Moon Knight doposud velmi opatrně sázel na jistotu. Špičkování a neustálé žádání o přenechání řízení těla ze strany Marka/Stevena mohlo být zpočátku bráno jako zajímavý prvek v představení rozpolcenosti hlavní postavy, postupem času se ale stávalo čím dál ohranějším, až spadlo do otravnosti, aniž by Markova stále nejasně definovaná porucha byla jakkoliv jinak expandována. O inovativním přístupu k postavě nemohla být řeč a ke slibovaného mixu Klubu rváčů a Indiana Jonese jsme se v omšelé a levně vypadající akci ani zdaleka nepřiblížili.

A první chvíle čtvrté epizody v trendu pokračují. Noční zneškodnění záporáků, kteří pronásledují Stevena a Laylu po obrácení noční oblohy naruby, se těžko zařadí do nejpodařenějších a nejlogičtějších akčních sekvencí roku. Děj se však díky tomu může posunout kupředu a můžeme za to být vděční, neboť celá epizoda se posléze nese ve velmi jednoduchém a přímočarém tempu pátrání uvnitř egyptské hrobky, a my se tak konečně můžeme nabažit opravdu dobrodružné atmosféry. Layla se Stevenem prozkoumávají hrobku bohyně Ammit, poprvé se řádně sbližují a vzájemné potyčky mezi americkým žoldákem a britským prodejcem suvenýrů díky tomu konečně mají větší smysl i opodstatnění.

Zábavné výměny jsou nicméně vystřídány až hororovou atmosférou ve chvíli, kdy hrdinové narazí na zakrvavený oltář, kusy masa a čerstvě naplněné kanopy. A když chviličku předtím objeví i mumifikované kněží bohyně Ammit, jejíž uvězněnou formu během celé epizody hledají, pozorní fanoušci Brendana Frasera už jistě tuší, že na kněží nakonec narazíme nejen v poloze ležmo. Když se proto ozvou první chrčivé hrdelní zvuky a Steven s Laylou se musí ukrývat před čímsi shnilým, co jim před očima zaživa rozpáře člověka a vyvrhne mu vnitřnosti, vydá to na opravdu nervy drásající a výborně vygradovanou scénu, která dává vzpomenout i na ty nejlepší konfrontace z kultovní Mumie. Hrdinové jsou následně nuceni se rozdělit, a zatímco Steven vzrušeně objeví dávno ztracený hrob Alexandra Velikého, v jehož útrobách se nachází ona kýžená uvězněná Ammit, Layla si hraje na Indyho, v až hororových sekvencích zneškodňuje mumie a z úst protřelého Harrowa se dozvídá pravdu o tom, jak přišel o život její otec a že Marc v tom nebyl tak nevinně, jak se tvářil.

Samozřejmě musí dojít ke konečnému setkání na scénicky nejzajímavějším místě. Layla vyčítá Marcovi to, že ač jejího otce nezabil, jeho smrt nepřímo způsobil, Marc se hájí tím, že přitom sám málem přišel o život a přežil jen díky zásahu boha Khonshu, a do všeho se přimíchá zjevivší se Harrow se svými sektáři za zády, který hrdinu připraví o život znovu a zmocní se sošky. Vzhledem k tomu, že jsme teprve ve čtvrté epizodě, všichni tak nějak tušíme, že hlavní protagonista není mrtvý úplně definitivně. Díky tomu se konečně dostavuje ona slibovaná psycho atmosféra.

Ocitáme se v jakési sterilní psychiatrické léčebně, kde se Marc probudí připoutaný k vozíku v dosti dezolátním stavu. Layla je jednou z chovankyň, v televizi sleduje film, jehož hlavní protagonista je dobrodruh jménem Steven, mezi ostatními pacienty poznáváme postavy, které známe z předchozích dílů a ošetřující lékař není nikdo jiný než Ethan Hawke s holí v ruce a chápavým výrazem ve tváři. Zkrátka schíza jak vyšitá. Marc se proto rozhodne, že na tohle nestačí ani železné nervy kovaného žoldáka, a z kanceláře uteče a skryje se před zaměstnanci, kteří ho při vší lásce chtějí připoutat zpět na lůžko. Při svém skrývání se narazí na sarkofág, ze kterého nevyskočí nikdo jiný než zmatený Steven, jehož britský přízvuk je v tuto chvíli nastaven na maximu.

Obě dvě osobnosti si skočí do náruče a narazí na další zmítající se sarkofág opět naznačující, že jedna z person hlavního hrdiny nám nadále zůstává skryta a série tak naštěstí stále neodkryla všechny karty. Sarkofág nicméně zůstává zavřen a jediné, co se otevře, jsou dveře, za nimiž stojí další zjevení egyptského boha v podobě hrocha s extrémně vysokým hlasem. Nevim, dál.

Série se tak v druhé půlce konečně rozjela, dorazila slibovaná dobrodružná atmosféra v opravdu podařených scénách a bádání nad otázkami, jak to celé bude dál, jsou momentálně vyšponované na maximu. Trošku však zamrzí to, že jsme se na rozjezd načekali takovou dobu a Ethan Hawke, ač jde o jednoho z mých nejoblíbenějších herců, je ve své roli záporáka stále podivně prkenný a nevyužitý.