Asi jste si všimli, že recapům seriálu Euforie se tu běžně nevěnujeme, tentokrát ale musím udělat výjimku. A to ne proto, že je tento teenagerský hit stále sledovanějším fenoménem a čím dál drsnější výpovědí současné mladé generace s výtečným režijním zpracováním. Nejnovější pátá epizoda šla totiž ve svém neveselém pohledu na mládež ještě mnohem dál a přinesla jednu z nejvíce znepokojujících a nejtísnivějších epizod, jakou jsem v posledních letech v jakémkoliv seriálu viděl. A zanechává i po pár dnech od zhlédnutí stále tak silné dojmy, že se z toho prostě musím vypsat.

Jestli totiž byly předcházející díly mnohdy drsnou sondou po problémů a psychiky současných mládežníků, tak Stand Still Like the Hummingbird diváka hned od počátku nekompromisně kopne do citlivých míst a nechá vás tuto ukrutnou bolest zažívat téměř hodinu v kuse. Právě nová Euforie totiž naplno ukazuje tu nejodvrácenější stranu drogové závislosti. Stranu, kdy člověk spadne až na samotné dno, ale přesto nedokáže přestat a se vším zoufalstvím a absťákem vráží ony pomyslné kudly do svých nejbližších. A Sam Levinson to celé natáčí tak intenzivně a realisticky, že vám bude opravdu nepříjemné pád Rue do drogové propasti sledovat. A vlastně se ani nedivím, že někteří nedokázali tuto zneklidňující hodinovku i přes nesporné kvality dokoukat do konce.

O to silněji se vám ovšem jednotlivé pasáže vypálí do hlavy. Už jen úvodní čtvrthodinka, která ukazuje dopad drog nejen na samotnou hlavní hrdinku, ale zejména na její nejbližší včetně tiše trpící sestry, je tak emočně vysilující horskou dráhou, že by si člověk dal poté nejradši chvíli pauzu. Jenže tvůrci vám ho nedopřejí a naopak nechají Rue utíkat do čím dál horšího drogového pekla. A do toho vezme ještě pár postav s sebou. Asi nemusím říkat, že Levinson díl napsal i režíroval naprosto suverénně, bez jediného zaváhání, s tunou emocí a výtečným vizuálem. Ostatně, přesně tak, jak jsme si od něj už za ty dvě série zvykli.

Výlet do hlubin drogami zničené duše by ovšem i přesto byl poloviční nebýt naprosto fascinujícího a pohlcujícího výkonu hlavní hvězdy. Je opravdu dechberoucí, jakým stylem se dokázala Zendaya převtělit do postavy, kterou závislost dostala na „temnou stranu“ a změnila ji k nepoznání. I přes všechny její přešlapy a odsouzeníhodné chování však její Rue divák chápe a přeje jí to nejlepší. Zendaya pak právě v této epizodě dotáhla transformaci drogami zničeného člověka do dokonalosti i v těch sebemenších detailech, včetně extrémních výkyvů nálad a skvělé řeči těla. Jeden z těch neuvěřitelných výkonů, za nějž by měla Zendaya dostat hned aspoň tři Emmy do zásoby. Bylo by však přeci jen nefér zapomínat při jejím strhujícím výkonu také na ostatní, hlavně na skvělou Niku King a nenápadnou Storm Reid.

Na nový zářez Euforie se kromě obří chvály snáší i menší kritika za to, že přes všechnu kvalitu se seriál neposouvá příliš vpřed a přehlíží vedlejší charaktery. Já však nevidím nic špatného na tom, když se jeden díl věnuje naplno pouze hlavní aktérce, zejména když se jedná o dějový oblouk pro ni tak zcela zásadní a posouvající ji vpřed. Ostatně, tuhle hutnou dělovou ránu nepotřebovala jen Rue, ale také mladé publikum. 

Nová Euforie má totiž potenciál stát se pro současnou generaci tím, čím byl pro řadu z nás výtečný Requiem za sen. Tedy maximálně depresivním a skličujícím kouskem, který vás na konci zcela vysíleného vyflusne a dá vám jasně najevo, že drogy jsou opravdu špatné. Jestli tento díl nebude pro řadu diváků potřebným výchovným apelem, tak už nic. Seriál Euforie tak díky nejnovější epizodě dosáhl na jeden ze svých dosavadních vrcholů, jenž budou tvůrci asi horko těžko překonávat.