Sandman strávil dlouhé roky nejen v zajetí, ale také v produkčním pekle neuskutečněných adaptací. Teď je ale konečně venku a tady je náš verdikt.

Jak to vidí Sam.Vimes

Autor předlohy Neil Gaiman sbíral zkušenosti s filmovým médiem jako producent mnoha adaptací, odřídil Dobrá znamení jako showrunner a to vše zúročil u Sandmana, seriálové verze jeho asi nejlepšího literárního díla. Prakticky na všech aspektech celé první řady je vidět, že ji dělal někdo, kdo má hluboké porozumění předloze a zároveň chápe filmové médium (resp. seriálový formát) dost na to, aby věděl, kde a jak mu příběh mírně uzpůsobit.

A tak z předlohy zůstává nejen první plán, ale i nuance a detaily druhého, třetího plánu, které někdy budou důležité později a někdy jsou jen malými pointami samy o sobě, či zkrátka Sandmanovi dodávají hloubku. Okolnosti Morfeova polapení jsou pro účely seriálu úhlednější, změny u havranů zase hezky doplňují komiks a v podobě Matthewa dávají první řadě ideální nástroj pro expozici, aby se seriál nemusel spoléhat na voice-overy. Větší prostor pro Johna Dee i Korinťana průběžně už od prvních dílů vhodně reflektuje odlišnosti potřeby seriálové a komiksové. Seriál neuhýbá nejen od krve, ale i jiných fyzicky či psychologicky nepříjemných momentů. A nechybí spousta drobných detailů a odkazů na komiks či mytologické kořeny.

Naopak chybí třeba nadbytečný humor nebo cokoliv jiného, co do adaptací často vnášejí jejich tvůrci ve snaze „opravit“ předlohu. Sandman si hezky drží svůj žánr temné fantasy. Případy, kdy Morfeus byť jen pozvedne koutky úst, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, Tom Sturridge mu zachovává charakter melancholika, který bere sám sebe až příliš vážně. Ač jej tedy scénář polidšťuje snad až příliš brzy.

Casting obecně se povedl až nad očekávání. Již zmiňovaný Sturridge je výborný, stejně tak i Boyd Holdbrook (Korinťan), David Thewlis (John Dee) nebo Jenna Coleman (Johanna Constantine s původní správnou výslovností příjmení). Kirby Howell-Baptiste zvládá Smrt obstojně, ale zatím ne v plné šíři jejího charakteru, měla by být zdánlivě lehkovážnější a hravější v protikladu k věčně vážnému Snovi. Vivienne Acheampong dělá z Lucienne zajímavější postavu než v předloze, v důsledku pak i z jejího vztahu k Sandmanovi. Gwendoline Christie jako Lucifer odvádí slušný výkon, zrovna tady bych ale preferoval někoho jiného, někoho kdo dokáže prodat nejen Lucifera jako krásného anděla (v podání Christie až barokního), ale i tvrdou polohu vládce pekel.

Chtě nechtě zmíním i hojně diskutovanou diverzitu herců i postav. Ta totiž ve výsledku funguje naprosto skvěle. Nejen, že ve valné většině případů vychází z předlohy nebo pravidel jejího světa (Smrt), ale hlavně: tohle není žádná nucená snaha o korektnost či naplňování kvót (jako v mnoha jiných dílech, kde bije do očí jak si producenti a scenáristé odškrtávali jednotlivé kolonky). Ne, tady tvůrci naprosto přesně vědí, jaký příběh a o jakých postavách chtějí vyprávět.

Velmi se povedla i výprava, ať už jde o Snění nebo srdce Touhy, o kostýmy (nejen) v historické sekvenci s Hobem Gadlingem, o krásně zanimovaného mluvícího havrana, proměny barevného ladění epizody v jídelně či dokonale adaptovanou scénu souboje v pekle. Což je i krásný příklad toho, že Sandman je dílo, kde se nebojuje pěstmi a silou, nýbrž slovy a idejemi. Jen příležitostné využití skel, jež vedou k mírně protáhlému obrazu je diskutabilní. U některých záběrů tahle vizuální volba podtrhává nereálnou, snovou atmosféru, jindy to ale vyznívá jen podivně.

