Tak a je to už počtvrté za námi. A obligátní otázka „are you lost?“ se vkrádá do úst více než kdy jindy.

Přišlo totiž hodně a hodně koncepčních změn. A než si je rozebereme, hodí se upozornit, že NÁSLEDUJÍCI TEXT OBSAHUJE SPOILERY a pokud se na čtvrtou sezónu Lostu teprve chystáte, čtením následujícího textu si ji rozhodně zkazíte.

Takže, kde jsme to skončili. Aha. Stávka scenáristů. Kvůli zestručnění spousty sezón spousty seriálů stokrát proklínaná a zatracovaná. Lostu však podivuhodně prospěla. Obecně kritizovaný neduh seriálu, který spočívá v jeho únavné protahovanosti a vedení dlouhých prázdných dialogů, zmizel (dobře, zeštíhlel, viz. dále) a na jeho místo dosedla dramaturgická strategie, která zvedla tempo o 50%. Jednoduchá rovnice „méně dílů rovná se zhuštění děje mínus zbytečná vata“ přiblížila Lost více filmovému médiu a učinila ho celkově adrenalinovějším. To, co dříve trvalo tři díly (hlavně přesuny z bodu A do B), ve čtyřce trvá obvykle mnohem kratší dobu a moudře ustupuje důležitější zápletce, která tak působí dramaticky uceleněji. Bývalo zvykem nastřelit jednu záhadu za tři díly (nuzné závěrečně cliffhangery nepočítaje), bývalo zvykem učinit odhalení jednou za deset dílů. Čtyřka během třinácti (či čtrnácti, jak chcete) epizod zodpověděla většinu věcí, na které se zdánlivě zapomnělo nebo se jim tvůrci vyhýbali.

Noví obyvatelé ostrova přinesli nový pohled na věc a pomohli starým charakterům vymanit se ze stereotypu – především jejich mimických svalů. Kdo by ještě po takové době čekal, že může přijít podobně originální prvek, jakým bylo Desmondovo nedobrovolné cestování časem? Přitom stačilo tak málo. Vhodit do děje partičku mladých „paranormálních vědců“, jejich dopravní prostředek a staré věci rázem získaly nový lesk. Fádní zápletky ustoupily do pozadí a čím více se blížil finální konflikt (ztělesněný do konfliktu Benjamin Linus - Martin Keamy, což je mimochodem jedna z nejlépe napsaných a odehraných postav v celém seriálu), tím více se opravdu řešilo, co se řešit mělo. Na jednom z posledních rozhovorů Bena a Locka („Jak hluboko je ta stanice?“ – „Hluboko.“) je sice vidět, že Lost přece jen vždycky bude v první řadě natahovaná omáčka plná prázdných dialogů, které znějí důležitě, ale! První polovina čtyřky a závěrečný trojdíl naznačily, že když se chce, může se opravdu vypíchnout jen to podstatné a seriál získá vydatný spád. A kdyby se to nacpalo do jednoho celovečerního filmu, bylo by to možná geniální.

Co mi ale na Lostu stále imponuje – přes ty všechny sci-fi zvraty s přesuny a podivné náhody – je skutečnost, jak se seriál postupně otvírá. Doširoka. Pamatujete-li na první sérii, která si vystačila s jedním „hatchem“ a jeho otevíráním, pamatujete-li dvojku, kde se každých 108 minut mačkal čudlík, musíte se dneska pousmát. Bunkry se střídají jako na jezdícím pásu, staré charaktery odcházejí, nové přicházejí ještě rychleji a obvyklé záhady už nejsou dost záhadné. Obvyklá sada tajemství z celé první sezóny je dnes samozřejmá a v tempu, do jakého nyní pokročilo vyprávění, by se vešla za rámec jedné dvou epizod.

Co se týče finále… snad nikdy jsem neměl tak silný pocit, že si tu někdo až příliš horlivě cucá palce na nohou a snaží se být za každou cenu zajímavý a originální. Přestože je všechno jasně dáno. Díky nastíněným flashforwardům se vytratil element napětí (drama, o kterém víte, jak dopadne, není napínavé) a zbyla tak jen obvyklá dávka emocí, které Michael Giacchino ždíme s rutinou příslušející profesnímu vysílení. I tak to pořád docela funguje. Pocitové souznění s charaktery, které divák poznal už před čtyřmi lety, nelze jen tak zahodit a přestože osudy většiny jsou zřejmě předurčeny či se dají snadno odhadnout, výsledek je stále silný. Ne tak silný jako konec třetí série (Charlie byl přece jen tvrdé jádro týmu), ale v rámci možností a ve světle špíny, která se na Lost za ty roky naházela, velice ucházející.

Je otázkou, zda má seriál další právo na život a jestli se ze scenáristického hrnce už opravdu nepohrne ona „definitivní vata“, která to všechno pohřbí. Trosečníci jsou v bezpečí (dosáhli tedy předurčeného cíle ze začátku seriálu), ostrov je pasé a s ním i všechny zbývající odpovědi na zbývající otázky. Kdy jindy se má nabízet úvaha, jestli teď není ten správný čas se rozloučit. Já osobně bych byl spokojen. Osud mrtvoly v rakvi a Benovo účtování se starým nepřítelem mě vždycky bude zajímat mnohem míň než to, jak se skupina přeživších z havarovaného letadla popere s nástrahami tajuplného ostrova.

Mimochodem, tady najdete zajímavé video s alternativními konci.