Euforie, po Hře o trůny druhý nejsledovanější seriál HBO, je výsledkem třicet let trvající války proti drogám. Dobrá, možná trochu přeháním, jenže Američané jsou drogami nepopiratelně posedlí a jejich neúspěšné potírání dává vzniknout obrovské fascinaci a tematizaci v seriálech a filmech. Možná by pomohlo udělat ze závislosti problém veřejného zdraví namísto kriminalizace. Jenže pak bychom se třeba nedočkali tak vynikajícího seriálu, jakým je Euforie, která se na rozdíl od první řady vydává alespoň maličko i do drogových struktur a obchodu na tomto kalifornském předměstí. 

Druhá série následuje po dvou samorostlých dialogových epizodách, z nichž jedna sloužila k introspekci Rue a druhá Jules. Rue ji stráví hovorem se svým sponzorem z anonymních drogově závislých a sdělí mu, že na světě beztak neplánuje pobýt příliš dlouho. Jules se na prvním sezení terapie zase svěří psycholožce, že už nechce hledat vlastní hodnotu v tom, co si o ní myslí muži, už nechce podléhat vymezení ženskosti mužským zrakem. Otevře se ve velmi silném a psychologicky věrohodném monologu a vysvětlí, že se cítí pod tlakem, protože má oprávněný pocit, že na ní leží osud Rue, jelikož její se odvíjí od toho, zda je Jules k dispozici. 

Rue má naopak pocit, že ji Jules zradila, když odjela v momentě, kdy byla nejvíce zranitelná. Takto vypadá výchozí konfliktní situace na počátku druhé série Euforie. Ale drogy rozhodně nebudou tím posledním, co povede k rozkmotření dalších přátelství. Druhá série se blíže zaměřuje i na starší postavy, ať už jde o Nateova otce nebo o Fezca, citlivého drogového dealera, který nerad sdílí citlivé informace na sociálních sítích. 

Euforii je často vyčítáno, že drogy glorifikuje, že se příliš kochá stavem změněného vědomí. Nesouhlasím. Je možné nějaký jev estetizovat a zároveň postihovat jeho destruktivitu, což Euforie dělá. Naopak právě představa, že na drogách není nic atraktivního, podceňuje jejich zrádnou vábivost a představuje značné neporozumění. Seriál zkrátka diváky nechce didakticky vést od jednoho mentorování k druhému. 

Hrůza závislosti se totiž naplno projeví v páté epizodě, která si u nás vysloužila speciální recap. V ní Rue běhá od čerta k ďáblu, nikde nevítána. Její noční cesta městem, dílem drogový parkour bez kondice a s bolavým břichem, dílem tour po společenském vyhoštění, je otřesnou podívanou. Zendaya si opět touto epizodou velmi razantně říká o herecké ceny, přestože je jinak Rue v této sérii trochu v ústraní. Zajímavý prvek přichází tehdy, kdy se novému kamarádovi svěřuje, že by patrně podlehla drogám, i kdyby nepřišla o otce. Ne všechno v životě je jednoduše příčina a následek. Na druhé straně důraz, jaký klade seriál na scénu pohřbu, tuto tezi problematizuje.  

Euforie není bez důmyslnosti, ale označit ji za realistickou by bylo příliš. Odehrává se v jistém LSD oparu. Euforie je hormonální seriál. Její přepjatost a náhlé střídání serióznosti s fraškou jsou podobné i teenagerským změnám nálad, kdy je vždy to, co se právě děje, to nejvíce důležité – první láska rovná největší láska, hádka s rodiči rovná se nenávist. 

Je to ale právě ve stylizaci, kde pro mě druhá série mírně zaostává za tou úvodní. Chybí mi vizuální provázanost s pohádkou, kterou se vyznačovala řada předchozí. Ve slovech euforie a Férie je zřejmá podobnost, a seriál z ní těžil. A obě – euforie vyvolaná požitím drogy i vstup do pohádkového světa Férie nabízí eskapismus, byť naprosto rozdílného druhu. „Fairie“ čili víla je v angličtině též hanlivý slang pro gaye. 

Ona féričnost se v první sérii promítla jak do barevného ladění, tak do situací: epizody se odehrávají o svátcích, v lunaparku, během maškarního plesu. A maškaráda nás přivádí k masce. Podobně jako je změnitelná identita na maškarním bálu – přeměnou škrabošky, ani naše tělesnost nás nedefinuje plně, je změnitelná. I naše těla jsou oděvem, s nímž se pojí určitá očekávaná role, a maska je možnou metaforou tranzice. Jules, oděná jako z filmu Romeo a Julie Baze Luhrmanna, samé perutě a třpytky, je pak na rozmezí pohádky a divadla. 

Obě série v sobě mají přes značnou dynamickou filmovost trojnásobné užití divadelnosti. V první sérii jde o všudypřítomnou mlhu a jakoby kouřové efekty, už zmíněné masky, pohádkovost a odkazy na Romea a Julii. Obě překlenovací epizody se vyznačují statičností, dialogičností, jednotou místa a času. A druhá řada motiv divadla využívá doslova, když věnuje dokonce dvě celé epizody studentskému divadelnímu představení. 

Divadlo na divadle je mimořádně účinný prostředek, jak postavy donutit čelit minulým činům a konfrontovat je s odrazem vlastní minulosti (ostatně Aryino sledování divadla Braavosu ztvárňujícího smrt Neda a vraždu Joffreyho řadím mezi nejpovedenější aspekty šesté řady Hry o trůny). Lexina hra (rád bych znal rozpočet kalifornských dramaťáků!) se ze satiry stává fraškou, jakmile na jeviště postupně pronikají rozezlení diváci. Lexina hra čerpá ze života. A život do ní razantně vstoupí. 

Není to vždy umění, které v Euforii kopíruje život. Zobrazení milostného vztahu Rue a Jules za pomoci ikonických výjevů z tragických romancí je skvělé, Cassie orámovaná květinami zatímco je sama zlomenou květinou je zase úžasně ironický obraz. 

Euforie mi v mnohém připomíná, hlavně ve svém maximalistickém přístupu, film Láska Gaspara Noého. I jemu bylo vyčítáno, že v době, která upřednostňuje realistická ztvárnění a minimalismus, zpracovává komorní dějiny vztahu nanejvýš okázale. Euforie také nestaví na realismu, a proto mi první série nasnímaná a nasvícená jako horor a evokující férické prostředí přišla koncepčně sevřenější. 

Jako příručka adiktologie seriál neposlouží (to už spíš jako tablo penisů, jejichž frekvence je i na poměry HBO pozoruhodná). Ale to není smysl umění. Euforie je vysoce stylizované drogové teen drama, které Sam Levinson, tvůrce, scenárista i režisér tohoto autorského projektu, a někdo, kdo si sám prošel bojem se závislostí v mládí, opět pojal velkolepě a mrazivě. Euforie možná nezmění vaše vědomí jako obsah kufru Rue, ale nabízí bezpečnější únik. A neméně teatrální.