Původní The Last of Us patří mezi nejoceňovanější videohry vůbec, od jeho seriálové adaptace se tedy čekalo opravdu hodně, tím spíš že se za kameru postavili tvůrci taktéž do nebes vynášeného Černobylu i autor samotné hry, před kamerou se měl objevit oblíbený Pedro Pascal a celé to zastřešovalo HBO. Podařilo se nakonec adaptaci vyrovnat se svému hernímu předobrazu?

Jak to vidí Spooner:

Na první dobrou se zdá, že je na seriálovém The Last of Us vše v nejlepším pořádku. Jedná se totiž o naprosto precizní a řemeslně špičkovou videoherní adaptaci, u níž se tvůrci ze všech sil snažili vyhnout chybám žánrových předchůdců a natočit důstojnou předělávku, po níž nebudou pařani naštvaní. A to se v podstatě povedlo na jedničku, stejně jako sehnání dokonalých představitelů Joela a Ellie. Pedro Pascal zde předvádí prozatím svou životní roli a Bella Ramsey přesvědčí většinu hejtrů o svých hereckých schopnostech velmi rychle. Potud je všechno v pořádku. Jenže pořád mluvíme o adaptaci jedné (pro mě) z emocionálně nejsilnějších videoher vůbec. A v jejím srovnání zkrátka seriálová adaptace takřka ve všech ohledech ztrácí.

Ano, seriál vás asi nikdy nemůže do děje vtáhnout tolik, jako když máte v ruce ovladač a jste více než 20 hodin v postapokalyptickém světě, jenže zde se autorům kvůli několika neefektivním scenáristickým rozhodnutím nedaří původní atmosféře, napětí či intenzitě ani přiblížit. Chápu, že se tvůrci rozhodli vydat spíše cestou psychologického dramatu než krvavé akce plné clickerů. Scénář však nejde v psychologii a vztazích mezi postavami tak do hloubky, jak se nabízelo, a navíc nepůsobí zpustošený svět i kvůli tomu tak nehostinným dojmem jako ve hře či jiných zombie žánrovkách. A ani toho lidského nebezpečí tu ve výsledku tolik není. Zdejší postapokalyptický svět tak na mě paradoxně mnohdy působil až příliš chladně, prázdně, bez atmosféry... a vlastně ne moc nebezpečně.

Stejně tak příliš nekvituji tvůrčí rozhodnutí stlačit jednotlivé herní kapitoly na pouhé epizodky, mnohdy navíc s poměrně krátkou stopáží. Jednotlivé díly jsou tak skvěle natočeny, po scenáristické stránce ovšem působí řada z nich až příliš zkratkovitě a jejich často drsné vyústění nemá na diváka patřičný emocionální dopad. Zkratkovitost se bohužel týká i samotného stěžejního vztahu mezi Joelem s Elliem a zejména finále. To bylo ve hře emocionálně devastující a nechalo v člověku spoustu otázek, zde ale autoři pospíchají až příliš rychle do cílové rovinky. 

O tom, že slibovaných změn a pokusů o rozšiřování světa není na můj vkus tolik, jak jsem si přál, a že mnohé sympatické bonusy (flashbacky v prvních dílech) bohužel vyšumí do ztracena, už se pak raději moc vypisovat nebudu. Nechci totiž znít zase příliš negativně. Pořád si totiž myslím, že je zatraceně moc věcí, jež lze pochválit, v jednotlivostech se jedná o silný zážitek a mezi herními adaptacemi patří seriál pořád do nadprůměru. Jenže potenciál byl prostě ještě mnohem výš a zatímco na pocity ze hry vzpomínám dodnes, mé dojmy z adaptace vyprchávají až příliš rychle. 7/10

Jak to vidí Sam.Vimes:

První řada The Last of Us nakonec není absolutní peckou, jakou mnozí čekali, ale sice nadprůměrnou, ale taky rozporuplnou a nevyrovnanou podívanou. Na jednu stranu Pedro Pascal a Bella Ramsey hrají skvěle, soundtrack založený na akustické kytaře se silným reverbem je výborný a pochválit se dá i kamera a obecně výprava, která herní předlohu občas evokovala i mně, který z ní viděl jen pár záběrů a screenshotů. Zároveň ale seriál trpí značně nevyrovnaným tempem a nepříliš šťastným přístupem k časovým skokům, ke zrychlování a zpomalování vyprávění.

