Masakr. A nejen co se týče akčních scén, ale především zase jednou po stránce emocí. Pátá epizoda HBO hitu The Last of Us přitom začíná pozvolna a to dalším flashbackem. Tentokrát se ocitáme v Kansas City krátce poté, co lid svrhnul diktátorskou FEDRU. Nejprve jsme tedy svědky jedné brutální popravy za druhou, jenom aby se záhy nato přihlásila o slovo chladnokrevná Kathleen (Melanie Lynskey), která konfrontuje skupinku kolaborantů. Opět padne jméno Henry, a my se dozvídáme, že Kathleen po neznámém muži pátrá už docela dlouho.

Flashback tedy pokračuje konečně k Henrymu se Samem (skvělí Lamar Johnson a Keivonn Woodard), bratrské dvojici na útěku, jež tvůrci oproti hře mírně pozměnili, a to troufám si říct opět k lepšímu. Sam je totiž hluchoněmý. Jejich situace je tedy výrazně zoufalejší (protože nebezpečí je logicky větší, když místo dvou lidí slyší zvuky jenom jeden), naštěstí ale mají ve městě, které je nyní plně pod kontrolou povstalců, posledního zbývající přítele, a to doktora, kterého Kathleen vyslýchala a následně zastřelila v minulé epizodě. Pár dní na to se tak Henry se Samem znova ocitají na vše sami, což nás přivádí ke konci flashbacku a příjezdu Joela s Ellie. O jednu chůzi po rozbitém skle později (pamatujte, Joel špatně slyší na jedno ucho) se tak vracíme do současnosti, a zjišťujeme, že Joel FAKT nemá rád, když ho někdo vzbudí se zbraní namířenou proti němu. Kdo se nezasmál při tónu, s jakým i napodruhé ujišťoval Henryho, že je všechno v pohodě, nemá smysl pro humor.

Následná sbližovací pasáž je sice trochu pomalejší, a přesun na kraj města a do tunelu pro změnu zkratkovitější, než bychom si asi přáli, zároveň je ale cítit, jak si tvůrci dávají záležet, aby veškeré charakterové motivace seděly, aby se vztah Ellie a Sama správně dětsky rozvíjel a upevňoval s každou další hrou či společnou zálibou, a taky abychom věděli, proč vlastně Kathleen po Henrym tak usilovně pátrá, a proč je v tomhle světě tak těžké někomu fandit. Aneb všichni jsme udělali něco špatného, něco, čeho litujeme, a málokdo z nás dostane šanci to někdy napravit. Proto: „Zachraň, koho můžeš zachránit.“

Každopádně nebylo by to moc dobré drama, kdyby se věci v poslední dvacetiminutovce nezvrtly. Nejprve skupinka narazí na snipera, který naštěstí neumí moc dobře mířit (záhy se dozvídáme proč), jenom aby o pár minut později vše propuklo v naprostý chaos, když se protagonistům za zády objeví Kathleen, její ozbrojená milice a v ten nejhorší (nebo nejlepší, záleží na úhlu pohledu) čas i jedno drsné překvápko. Lidé, co toužili po více nakažených a taky hektické akci, si v závěru epizody rozhodně přišli na své (scény se zombie holčičkou v autě a rozpůlením jednoho herního camea vládnou). Přesto bych se ale rád vrátil k mému úvodu, a to konkrétně té emocionální stránce seriálu. Ta se nebojím říct, tady totiž hned po momentu se zabitím Sarah fungovala vůbec nejlíp za celý dosavadní děj.

Jasně, až doposud jsem v zásadě s napětím i očekáváním hltal každou vteřinu téhle prakticky dokonalé adaptace (a zkuste to někdo natočit líp...), zároveň jsem se ale nemohl zbavit pocitu, respektive obavy, že to celé začíná působit maličko chladně. Až příliš chladně, protože touhle dobou už byl ve hře můj vztah k Joelovi i Ellie daleko silnější (ještě aby ne, když jsem s nimi zažil tolik infarktových momentů). V seriálu tahle intenzita ale logicky chybí, nebo tam aspoň není v takové míře, a tak musíme většinou spoléhat na to, jak jednotlivé postavy potažmo herci, co je hrají, přenáší emoce ven. A budiž, vztah Joela s Ellie se vyvíjí nad očekávání důsledně, takže začínají fungovat takové ty momenty, kde se jeden o druhého bojí. Příběh Sama a Henryho šel v tomhle ale dál, a byť jsem jako divák znalý předlohy věděl, co přijde, způsob, jakým to přišlo, a jak si scénář dal záležet na tom, aby ten šok necítil jenom divák, ale právě i samotné postavy – konkrétně Ellie, byl naprosto nelítostný. A proto byl tak výborný.

Našlo by se samozřejmě pár výtek. Konkrétně Melanie Lynskey, na kterou jsem se těšil, mi nakonec Kathleen neprodala tak, jak bych si asi přál. Chápu, o co se tvůrci snažili, a doteď byli castingoví režiséři bezchybní, tohle ale nevyšlo. Pak jsem měl taky dojem, že Joel z té pušky střílel nějak rychle, nějak přesně, a nějak moc. Musel bych být ale sakra velký puntičkář, aby mi tyhle drobné vady na kráse zkazily něco, co bych momentálně nazval splněným snem herních adaptací. Jsme za polovinou a já už teď cítím, že mi tvůrci dávají přesně to, co jsem si jako skalní fanoušek předlohy přál. Těžko říct, jestli na tom zbývající čtyři epizody něco změní – pokud ovšem ne, pak se za mě jedná o jasný seriál roku.

---

Autor: Ondřej Mrázek
Foto: HBO