Prý jsme tu dlouho neměli žádnou makrorecenzi, takže prosím. Račte mrkat. Se Spoonerem jsme právě v redakci dokoukali zatím poslední řadu Vikingů, a mlátí se to v nás pocitově hlava nehlava. Takže se zákonitě musíme trochu vypsat, s Lothbrokovým dobrodružstvím to totiž tento rok nebyla vůbec žádná legrace. Tentokrát ale nemáme na mysli pouze dramatické dějové zákruty, ale i viditelné průšvihy ve scénáři, kdy nám Hirst ze seriálu nenápadně dělal historickou růžovou knihovnu. Anebo ne? Do jaké míry může osudová práce s televizními postavami negativně ovlivnit jednu z nejakčnějších show dneška? A kde končí tvůrčí záměr a začíná narativní nedomyšlenost?

Jak to vidí Davies182

Auč. Onen rádoby smutný závěrečný díl to dosti pokazil, a to jsem chtěl být na třetí Vikingy převážně hodný. Legrační pařížský twist na mě jednoduše nezafungoval, a to z jednoho prostého důvodu: nejen, že jsem jej prokouknul na dlouhé minuty dopředu (znalci dějepisu mají pochopitelně výhodu), finále kvůli němu navíc bylo tak trochu nevděčné. Odtažité. Neuvěřitelné. Jako by poté, co se Hi(storie)rst pokusil(a) šokovat, opadl o Ragnara a jeho vousaté kumpány rázem veškerý divácký zájem. Čímpak to? Protože bez odpovídající katarze není prožitek a naopak. V jejich poslední severské hodině nás History nesmlouvavě přesytilo kousky dramatu, romance, akce i napětí. Dohromady však bohužel v takové nemastné neslané kombinaci, že se z toho Daviesovi udělalo nevolno. Ano, jedná se zcela překvapivě o subjektivní názor. Jakmile mám ale pocit, že ději nevěřím nos mezi očima, je něco špatně – očividnému tvůrčímu záměru navzdory. Chtělo to více osudovosti. Údernější soundtrack. A možná i kus vytříbenějšího herectví, sorry. Pojďme si raději v dalším odstavci povědět o kompletní 3. sezóně jako takové.

Vikings letos dle mého začali na výbornou. Návrat známé atmošky, nové dobyvatelské ambice, bitka jako z hollywoodské produkce, tajemný poutník a Kattegat v ohrožení. Super. Do seriálu se nicméně čím dál tím častěji vkrádalo něco, co od krvavých barbarů nikdo prioritně neočekával, a sice vztahy. Vztahy a více melodramatického tlachání na úkor sekání meči a sekerami. Chceme pochopitelně, aby se charaktery vyvíjely, a toužíme také znát jejich věrohodnou motivaci, kterou často bývá právě láska k jiné osobě. Nic z výše popsaného by ale nemělo přebíjet původní feeling drsné, špinavé podívané z mrazivého Severu, kde lišky dávají dobrou noc. Zkuste si představit, že by se kupříkladu v The Affair od Showtime vyhrotila situace, a začlo se tu střílet, téct krev a běhat od mrtvoly k mrtvole – čistě pro srovnání. Cajk? Vůbec. Namísto máchání čepelemi se tento rok ve Vikinzích spíš mluvilo, a když byla s intrikujícími Lagerthou, Athelstanem a Ragnarem ve Wessexu jó nuda, přepl se děj do jejich polo-opuštěné vesnice, kde jsme sledovali Aslaugčino křepčení nad uřvaným Ivarem nebo Siggyiny podezíravé pohledy. Pořád to jsou krutí Vikings a stále je mám rád, protože jsou bezhlavě sví. V další řadě by si ale měli dát pořádnýho majzla na to, aby se více věnovali chlapským sporům v hodovní síni než těm ženským v kuchyni. Nebo hůře ložnici. 7/10

Jak to vidí Spooner

Tak za tohle se tvůrci do Valhally nedostanou. Vikingové nám sice i ve třetí řadě předvádí výtečnou řemeslnou práci s hutnou atmosférou, špičkovou výpravou, prověřenými herci a neselhávající, i když už trochu ukoukanou, akcí. Jenže Michael Hirst a spol. jakoby před třetí řadou až příliš koukali na Hru o trůny a chtěli nám nabídnout podobně rozšířený svět přeplněný charaktery i dějovými linkami z několika břehů Evropy. Tato snaha se ovšem brzy změnila v největší slabinu seriálu. Zatímco v GoT, avšak třeba i v druhé řadě Vikings, z toho vznikla spousta pletich a dramatických situací, zde dostáváme v mnoha dílech dialogově plytkou vztahovku, jež by se mohla klidně přejmenovat na Kattegat zlomených srdcí. Některé linky jsou naprosto zbytečné, nikam nevedou ani nijak dramaticky nevyústí. S oblíbenými řezníky je proto minimálně v první polovině seriálu nečekaná nuda, kterou poté zachraňují především Ecbertovy pikle z Wessexu.

Nejvíce to pak odnášejí oblíbené postavy, jejichž motivy a vztahy jsou odfláklejší, než jsme si uplynulá léta zvyklí. Seriálový tahoun Ragnar je zde po většinu stopáže předurčen k roli pouhého statisty, otravný Floki jen pořád na všechno nadává, Rollo jen drsně čumí a Lagertha se zase mnohdy chová jako zamilovaná puberťačka, co změní během scény nesmyslně názor. A ani nové charaktery, kromě zajímavého řízka Kalfa, toho příliš nezachrání.  Na postavách vám už zkrátka příliš nezáleží a to je v sezóně, kdy slušná řádka z nich rádoby dramaticky umře, docela problém.

Jenže ani v druhé polovině se situace příliš nezlepší a ani návrat do starých dobyvatelských kolejí nejde scenáristům příliš od ruky. Krásným příkladem je z mého pohledu nesmyslně adorovaná osmá epizoda s útokem na Paříž. Ano, je sice hezké, že tvůrci měli koule bitvě věnovat většinu stopáže a zřejmě i rozpočtu, a některé záběry jsou proto opravdu lahůdkové. Ale k čemu to je, když je divákům už od prvních minut jasné, jak to celé skončí. Epizoda postrádá jakékoliv napětí, gradaci, především však dělá z našich hrdinů, kteří vždy vyčnívali perfektní taktikou a plánováním, naprosté idioty, jež většinu času jen stojí u lodi a zmateně čumí na padající mrtvoly. Házejte si po mně kamenem, jak chcete, ale za tuhle epizodu Hirste fakt nedík. Závěrečný díl jakoby scenáristickou odfláklost už jenom korunoval. Finále sice nabízí nečekaný potenciál a konflikty do budoucna. Já ovšem nevím, jestli o toho chci po tomto krutém vystřízlivění vůbec být. V porovnání se špičkovou druhou sérií jde o zkrátka o dosti bolestivý pád do seriálového průměru, u něhož mě udržela jen anglická zápletka, ďábelský Travis Fimmel a stále nádherná Katheryn Winnick. Ta se naštěstí, na rozdíl od seriálu, jen tak neokouká. Ta celková šestka je proto tentokrát o hoodně odřenou sekyru.  6/10