Vyšehrad je na našem seriálovém rybníčku vlastně dosti ojedinělým projektem. Asi žádný tuzemský kousek se nestal po pouhých dvou až třech dílech takovým fenoménem, o němž se mluvilo prakticky všude a jeho hlášky jste slyšeli na každém kroku (P*cám Barcu a p*cám Real fakt citoval každý druhý). Hype byl zkrátka obrovský, o seriálu se nemluvilo pouze ve fotbalových kruzích a z Laviho se stala všemi milovaná postava, díky níž se Jakub Štáfek objevuje na každém kroku. Ano, tohle u českých kousků opravdu není dvakrát obvyklé. Jenže tento hit je bohužel ojedinělý i jinou věcí. Jak rychle a nečekaně se totiž tahle hvězda dostala na vrchol, tím rychleji a bolestivěji poté spadla téměř na samé kvalitativní dno.

Nejdřív ale probereme to pozitivní. První polovinu seriálového Vyšehradu totiž opravdu považuji za to nejzábavnější, co v naší kotlině v komediálním žánru za poslední rokyvzniklo. Prvních pět dílů je totiž opravdu neskutečně svižnou, a hlavně nahláškovanou podívanou, které nechybí drajv, drzost, a skvěle vypointované epizody. Jednu vtipnou situaci střídá ještě vtipnější, památných hlášek se tu vyrojí na český rybníček až nebývale moc a tvůrcům nechybí onen pověstný tah na branku. Fotbaloví fandové si budou rochnit v drsných narážkách a parodii na český fotbal, a ani nekopačky se nebudou díky neskutečnému tempu nudit. Ano, svým způsobem je to celé strašně jednoduché a v některých šťouchancích na známé fotbalisty až příliš laciné (parodie na Limberského). Jenže právě v jednoduchosti byla v tomto případě síla. Díky hláškám, skvělému zpracování fotbalové tématiky a zejména boží postavě Laviho byl Vyšehrad opravdu jedním z nejsvěžejších českých kousků posledních let.

Pak ovšem přišla téměř půlroční pauza a v té se něco pokazilo. Velmi pokazilo. A já si pořád lámu hlavu, čím to je. Opravdu scenáristé vytěžili látku tak brzo, nebo si prostě Štáfek a spol. po až nečekané popularitě mysleli, že jsou králové komedie a diváci jim teď zkrátka sežerou všechno? Kdo ví. Faktem však zůstává, že tak ohromný kvalitativní sešup, jako v druhé polovině Vyšehradu, jsem opravdu dlouho neviděl. Scenáristé totiž jako by se záměrně zbavili všeho kvalitního, kvůli čemu si je fanoušci tolik zamilovali, a postupem epizod se měnili ze svižné podívané v to klasické rádoby vtipné televizní dno, jež v bedně ihned přepínáme.

Drzý pohled do tuzemského fotbalu se tak postupem času změnil jen v přehlídku čím dál lacinějšího humoru, v němž už se spoléhalo jen na vulgarismy, a povedené gagy se zde staly ohroženým druhem.  V druhém poločase zkrátka autoři téměř rezignovali a místo chytře vystavěných příběhů s nápaditým humorem nám servírovali téměř až fekální humor na úrovni odpadových teenagerských komedií (takových těch, co šly před lety rovnou na DVD), jehož “vtipnými“ pointami byl Lavi vymačkávající si beďar či nadržená máma laškující s trenérem. Prostě hodně smutný pohled, v němž už diváka zajímá jenom fakt, zda se hlavní hrdina vůbec někdy předvede na hřišti. Jenže když už si nakonec Lavi do toho míče kopne, je člověk z těch trapných fórků tak unavený, že už ho to vlastně příliš nezajímá. Samotný fotbal se zde totiž, až na závěrečný díl, prakticky neřeší. Na jakékoliv drzé tematické odkazy či nějaký hrdinův dějový posun pak můžete zapomenout.

Jediným světlým bodem tak zůstává jen Jakub Śtáfek, jenž se pro roli fotbalového magora Laviho evidentně narodil a vychutnává si v jeho kůži každou vteřinu. I nějaké ty trapné gagy mu člověk rád odpustí. Štáfkovi proto tu aktuální popularitu, kterou díky Lavimu ždíme až na dřeň, vlastně i docela přeju. I vedlejší figurky jsou většinou přesně obsazené, tedy s výjimkou nevýrazného Jaromíra Noska. Ten se jako náhrada za Prachaře opravdu neosvědčil. Komediálního talentu nemá zrovna mnoho a tam, kde jeho předchůdce dokonale zvládal rovinu “sakra Lavi, proč mě tolik trápíš?“ je Nosek matný a poměrně nevtipný. Tahle herecká škatulata se prostě moc nepovedla.

Seriálový Vyšehrad je tak ve výsledku paradoxně parafrází na svou vlastní znělku. Stejně jako hlavní postava, i Vyšehrad byl zpočátku nadějným kouskem. Pak ovšem tvůrci okusili, co je sláva, a rázem bylo všechno v p…no prostě přišel pád na dno, který už se svými “kvalitami“ blíží k těm největším internetovým srágorám typu Single Lady. A to říkám jako člověk, co si nabušených prvních pět epizod může pustit prakticky kdykoliv. Šance, že se z Vyšehradu stane opravdu památný komediální seriál, je už ale asi navždy pryč. Smutné je, že si tvůrci tu kvalitativní červenou kartu v druhém čase způsobili sami.