Neil Gaiman se 30 let potýkal s nejrůznějšími pokusy o zfilmování Sandmana, aby mohl fanouškům doručit adaptaci, která Pána snů uchopí správně. A to se mu povedlo. 9/10

Jak to vidí Diego.Dorlan:

Komiksovou předlohu Sandmana jsem bohužel nestihl přečíst před jeho seriálovou premiérou. Již od začátku jsem ale doufal, že se seriálová adaptace povede. Pole fantasy seriálů nebývá tím nejúrodnějším, takže se každý úspěch velmi hodí. Gaiman ukázal, že je schopný udržet kreativní kontrolu už u Dobrých znamení a doufal jsem, že tento úspěch se bude opakovat. Výsledek je rozhodně povedený  a u každé epizody Sandmana jsem se velmi bavil. Zejména přechod z první do druhé poloviny seriálu je pro mě neuvěřitelně skvělou podívanou a pátou i šestou epizodu si budu ještě dlouho pamatovat.

Seriál měl vcelku zajímavou strukturu, kdy často ve velkých úsecích sledujeme dění kolem jiných postav a vnímáme jejich často velmi odlišný pohled na realitu či snění od toho, který vidí náš protagonista. Sledovat oba světy očima Morfea bylo skvělým okýnkem do mysli entity, která personifikuje určitý abstraktní aspekt existence. Tom Sturridge se této role zhostil skvěle a upřímně doufám, že se král snů a další vesmírné aspekty vrátí a budou dále rozvíjet tento zajímavý a nápaditý svět.

Jediné zásadní negativum vnímám na poli kamery. Velmi často se tvůrci rozhodli využít různé alternativní čočky v kamerách. V některých scénách tyto efekty dokázaly pána snů vykreslit jako impozantní figuru, která se svou přítomností tyčí nad ostatními. Ve většině případů se ovšem tento efekt ukázal spíše jako rušivý. Mile jsem byl překvapený lokacemi a efekty. Je to pořád produkce, která by potřebovala o něco větší náklonnost finančního oddělení Netflixu, ale Sandmana bych rozhodně zařadil mezi seriály s vcelku vysokou produkční hodnotou a mnoho záběrů je opravdu úžasných a evokují snovou logiku a prostředí na výbornou. 8/10

Jak to vidí krauset:  

Stěží jsem poskytl Morfeovi, Pánu snů, příležitost k tomu, aby mi nasypal písek do očí a zatěžkal mi víčka, neboť jsem Sandmana zhlédl za den a noc. A nyní jsem, vybaven dojmy z celé série, na pochybách, zda má velmi pozitivní recenze pilotu nevyžaduje drobnou korekci. Ano, seriál je to dobý. A mezi nedávnými bídnými exempláři adaptující fantasy vyniká, ale do nitra se mi na rozdíl od komiksu nedostal. A od blížícího se Rodu draka a Prstenů moci bych si přál víc. 

První řada Sandmana adaptuje úvodní dva díly komiksu, tedy Preludia a nokturna (epizody 1 až 6), které obsahují pro žánr typické hledání macguffinů, kolem nichž se rozprostírá příběh, a Domeček pro panenky (epizody 7 až 10), v němž jakýsi vortex, který se objevil v důsledku Morfeova zajetí a spavé nemoci, hrozí zničit celou snovou říši.

Sandman je komiks vizuálně uhrančivý a zároveň postavený na moci slova. A jestli si za něco seriál zaslouží pochvalu, je to vizualizace slova. Nejlépe patrné je to v epizodě čtvrté, A Hope in Hell, která adaptuje jeden z nejlepších sandmanovských sešitů. Zde soupeří Morfeus ve hře představivosti a slovního trumfování a režisér Jamie Childs tuto čirou abstrakci dokáže zobrazit naléhavě a vystupňovat ji z čistě teoretické hry v bolestivou, fyzicky přítomnou zkušenost. 

Několik slov ke castingu. Tom Sturridge, tak pohledný jako necharismatický, je spíše emo než melancholik, a byť se seriálu povedlo vystavět mu emocionální oblouk ze dvou komiksů, nejsem si jistý, zda není až příliš rychle zkrocen. Komiksový Morfeus je jednou útěšný jako sen o dětství, podruhé hrozný jako noční můra, kterou sám vytvoří. Touha a ještě spíše její příbytek překonaly mé očekávání. Lucienne pokládám za upgrade oproti předloze, ostatně co je nápaditého na bílém šedivém starci v roli vrchního knihovníka? Pochybnosti však přetrvávají ohledně Smrti. Kirby Howell-Baptiste je jako Smrt vlídná, ale chybí mi rozjívená, šumivá a rozverná goth girl jako v komiksu, bledá a bezstarostná. Gwendoline Christie je jako Lucifer podobně znepokojivá a fantastická, jako byla kdysi Tilda Swinton v roli archanděla Gabriela. Kritika, že je seriál příliš woke, je scestná. Je úsměvné, že se v některých kruzích podává jako pošlapání Gaimanova komiksu, když komiks samotný je nesmírně progresivní a Gaiman je pod seriálem podepsán.

