Občas se stane, že film nebo seriál provází od jeho premiéry diskuse, která je vám nepříjemná, jelikož jako oporu své kritiky používá argument, s nímž hluboce nesouhlasíte. Nepřejete si posléze nic jiného než pomatence vyvést z omylu, takže doufáte, že se vám bude dílo líbit nebo nelíbit tak, abyste diskurzu nemuseli dát za pravdu. A přesně to se stalo Idolu. Dle hodnocení by se tedy mohlo zdát, že i já patřím k tomuto neblahému kmeni puritánů. Nic by nemohlo být dále od pravdy. Problémem Idolu totiž není to, co se v jeho souvislosti skloňuje především, to znamená: příliš explicitní sexuální scény na hranici sexploatace, ani trapné projevy hlavní mužské postavy, kterou ztvárňuje The Weeknd. K nízkému hodnocení mě nutí jiné důvody. 

Co tedy říkají zvěsti? V případě Idolu je to pověst „torture porn“, slizkého pornografického dílka, v němž mohou režisér a showrunner Sam Levinson a The Weeknd popustit uzdu svým choutkám a pást se na nebohé Lily-Rose Depp. Už od jarních reportáží, a zejména pak od premiéry dvou epizod v Cannes, se o seriálu hovořilo výhradně takto. Kritické ohlasy byly skutečně nebývale negativní – těsně po premiéře se seriál zelenal na 9 % pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes.

Propíral se vysoký počet explicitních scén, BDSM, The Weeknd pozorující Lily-Rose Depp při sebeukájení, dokonce se mluvilo o vystřižené scéně, v níž je postava Jocelyn nucena držet ve vagíně vajíčko pod přísnými instrukcemi The Weeknda. S takovou pověstí pochopíte mé překvapení, že jsou sexuální scény spíše ojedinělé, a byť se dají pokládat za odvážnější, než je průměr, opravdu se nejedná o nové Salò. Paradoxní je, že Idol skutečně dobrý není, ale z jiných důvodů, než by chtěli bojovníci cudnosti. 

Se skandály ohledně sexu a nahoty se pojí nový populární termín „puriteen“, tedy puritánský teenager či zástupce generace Z, který si ve filmech a seriálech nepřeje vidět sexuální scény, protože podle něj „neposouvají děj“, a vnímá je proto jako nadbytečné. Je to nepochybně fenomén spojený s disneyfikací filmové produkce, v níž nyní převládají multivesmíry, dějová provázanost mnoha dílů a hledání easter eggů, zato v nich menší roli hraje ladění a vibe filmu. 

Na druhou stranu k tomu vede i jistá přesycenost kulturou, v níž jsou sexualizovaé obrazy k vidění na každém kroku. Je to vlastně dějinný paradox, že mladí lidé jsou ohledně nahoty méně liberální než o trochu starší generace.

Jakou zápletku si pro nás tedy tvůrci připravili? Idol sleduje mladou popovou zpěvačku Jocelyn, která se snaží po smrti matky, s níž ji pojil více než komplikovaný vztah, vrátit na výsluní, nahrát nový hit a vydat se na šňůru. Obklopena nejlepší kamarádkou lomeno asistentkou (Rachel Sennott), výkonnými producenty a všemožnými agenty připravuje comeback v duchu „nová, sexy Jocelyn“. Jocelyn je však nespokojená, protože jí studio vnucuje image zlé holky, ale zároveň nepřipouští nic odvážného a explicitního (když Jocelyn při focení obalu alba odhalí poprsí, je to velký problém a něco, kvůli čemu je nutné pacifikovat koordinátora intimních scén). Rozhovory mezi exekutivci nicméně patří k tomu nejzábavnějšímu v seriálu o vzpouře krásné popové hvězdy, což o mnohém vypovídá. Úsměvná je zejména krize v první epizodě týkající se uniklé fotografie Jocelyn se spermatem na tváři – další věc, proti níž publikum vehementně protestovalo, jako kdyby filmaři neměli prostředky, jak namíchat mléčnou průhlednou tekutinu.

Jocelyn se jede uvolnit do klubu, kde potkává jeho majitele, který si říká Tedros a stylizuje si účes do úzkého culíku připomínající krysí ocásek (postavy Tedrosovi opakovaně říkají „rat tail“). Ten se vzápětí uchýlí do Jocelyina domu i se suitou nadaných hudebníků, které posbíral kdesi na ulici a kteří drží pospolu s loajalitou kultu. A kult se nyní přesunul k Jocelyn. Tedros rozpozná její touhu po submisivitě při sexu. Nehledá však jen ubytování zdarma, skutečně Jocelyn pomáhá s nalézáním nových poloh (jak sexuálních, tak hudebních) a nahráváním čerstvých singlů. Nikdy není zcela zřejmé, nakolik je to jen podvodník a nakolik má reálný producentský talent. 

Skutečnost, že The Weeknd do původní verze seriálu radikálně zasáhl, což vedlo ke změně režisérky, kterou nahradil Sam Levinson, podobně jako fakt, že se natáčelo v jeho domě a na jeho koncertě, vede mnohé diváky k tomu, že fiktivní postavu Tedrose zaměňují s Weekndem jako takovým. Podobné splývání postav s herci v očích publika a mylná domněnka, že říká-li něco postava, myslí si to když ne ona, tak alespoň autor, který danou repliku napsal, je další metla současné umělecké tvorby. Zobrazené se v očích diváka mění v realitu, herci hrající toxické postavy jsou tak automaticky sami toxičtí. Jde o zcela chybný pohled na umění. Zobrazení nerovná se souhlas. A pochopení tohoto principu je základ mediální gramotnosti. 

