Upřímně se přiznám, že celovečerní filmografii Stevena Soderbergha jsem nikdy extra neholdoval a v mnoha ohledech jsem ho považoval za dosti přeceňovaného režiséra. Miluju výtečně mozaikovité Traffic, stylovou jedničku Dannyho parťáků si i po letech dokážu užít a lepší (prozatímní) rozloučení s celovečerní tvorbou než se skvěle vystavěnými Vedlejšími účinky nám už snad ani předvést nemohl. Jinak ale jeho portfolio považuji za směsici ne příliš povedených, experimentálních a až příliš chladných kousků, které si k mému vkusu zkrátka cestu nenašly.  Jenže s přechodem na televizní obrazovky jako by se něco změnilo. Už výtečný Liberace! mě na životopisný film až nečekaně oslovil. Se svým druhým televizním počinem, seriálem The Knick, nám pak servíruje jeden z nejvýraznějších projektů roku. A také další důkaz, že seriálová tvorba dává té filmové zase jednou na frak.

Hned na úvod se však hodí říct, že síla seriálu netkví v příběhu jako takovém. Ten je vlastně možná až příliš jednoduchý a dal by se shrnout během pár vět. V úvodních dílech se navíc, i když zcela záměrně, rozjíždí pro některé diváky možná až příliš pomalu a známý režisér se ani nebojí nemocnici Knickerbocker Hospital zaplnit řadou dějových klišé. Jenže oceňovaný tvůrce umí i z tohoto vyčarovat opravdu neuvěřitelné věci. I zdánlivě předvídatelné zápletky a osudy jednotlivých charakterů dokáže završit způsobem, jakým byste zpočátku nečekali, a které ve vás budou svým emociálním dopadem rezonovat ještě sakra dlouho. Síla scénáře a nové nemocniční pecky ovšem tkví v trochu jiných prvcích.

Tím prvním je neuvěřitelně realistická atmosféra a silné zobrazení tehdejší doby, z níž se vám asi neudělá zrovna nejlépe. Soderbergh sice hlavně v první polovině série opět přichází se svou klasickou chladnou a odměřenou režií, jež stále nemusí sedět každému. K této látce se však jeho přístup nečekaně hodí a představí vám počátky dvacátého století způsobem, o němž si může většina filmových tvůrců nechat jen zdát. New York je zde špinavým nehostinným místem plný imigrantů, smrtelných chorob a všudypřítomné rasové nenávisti. Jo, při sledování bravurně natočené sedmé epizody a chování tehdejší spodiny si divák opravdu řekne, že dneska jsou ty lidi vlastně docela fajn.

Na druhé straně zde máme výtečné zobrazení tehdejší lékařského prostředí. Dočkáme se detailního vysvětlování dobových postupů a komplikovaných operací, u nichž si nejspíš znalci oboru a studenti lékařských fakult musí hodně pomlaskávat. Dialogy jsou ovšem napsány dobově velmi přesně, nešustí papírem a ani velká smršť odborných termínů naštěstí neznalého diváka neuspí k totální apatii. Z té je pak eventuálně probudí naturalistické a drsné operace, které prověří odolnost vašeho žaludku. Škoda, že v závěru dění z operačního sálu téměř zmizí ze scény. I tak má tady každé říznutí či detailní záběr na řezající končetinu ten správný dopad. Scenáristům se navíc výtečně daří vyobrazit všechny patra nemocniční hierarchie od buranského saniťáka až po ty nejgeniálnější chirurgy. Seriálu se tak i díky tomu daří udržovat dojem realistického vyobrazení doby stále na vysoké úrovni.

Dalším silným bodem této doktorské odysey jsou skvěle napsané postavy a jejich vzájemné vztahy. V Knicku na nezajímavého člena zkrátka nenarazíte, každý charakter je zde příjemně nečernobílý a i zprvu nevýrazní doktoři se zde dočkají sympatického vývoje. Soderbergh se pak s postavami rozhodně nemazlí a nebojí se je vymáchat v tom největším životním bahnu. Když už si pak divák myslí, že na větší dno už si snad místní osazenstvo ani sáhnout nemůže, tak vás během následující epizody rychle vyvede z omylu. A dle všeho jim bude ještě mnohem hůř.

Herci pak těchto výzev využívají na sto procent a ani zde nenarazíte na slabý článek. Nejvíce pozornosti na sebe ale nepřekvapivě strhává bezchybný Clive Owen v jedné ze svých životních rolí. Jeho doktor Thackery je opravdu lahodným charakterem, jenž vás v jednom díle překvapí svým chováním a vy mu proto držíte palce, aby se hned v další části dostal na to nejhlubší lidské dno. Také s problematikou drogové závislosti se britský export popral přímo ukázkově a udělal tak ze seriálu skoro svou one-man show. Jenže pochválit si zaslouží i jeho kolegové v čele s talentovaným André Hollandem či mým oblíbeným lapiduchem Clearym v podání Chrise Sullivana. A Bono musel svou dcerku Eve Hewson  doma také hodně pochválit.

Asi ani nemá cenu dodávat, že Soderberghově precizní režii se, kromě místy až příliš pomalého tempa, nedá vlastně nic vytknout. Již zmiňovaná strhující část s rasovými nepokoji se pak může počítat mezi nejlépe zrežírované epizody roku. Cinemax na výpravě naštěstí také nešetřil a zapomenout se nesmí také pohlcující elektronický soundtrack Cliffa Martineze. Z Doktorů bez hranic se tak pro mne stal jeden z nejvýraznějších televizních počinů tohoto roku. Nikdy se z nich asi nestane divácký hit, díky Soderbeghově specifickému pojetí se však jedná o svým způsobem jedinečný projekt, jenž se nebojí jít proti současnému televiznímu proudu. Fandové opěvovaného tvůrce, silných dramatických pecek a vyoperovaných orgánů ať se zkrátka do tohoto špitálu objednají co nejdříve.