Na Spartaka se dá nahlížet ze dvou diametrálně odlišných úhlů a v rámci objektivity se pokusím o oba. Můžete se na něj totiž dívat jako na lacinou kopii 300: Bitva u Thermopyl, slavné to comicsárny Zacka Snydera, nebo jako na seriál, který se sice stylem ostatním ani v nejmenším nepodobá, ale je alespoň duchem podobně nekompromisní jako Řím nebo třeba Tudorovci.

Zatímco první úhel pohledu se přímo nabízí, neukvapoval bych se v označování Spartaka jako obyčejného plagiátu. Proč? Vizuální stránka je to první, čeho si člověk všímá a tady je podobnost s "Třístovkou" víc než zjevná. Množství historických kulis (a kostýmů;) je tu minimální, všechno se odehrává před greenscreenem, do kterého jsou naklíčovaná rozpitá pozadí a ta evokují spíš snové sekvence, než historické reálie. V rámci prvních dvou dílů se navíc z hlediska vizuální stránky tlačí na pilu až moc, a tak se často objevují i kýčovité scenérie rozkvetlých luk a krajinek zalitých paprsky zapadajícího slunce, nebo naopak rozbouřená mračna značící příchod temných časů apod. To vše v kombinaci s nepřirozenými obrazovými korekcemi a místy až absurdními prolínačkami evokuje jasně "Třístovku", nebo chcete-li třeba se Sin City.

Navíc je tu ona přestylizovaná digitální krev, jejíž množství v prvních několika soubojích dělá ze všech dílů SAW procházku růžovým sadem. Doslova šílenství. Zpomalovačky? To samé. Při pohledu na všechna tahle vizuální zvěrstva se samozřejmě nedá říct, že by se tvůrci neinspirovali Zackem Snyderem, ale zkusme se na to podívat takhle: Snyder přišel se způsobem, jak natočit historický film (nebo seriál) za směšně malý peníz a se stylizací, která se nedá napodobit, aniž by se hned mluvilo o plagiátorství. Spartakus využívá Snyderova objevu, na televizních obrazovkách taví nízké produkční náklady ve výživnou vizuální podívanou, jejíž solidní usazení v reálných kulisách a v reálném světě by stálo majlant.

Podíváme-li se na Spartaka jako na obyčejného pokračovatele ve Snyderových šlépějích, nezbývá než uznat, že se mu daří vyždímat z vizuálních možností televizní produkce naprosté maximum. Ano, někteří se mohou omezit na argumentaci s prostým vykrádáním a těžko jim to vyvracet, ale čert to vem.

Pak je tu onen druhý úhel pohledu a pokud člověk přetrpí větší množství dílů, začne tahle zprvu neodhalená stránka Spartaka převládat. Je to nekompromisní náser. Jelikož se jedná o seriál, který si hlavu s ratingem rozhodně neláme, můžete "se těšit" na spousty odhalených ňader, zadků, na kvanta sexuálních scén (většina hlavních hrdinů si to tu s někým alespoň jednou rozdá i mimo arénu - a je jedno, jestli s chlapem nebo s ženskou; dočkáte se mimochodem i rajtující Lucy Lawless, tedy ex-Xeny), v rámci bitek samozřejmě nemalého množství vskutku brutálních záběrů, ale také něčeho, co v uhlazených historických filmech často chybí: Všemožná zvěrstva. Jak se chovají davy negramotných lidí, když vidí dva muže, jak se řežou hlava-nehlava? Jak se chová společenská spodina? Jak asi vypadá městské podsvětí? Spartakus se s tímhle vážně nepáře a když v obecenstvu v gladiátorské aréně uvidíte ženskou, které ze sporého oděvu samou eufórií vyskakují kozy, může vám být jedno, jak suše je to natočené a jak z obrazovky čouhají různá produkční omezení. Má to totiž koule.

Ať už se na Spartaka každopádně díváte jakkoliv, je tu drobný háček. Ten seriál je zoufale pitomý. Zvlášť ze začátku, kdy se očividně hledá a není schopný najít kompromis mezi vizuální náloží, expozicí postav a něčím, čemu by se dalo říkat příběh. Právě proto je potřeba, jak už jsem několikrát zmínil, přetrpět pilotní epizodu a chvilku se Spartakem vydržet. Jakmile upadne do zajetí a majitel ho začne trénovat v gladiátora, začne Spartakus být alespoň trochu originální.

Nejedná se totiž o idylický příběh o muži, který se narodil s mečem v ruce a nakope koule komukoliv. Každý svůj souboj s gladiátorem přežije pouhou náhodou a většinou během toho dostane neskutečnou nálož. Hubu mu tu rozbíjí každý a ani po několika epizodách se Spartakus nestačí proměnit v onoho legendárního bojovníka. Naopak, své nepřátele většinou napadá zbaběle zezadu a ačkoliv jeho představitel připomíná vzezřením antický ideál krásy a je namakaný jak Snyderovi Sparťané, mezi ostatními gladiátory je to slaboch, který jen neschopně mává mečem.

V tom spočívá síla Spartaka. Nebere si s ničím servítky. Zatímco v produkci se očividně kompromisy dělat musely (některá digitální prostředí a zastírání omezených možností u bitek jsou provedená zoufale), scenáristé minimálně po této stránce prokázali jistou originalitu. Spartacus: Blood and Sand je díky tomu zatím snesitelný (i když se může zdát, že to tvůrci - jako se vším ostatním - místy přehánějí). Pro ty, kdo hledají opravdu primitivní podívanou, která není prakticky o ničem jiném, než o bitkách plných zpomalovaček a digitální krve, o fuckování, (rádoby)drsných chlapech a troše toho sexu, je to ale ideální zábava. Spartakus zkrátka není zas tak strašný, ačkoliv s sebou vláčí všechny parametry plytké seriálové podívané, která jede hlavně na první plán a chytlavou efektnost. Člověk si prostě musí uvědomit, co od seriálu čeká. Historickou přesnost dostane stěží. Všechno výše zmiňované ale obdrží ve vydatném množství.