Letošní štědrovečerní pohádku měl nicméně na starosti Ivo Macharáček. Režisér obou dvou dílů Tajemství staré bambitky již v minulých letech uvedl televizní pohádky Dvě Mařenky a Čarodějnická pohádka, které spadají do sekce pohádek pro neslyšící, nyní ovšem Macharáček dostal příležitost uvést pohádku v hlavním vysílacím čase. I když se revoluce dle očekávání nekoná, alespoň slušná pohádka nakonec vlastně ano.

 

I když to název Záhada strašidelného zámku možná evokuje, nejedná se o jakýsi prequel Ať žijí duchové!. Tomáš Maštalír tu nehraje Viléma z Brtníku, Anna Švehlíková tu nehraje Leontýnku (i když jí v jednom specifickém kostýmu snadno evokuje), hrad se nejmenuje Brtník. Jmenuje se Štrasperk, především i díky němu je tohle království specifické – daně se tu neplatí, královská kasa se tu přiživuje strašidelnými prohlídkami, které má na starost právě princezna Elvíra v podání Švehlíkové. To se ovšem nelíbí prvnímu (a jedinému) ministrovi království v podání Jiřího Mádla, který chce pro blaho království (a samozřejmě především své kapsy) vydělávat způsoby, které peněz dodají mnohem víc, protože všude jinde se na daních jen přidává. 

 

Jenže Mádlův ministr nemá s králem v podání Maštalíra dynamiku podobnou té z S čerty nejsou žerty, která probíhala mezi správcem v podání Viktora Preisse a knížetem Josefem Sličným v podání Josefa Kemra. Maštalírův král se sebou nenechá snadno manipulovat, a tak se musí ministr uchýlit k trochu radikálnějším krokům. Naštěstí se zrovna v království objeví princ Armin v podání Oscara Hese, kterého na Štrasperk dostane honba za kouzelnými bytostmi. A zrovna krátce po jeho účasti začnou postupně mizet muzikanti, poddaní a nakonec i samotný král. Straší skutečně na zámku a nebo v tom snad má prsty tamní Vláďa Hluk? 

 

Zdánlivě to může zavánět jakýmsi pohádkovým pokusem o detektivku, je ovšem pořád nutné si uvědomit, že se jedná o štědrovečerní pohádku, která musí být adekvátně divácky vděčná a nesnažit se v jeden z nejklidnějších dnů v roce diváka trápit nějakými sofistikovanými zvraty. Zvraty tu v podstatě neexistují, protože se o ně scénář ani moc nesnaží, z různých „překvápek“ v rámci příběhu tak nejspíše bude vykulený pouze ten, který se až příliš ponořil do toho, že pod stromkem zase našel jen ponožky, a nevěnoval se tak štědrovečernímu programu. Těchto rádoby zvratů je pár, nejspíše navíc nepřekvapí nikoho, kdo se během vánočních svátků kouká pravidelně nejen na ty nové pohádky, ale zároveň neodolá tomu nenechat si ujít x-tou reprízu dekády starého pohádkového klenotu. Macharáčkova nová pohádka je tak jedna velká brutální sázka na jistotu. Zrovna v rámci svého zadání to ovšem rozhodně nemusí znamenat nic špatného.

Pozitivum scénáře Tomáše Syrovátky tkví v poměrně dobře napsané postavě princezny. Loňská pohádka Tomáše Pavlíčka měla dle příslibu hodně stát na emancipaci. Každý si může zpětně říct, jak moc tyhle sliby vzaly za své. U Elvíry se to daří víc. Má polohu emancipované a především nepasivní hrdinky, především má vlastnosti, které princeznám v pohádkách častěji chybí – působí poměrně moudře, dokáže vyvolat pocit, že by se o sebe zvládla (téměř) postarat sama, zároveň má i poměrně nosně vystavěný vztah s princem Arminem. Alespoň tím způsobem, kdy člověk snadno uvěří, že má mezi nimi skutečně vzniknout nějaké pouto, které může alespoň částečně skončit věrohodným šťastným koncem až do smrti. Prakticky každá druhá pohádka spoléhá na dynamiku prince a princezny, často se přitom ovšem zapomíná na to, aby ty postavy byly nějak nosné a aby mezi nimi fungovala alespoň nějaká chemie. Je možná smutné něco chválit za něco, co by mělo být samozřejmostí, důvěra v české pohádky tím ovšem alespoň pořád nemusí být úplně ztracena.

 

 

Tahle pohádka v podstatě všechny svoje karty rozdá už na počátku a moc se jí tak nedaří překvapovat. Z Mádlova záporáka nikdy nemůže jít vyložený respekt, vlastně to ovšem nevadí, protože jde přesně o ten typ záporáka, který je svým čím dál tím zlejším chováním jen směšnějším, a to i v momentech, kdy sám prohlašuje, že nemá čest ani svědomí. Je to pohádkový padouch, který je napsán způsobem, aby co nejvíce evokoval karikaturního záporáka. Svým způsobem čisté zlo, což jen podtrhuje jednoduchost pohádky. Nejde o Hru o trůny, kde by měl probíhat nějaký mocenský boj, nejvíce nejednoznačnou a pasivní postavou je ve finále vlastně polozáporný generál v podání Pavla Kříže, který se nikdy nedokáže tak úplně rozhodnout, zda být na straně Mádlova ministra, či Maštalírova krále (vývoj jeho linky je tak absurdní, že by byla škoda ho tu odvyprávět). Maštalírův král tu naopak skoro vystihuje jednoho z nejkompetentnějších králů v českých pohádkách za hodně dlouhou dobu, jeho snadno odhadnutelnou největší slabostí je ve finále fakt, že je příliš měkký. 

 

V rámci výpravy či kostýmů splňuje Záhada strašidelného zámku takové ty základní očekávání od televizní pohádky. Rozpočet není nafukovací, zároveň film nepůsobí lacině. Jen nevyhnutelně lehce komorně a trochu křečovitě v momentech, kdy se pokouší o vizuální efekty. Sympatická je naopak očividná snaha vyhnout se prvoplánové infantilnosti. Zároveň je na této pohádce svěží fakt, že se snaží k fantasy prvkům přistoupit tak trochu svěžím způsobem. A to nejen faktem, že si titulní strašidelný zámek zdánlivě na strašidelný jenom hraje. Nejvíce o tom vypovídá postava Jany Plodkové, která tu skvěle ztvárňuje roli, kterou jde v podstatě označit za mentorku tohoto pohádkového příběhu.

 

Zároveň se tahle pohádka nepokouší o přehnaně ambiciózní mytologii, která by byla nad její síly (za poslední dekádu tím trpěla například pohádka Korunní princ). Do velké míry se jedná o nepříliš náročnou pohádkovou jednohubku, která sice obsahuje nějaká ta poselství a snadný přesah minimálně do moderní politiky (až bude vznikat biopic Andreje Babiše, pro Mádla by tahle pohádka teoreticky mohla být jakousi formou průpravy), její primární síla ovšem tkví především v tom, že je nenáročná, a tím i do velké míry vlastně sympatická. Samozvané ochránce pořádku, kteří lobují za zrušení nezávislosti České televize (nejen) kvůli hrozbě woke obsahu, navíc může pohoršit maximálně Jaromír Dulava v dámských šatech. Záhada strašidelného zámku tak rozhodně není zásadní televizní pohádkou, která by do budoucích let měla představovat jakýsi standard, minimálně během vánočních svátků by se internet nejspíše hned stal klidnějším digitálním prostorem.

---