Stojí Sex ve městě bez Samanthy vůbec za to?

Sex ve městě dal před dvaceti lety lidem, kteří neradi vaří, naději, že jejich kuchyně nejsou zcela k ničemu a že mohou troubu využít i na něco užitečného, a to sice jako úložiště svetrů. Nepřeháníme, když řekneme, že Sex ve městě je jeden ze seriálů, který nejvíce ovlivnil 90. léta a přelom milénia. Spolu s Rodinou Sopránů učinil z HBO vlajkovou loď seriálové kvality a předznamenal moderní věk seriálů a prestige TV. Původní Sex ve městě si právem vydobyl kultovní status, když učinil z žen POV charaktery v sexuálním životě. A byť byl jeho konec možná až příliš romcomový, vnesl do seriálové tvorby otevřené mluvení o sexualitě. Co tedy čekat od jeho pokračování, které je zatížené nejen seriálovým happy endem, ale i dvěma podprůměrnými až žalostnými filmy?

Rozhodně ne převratnou podívanou. Ale minisérie A jak to bylo dál... vrací Sexu ve městě alespoň kapku důstojnosti. Seriál, který byl původně založen na zobrazení toho, že sexuální vztahy jsou i o něčem jiném než o hledání životního partnera a život svatbou nekončí (možná pro Samanthu, protože by to byla doslova její smrt), část svého ostří otupil, když poslední epizoda zanechala Carrie při polibku s Božským v Paříži. Seriál, který bořil pohádkový svazek lásky a sexu (ano, i ženy mohou chtít sex bez citů, devadesátá léta jen zírala), nakonec podlehl romantické atmosféře města světel, čímž se sám umenšil. V tomto trendu pokračoval i první film, který Carrieino štěstí celou dobu odvíjí od její svatby. 

Filmy se už ani nesnažily předstírat, že mají jakoukoliv ambici relevantně promlouvat do sexuálního života diváků. Nicméně abych jen nehanil, i v nich je situace komplikovanější: v prvním má Božský pochybnosti kvůli pompéznosti svatby, protože už ženatý byl, ve druhém si zase manželé chtějí nechat starý byt jako únik. Jenže místo aby to bylo popisováno jako zajímavě nekonvenční řešení, funguje to jako výstraha a důkaz toho, že něco nehraje na té dokonalé romantické lásce napořád. 

(zásadní spoiler)

Je dobře, že iluzi o idylických dekádách manželského života narušuje minisérie už od začátku. Hned první epizoda nabídla šok v podobě úmrtí jedné z hlavních postav (Božský je v Pánu), a přestože Božský podle všeho žil s Carrie šťastně až do smrti, jeho skon pro Carrie poněkud komplikuje fasádu dlouhého života ve šťastném manželství až do stáří. Už teď existují zcela absurdní spekulace, že reakce Carrie byla úmyslným zabitím Božského (včetně výpočtu času potřebným na doražení sanitky), jelikož mu Carrie nezavolala lékaře ani neposkytla první pomoc. Ovšem jak málo úsilí vložila Carrie do resuscitace, tím více se zaměřila na volbu pohřební síně, a tak se obřad koná v bezvadně minimalistickém prostoru na rozdíl od první volby, která připadla na těžký, až příliš decentní sál. 

(konec spoileru)

V prvních dvou epizodách se ukazuje, že si hrdinky neosvojily ani další důležité dospělé dovednosti vedle poskytnutí první pomoci. Carrie, Miranda i Charlotte dozrály, ale zdá se mi, že tam, kdy by bylo vítané si rysy a přístup mládí ponechat, tam vymizel (z Mirandiny sarkastické právničky je podivně koktající zpodobnění netaktnosti), Charlottina diblíkovitost je otravná a Carrie je najednou bez svého sloupku a slavného voice-overu nedefinovatelná. (Důkaz úmrtí psané novinařiny je na seriálu to nejsmutnější.)

Pokud se výběr životního partnera hodnotí jako úspěšný tehdy, když nezmění jádro vaší osobnosti, tak pak je vztah Božského s Carrie jednoznačně neúspěšný. Carrie žijící v luxusu je mnohem hůře ztotožnitelná Carrie. A co hůř: najednou se stydí mluvit o sexu, když ji pozvou do podcastu! Její náhlá cudnost a konzervatismus prozrazují světu její skutečný věk mnohem jasněji než její elaborovaně udržovaný přeliv.

Seriál se také snaží velmi okatě zdvihat různá progresivní témata, ale dělá to jen o málo šikovněji než letošní nepovedené pokračování Gossip Girl. Je smutné vidět, že ani hrdinky, ani tvůrci už nestíhají moderní svět, a tak jsou nuceni uchylovat se k twitterovým heslům. Nepříliš elegantně je vysvětlena i absence Samanthy. 

Jenže přes všechny výše zmíněné výtky má úvod minisérie své momenty, chemie mezi ústředními herečkami vždy fungovala, vtipů se povedlo víc, než bych čekal. A stále je to počin lepší než taková Emily v Paříži. Ano, nelze se zbavit dojmu, že minisérie bude spíše podstatným příspěvkem do debaty o tom, zda bude v moderních filmech zobrazována pandemie, spíše než do debat o sexualitě. Nedá se čekat, že bude jako původní seriál bořit tabu i čtvrté stěny. Ostatně seriál nenese tentýž název. Což je očividné vypozorování, ale podstatné. Minisérie A jak to bylo dál... možná není tak docela vítězstvím, ale je to rozhodně spíše ta druhá pohřební síň než ta první.