I kdyby šlo z velké části o realizaci fantazií autorů, na uměleckém ztvárnění extrémů není nic nemorálního či špatného. To je ostatně jeden ze smyslů umělecké činnosti. Jak poznamenává Oscar Wilde v předmluvě Obrazu Doriana Graye: „Není nic takového jako morální či nemorální kniha. Knihy jsou dobře napsané, nebo špatně napsané. To je vše.“ 

Pokud je něco problematické, tak opravdové chování, nikoliv to ztvárněné v uměleckém díle. Pokud Levinsona kritizovat, pak nikoliv za to, že napíše chlípnou postavu, ale za to, že má údajně tendence terorizovat štáb (kupříkladu tím, že chodí nepřipravený, improvizuje a protahuje natáčení dny donekonečna a přetěžuje svůj tým). I tak najdeme mnoho hereček, jež si práci s Levinsonem pochvalují, prý jim naslouchá a umožňuje kreativitu. 

Pokud jde o The Weeknda, je opravdu s podivem, kolik diváků nepochopilo, že postava, kterou ztvárňuje, má působit trapně. Tvůrci obvykle nereferují o postavách, které chtějí zobrazit jako cool, opakovaně slovy „krysí ocásek“. Netvrdím, že je The Weeknd skvělý herec, nic takového není, ale mnoho z toho, co mu internet vyčítal (úsměvné výhružky směrem k prodavači v luxusním butiku, chybné čtení „carte blanche“) je součástí postavy a záměr. Je zcela uvěřitelné, že by si muž s jeho minulostí neuměl poradit s francouzským spojením bez problému. To znovu dokazuje, že diváci až příliš často potřebují, aby je někdo vedl a některá z postav řekla, jak to tedy je. Nevyčtou to z podtextu.

Seriálu, kterému sám uděluji nízké hodnocení, jsem se zde na velkém prostoru zastával. Je to proto, že jeho kritiku vidím jako nebezpečnou: neschopnost odlišit fikci od reality, vnímání erotiky jako čehosi závadného, neschopnost rozklíčovat situaci na základě podtextu. 

Idol původně vznikal pod režijním vedením Amy Seimetz, která se postarala o brilantní první řadu Girlfriend Experience. Ač jsem příznivcem Levinsonovy Euforie, nepochybuji, že by s Amy dopadl seriál úspěšněji. Předvedla, že má lepší cit pro úzkou linii mezi svobodou a stigmatem, které doprovázejí sexualizaci vlastní osoby za účelem zisku. Její verze se měla soustředit na grooming Jocelyn od jakési disneyovské hvězdičky až po erotický pop idol. Seriál byl téměř hotový, než si The Weeknd uvědomil, že není spokojen s tím, jak málo v něm dostal prostoru, a rozhodl se jej zásadně přetočit a Amy nahradil Levinsonem. 

Jak podotkla Táňa Zabloudilová: seriál měl jedinečnou příležitost říct něco skutečně zajímavého o moderním showbyznysu, o popkultuře, nepo babies a populární hudbě. Kdo, když ne Lily-Rose Depp a The Weeknd. Ale nečiní tak. Nabízí minimální vhled do situace, ten je jakoby z druhé ruky. Je pro mě zcela nesrozumitelné, co se seriál snaží sdělit. Neříká nic o realitě kultů, neříká ani nic o tom, jak velké produkční společnosti zaklekávají na malé a jak je vyvíjen talent. A přirozeně vykresluje BDSM praktiky jako plod extrémního traumatu z dětství, jinak to Hollywood ani neumí (pozitivním aspektem je, že pro Jocelyn BDSM nabízí i zklidnění, úlevu, koncentraci a řád). 

Přelom mezi čtvrtou a pátou epizodou je pak zcela fatální a z průměrného, místy i poutavého seriálu dělá naprosto nesmyslnou podívanou. Mohl sledovat, jak společnosti parazitují na hledačích talentu. Mohl přiblížit dosud nevyužité zákoutí pop music. Mohl sledovat, jak kolem hvězdičky showbyznysu roste kult podobný Charlesi Mansonovi, ale není v tom důsledný. Seriál je podle mě trefný v tom, že lídra kultu zobrazuje v očích outsiderů jako podivína a v očích mládeže v jeho kruhu jako někoho velmi mocného, protože ti lidé jsou často oboje - jakmile se vymaníte z jejich vlivu, kouzlo je pryč. Ale není v tom důsledný. Místo toho dostáváme zvláštní převrácení mocenské hry a nezasloužený, vyumělkovaný girl power moment. 

Idol se snad snaží něco říct o dnešní sexualizované kultuře, o zbožšťování celebrit, o vytváření image celebrity, ale dělá to tak nedůsledně, bez tematické pevnosti a plytce, že jediný vhled, který do zákulisí popové hudby The Weeknd přes svou unikátní pozici nabídl, je vhled do nitra jeho domu. 

---

Autor: Tomáš Krause 
Foto: HBO Max