Plnokrevným atmosférickým hororem nebo akčním hororem seriál asi ani být nechtěl, opravdu vynikající psychologické postapo drama, o které se pravděpodobně snažil především, se mu zase nedaří. Zajímavá variace na houbovou zombie nákazu s kolektivním vědomím je využita jen málo, když se „houbáci“ v polovině dílů ani neobjeví, potkávání různě organizovaných komunit přeživších je zase jen o něco nad úrovní seriálových Živých mrtvých, ale pod úrovní jejich komiksové předlohy. A jestliže chtěli tvůrci odbíhat i k flashbackům a samostatným povídkám s vedlejšími postavami (jakkoliv je třetí epizoda povedená), neměli se snažit nacpat celou první hru do devíti epizod. Zdaleka nejvíce se to pak projevilo na nedostatečně prokresleném vývoji vztahu Joela a Ellie, na němž by přitom celý příběh měl stát. Ve výsledku tak seriálová verze The Last of Us nenaplňuje obrovské ambice a je jen mírně nadprůměrným postapem. 7/10

Jak to vidí Jokolo

Ke chválení je toho spousta. Byť jsem nepolíben herní předlohou, první polovina úvodní epizody mě přikovala k židli pod náporem velmi silných emocí. Nejinak tomu bylo i u úvodu epizody druhé, kde se výjimečně podařilo prodat pocity zmaru a zoufalství z nadcházející apokalypsy. Po těchto silných fragmentech bylo nasnadě, že náš čeká výjimečný seriál, neboť pokud se mu povedlo klíčový vztah otce s dcerou nebo nebezpečí cordycepsu demonstrovat takto silným způsobem během pouhých pár minut, jak silný dopad asi bude mít prostor celé série?

Jářku, bohužel zdaleka ne takový, jako zmíněné úvody epizod. A sám si lámu hlavu nad tím, proč to tak je. Jistou roli pro mě určitě hrálo to, že jednotlivé epizody nebyly časově ani obsahově konzistentní. Neměl jsem pocit, že sleduji souvislý příběh a díky epizodičnosti celého vyprávění mi ústřední dvojice zdaleka nepřirostla k srdci tak, jak tvůrci nejspíš zamýšleli. Zdánlivě zajímavé vedlejší postavy byly většinou odpraveny v rámci jedné epizody, díky čemuž na mě tyto dějové odbočky působily jako příliš rozmělněné. Charaktery, které Joel a Ellie na svém putování potkávaly, často zpočátku působily velmi zajímavě, jen aby s koncem epizody odešly a neměly žádný další vliv na vývoj. Jako divák jsem se tedy neustále seznamoval s novými příběhy a dalšími dějovými odbočkami, čímž nezbýval čas na emocionální investici do Joela a Ellie. Bezpochyby to bylo zamýšleno tak, že tyto linky mají mít silný vliv na vztah, kolem kterého se celá série točí. Bohužel na mě ale tento aspekt nezafungoval a celá série tak působila příliš rozkouskovaně. Stále se nemohu zbavit pocitu, že látce by prospělo buď zkrácení na celovečerní film, nebo prodloužení této linky o další sérii. Videoherní linearita je tu dost na škodu.

Bella Ramsey je skvělá herečka a frackovitá poloha jí skvěle sedla. Problémem pro mě ale zůstává to, že z této polohy téměř nevylezla. Jásal jsem, když v poslední epizodě projevila Ellie svou citlivější stránku. Bylo to ale příliš málo a příliš pozdě. Kupodivu mi příliš nesedl spíš Pedro Pascal, který ze zádumčivé a zapšklé role také vylezl až ve finále. Je mi od srdce jedno, jestli to takto bylo i ve hře. Vcítění do postavy u mě bylo maximální v prvních patnácti minutách seriálu a následně už to šlo jen dolů. O to silněji na mě zapůsobily finální výměny mezi Joelem a Ellie, kdy se Joel vysloví a odhalí hloubku svého vztahu ke své chráněnkyni. Jejich vztah to pro mě ale nezachránilo a já se tak nemohu zbavit dojmu, který ve mně seriál vyvolal, a to že Joel a Ellie se mají rádi, protože spolu prostě strávili hodně času. Racionálně vím, že to tak není, ale na seriály nekoukám proto, abych si něco racionálně zdůvodňoval. Chci to cítit, což se tady u mě nepovedlo.

Přispěla k tomu možná i často omílaná absence nakažených. Nepotřebuji v postapokalyptickém světě bujaré akční sekvence, rád bych ale cítil, že je ten svět nebezpečný. O nájezdnících se tu neustále mluví, ale vidíme je jednou a z dálky. A pokud jsme je viděli víckrát, nepamatuju si to, tudíž to na mě nijak nezapůsobilo. Nebezpečí nepřicházelo většinou ani od nakažených, čímž pak slábne hlavní motivace putování ústředních postav. Proč by mi jako divákovi mělo záležet na tom, aby se našel lék, když Joel a Ellie za celou dobu svého putování objeví jen jednotky nakažených? Důležitost celého úkolu je tak devalvována. To navíc v kombinaci s těžce lineárním vyprávěním, které se zastavuje u konkrétních epizod, má za následek občasnou nudu a rozplizlost, která se prapodivně mísí s nepochopitelnou uspěchaností, jako je tomu například u posledního dílu.

Nezapůsobila tak na mě ani atmosféra zničeného světa, ani láskyplný vztah hlavních protagonistů. Neil Druckmann prodává své dílo jako příběh o lásce a já jeho motivaci chápu a tleskám jí. Povedlo se to ale jen v úvodní sekvenci a ve třetí epizodě, které na mě zapůsobily mnohem silněji než celý zbytek seriálu dohromady. A upřímně mě to mrzí. 6/10