Při čtení Sandmana se vás zmocňuje silný dojem, a ten přetrvává a přetrvává a nutí vás se k přečtenému vracet. V komiksovém Sandmanovi jsou obrazy, které nemůžu dostat z hlavy. Zatímco u seriálu už týden po zhlédnutí musím tápat, natož aby ve mně emoce nadále rezonovaly, připomíná polozapomenutý sen po probuzení, po němž se jeden natahuje planě. Mnoho z tajemnosti i ambivalentnosti je pryč. Postavy ne tak docela procitají, není to zcela plastické, na vině je opět netflixovská dramaturgie a poměrně slabá režie, která s výjimkou první a čtvrté epizody nezhmotňuje obrazy a nedívá se na ně nově. O důstojnou adaptaci se jedná, ale o takovou, kde jsou všechny nejlepší momenty obsaženy už v předloze, a seriál netvoří žádné nové, srovnatelně pamětihodné. Snad s výjimkou několika výtvarných: brána říše snů, Peklo, závěrečná sochání snů a nočních můr. Nakonec je to vlastně celkem konzervativní adaptace, podobně jako v případě Dobrých znamení. A to stačí na velmi dobrý příspěvek k žánru, ale v žebříčku nejlepších seriálů se mi Sandman nejspíš neobjeví. Nerozhodných (a nepovolených – ale co, ve snech se může podvádět!) 7,5/10. 

Jak to vidí tomasmy:

Sandman se stal pánem mých snů. Předlohu Neila Gaimana jsem (bohužel) nečetl, ale po tomhle seriálovém skvostu, který je jen tak náhodou nejspíš nejlepší fantasy věcí současnosti (alespoň na pár dní - či týdnů), mám velkou chuť to napravit. To jen tak pro kontext, abyste věděli, že jsem sice tušil, o čem to je, ale ani zdaleka nevěděl. Na porovnávání se tedy vykašlu a budu hodnotit čistě seriál. 

A ten, jak jsem již naznačil, je skvostný. Vůbec netuším, co mám chválit jako první, proto to vezmu náhodou. Takže za prvé - Sandman má fantastické obsazení. Tom Sturridge se do titulní roli hodí naprosto perfektně a sledovat famózní herecký koncert velkolepého Davida Thewlise (ten zde podává svůj nejlepší výkon za posledních pár let), jako obvykle geniálního Charlese Dance, výtečné Jenny Coleman jako Constantina, pekelně dobré Gwendoline Christie či zatím nepříliš využitého Stephena Frye, je prostě radost. Co herecký výkon, to nadšení z mé strany. 

Dále - fantastická atmosféra. V tomhle byl už pilot (který byl navíc i velmi příjemně tajemný) naprosto fenomenální a další díly v tomhle směru naštěstí nepolevují. Atmosféru pak skvěle doplňuje parádní vizuál, obzvlášť peklo se opravdu povedlo. Obě tyhle složky společně na výbornou šlapou zejména ve třetím díle, jenž nám blíže představuje Constantina (tedy vlastně Johannu Constantine). Dialogy je pak radost poslouchat, je na nich znát nejen to, že mají původ v komiksu, ale též to, že se na nich podílel Gaiman samotný. Silný scénář pak strhne především v komorní, ale o to samozřejmě působivější, páté epizodě. Kromě toho všeho má Sandman také povedený soundtrack a o geniálnosti postav ve světle jejich původu snad ani nemá cenu se zmiňovat. 

Je tedy něco, co se mi nelíbilo, ptáte se? Inu, vlastně ani ne. Snad jen druhá polovina seriálu byla ve světle... ale ano, je to vlastně tak - bezchybnosti - z počátku trošku slabší, tempo maličko polevilo a já rozhodně nadšeně nesledoval každý záběr a neposlouchal každý dialog... prostě to prvotní nadšení ze mě drobet opadlo, s posledními dvěma nebo třemi díly se ale opět naplno vrátilo a já byl znovu fascinován tím, jaký povedený produkt zase Netflix jednou vyprodukoval, ve kterém se sešli nadaní a schopní tvůrci a v němž se všechny složky nádherně doplňují a perfektně zapadají do sebe. A prý se podařilo vytvořit nejen výbornou adaptaci, ale také ji místy vylepšit. A to je v dnešní době skutečně...sen. Splněný. Takže jen tak dál, Netflixe! 9/10

---

Autoři: Ondřej Kubín, Jakub Kratochvíl, Tomáš Krause, Tomáš Mysliveček
Foto: Netflix