Nový přírůstek do světa Star Treku, očekávaný prequel Discovery, vzbuzoval již od svého pilotu velmi, ale opravdu velmi rozdílné a rozporuplné reakce. Zatímco jeden tábor oceňoval svěží a neokoukaný přístup na poli seriálových kousků této kultovní značky, ti ostatní bědovali nad řadou nelogičností, nevýraznou hlavní hrdinkou a tím, že už to prostě není ten starý dobrý Star Trek. A ne, rozhodně tak nenadávali jen zarytí Trekkies. Rozdílné názory pak panovaly i u nás v redakci, když to seriál kvůli rozčarování několika redaktorů dotáhl i to žebříčku největších loňských zklamání. Až nyní má ovšem za sebou Discovery konečně finále první série a já můžu prohlásit, že o žádnou tvůrčí potupu či prohru se nakonec nejedná. I když mnohé výhrady zklamaného tábora na druhou stranu dosti chápu.

Nejdříve si probereme ty klady. Jestli se totiž tvůrcům Discovery něco rozhodně nedá upřít, je to odvaha vydat se v tomto seriálovém vesmíru zcela novým směrem. Máme tu novou možnost cestování pomocí revolučního spórového pohonu, díky čemuž se dostaneme i tam, kam se Star Trek v minulosti nikdy nepodíval, a místo cestování po neprobádaných končinách vesmírů se zde řeší otevřený válečný konflikt s Klingony. A navrch tu není hlavním hrdinkou kapitán lodi, ale v podstatě žena na pokraji systému, které hrozí za její předchozí činy vězení. Discovery zkrátka nabízí do značky konečně řadu změn a nových prvků, jež se podařilo do seriálu zakomponovat poměrně efektním a svižným způsobem.

Seriál je totiž v podstatě mixem klasických Star Treků, v němž dojde i na tradiční epizodní zápletky, a moderního hávu Abramsových celovečeráků. Tato směs pak na mě překvapivě dobře fungovala, na lodi hvězdné flotily se pořád něco děje a divák se nemá v podstatě kde nudit. Když pak Discovery přeskočí ve své druhé polovině nekompromisně do Abramsova stylu, v němž zůstane až do finále, měl jsem místy opravdu úsměv od ucha k uchu. Druhá půle nejen, že se vydá směrem, jenž jsem vůbec nečekal, navíc však přichází s řadou twistů, které jsme v historii tohoto univerza ještě opravdu neviděli. A některé z nich jsou fakt překvapivé a skvěle fungují. Tvůrci prostě několikrát ukázali, že mají odvahu posunout tuto značku neočekávaným směrem a připravili si pro nás velmi odsýpající podívanou.

Jenže i přesto, že je příběh v jistém směru odvážný, má jednu zásadní vadu. Nevyplatí se u něj moc přemýšlet. Autoři sice nezapřou nápady a zajímavé myšlenky, samotné realizace scénáře ovšem často velmi pokulhává. Logických lapsů se zde najde bohužel opravdu požehnaně, dialogy mnohdy šustí víc, jak zmačkaný papír, a i když se nepovažuji za Trekkie či sci-fi rýpala, tak mnohdy mi připadalo, že tvůrci si tamní zákonitosti (např. cestování spórovým pohonem) mění tak, jak to zrovna kvůli ději potřebují. Scénář pak sice dokáže překvapit pečlivě připravenými zvraty, následně s nimi ovšem zachází velmi ukvapeně a nedokáže jejich vyústění proměnit do uspokojivého konce. To je případ zejména neskutečně odfláklého třinácté epizody, kde je osud jedné z hlavních postav prodán tak chladně a uspěchaně, že pořád někteří diváci doufají, že se tento charakter vrátí. I když je ona šance logicky prakticky nulová.

Ani v práci s postavami si nejsou scenáristé zrovna jisti v kramflecích. Vztahy mezi některými z nich příliš nefungují a divák si tak k nim nemůže vytvořit ani pořádné pouto. I když to je na druhou stranu chyba i hereckého obsazení, jenž vychází tak padesát na padesát. Máme tu božího Jasona Isaacse, jenž si to v nejvděčnější roli Gabriela Lorcy strašně dává, a záda mu kryje i sympatický Anthony Rapp či Doug Jones a seriálová jistota James Frain v roli Sareka. Jenže na druhé straně tu máme i pár tváří, jež si roli v tak důležité sérii opravdu neobhájili. Ano, mluvím samozřejmě o tolik kritizované Sonequě Martin-Green, jež je bezpochyby největším castingovým failem loňského roku. Ta zde svůj matný stín z Živých mrtvých svým jedním výrazem opravdu nepřekročila a Michael je díky ní vlastně dosti nesympatickou postavou, které divák ani nedrží palce. A to je u hlavní hrdinky seriálu docela problém. Sonequa má pak štěstí, že Shazad Latif aka Ash Tyler je ještě větší herecké dřevo bez špetky charismatu než ona. Sledovat však jejich milostné tokání je kvůli tomu docela utrpení.