsem díky řemeslně zdatně odvedené detektivce v nevšedním prostředí ochoten lehký kýč i nějakou tu zbytečnou dějovou linku odpustit. Tvůrci v posledních epizodách opět najdou potřebné tempo a energie investovaná do budování hlavního případu se vrací v podobě několika velmi napínavých momentů, které zůstanou v hlavě. Samotné rozřešení případu možná působí až příliš násilně a bohužel člověka může napadnout už v první epizodě, sázka na atmosféru a devadesátkový feeling ponorkových thrillerů se ale vyplácí. Celou sérii tak lze pro fanoušky stísněných detektivek doporučit, přestože by celé látce slušel spíše filmový formát.