První série marvelovských pletek s multiverzem vstupuje do své druhé poloviny zřejmě dosud nejzajímavějším námětem. V šesté epizodě se vracíme na samý začátek celého MCU, k přepadení vojenské kolony v Afghánistánu, v níž cestoval Tony Stark v úvodu prvního Iron Mana. Arogantní zbrojař utrpěl vážné zranění od vlastní bomby a padl do zajetí teroristické organizace Deset prstenů. Obojí vedlo k tomu, že si postavil první ironmanskou zbroj a především se mu v důsledku zažitých hrůz otevřely oči, hnulo se v něm svědomí a stal se hrdinou. Tedy alespoň v naší časové linii.

V novém dílu What If..? však Starka zachrání elitní voják Erik Stevens alias Killmonger, hlavní padouch z Black Panthera a ztracený bratranec stejnojmenného afrického superhrdiny. Vděčný Tony ho jmenuje šéfem ochranky a Killmonger obratem usvědčí proradného Obadiaha Stanea z objednávky atentátu a zaujme jeho pozici provozního ředitele. Nezapomínejme však, že máme co do činění s radikálním a ukřivděným kralevicem bez morálních zábran a se záluskem na wakandský trůn, ne nepodobným Lokimu. Po boku (nyní již zcela bezstarostného) Starka, požívající jeho důvěru a zdroje, začíná Killmonger o nějakých osm let dříve oproti hlavní časové ose realizovat svůj plán pomsty. Cíl je stejný, jen prostředky a kroky zcela jiné.

Nejnovější díl zdařile a organicky kombinuje dvě zdánlivě odlišné, časově i geograficky vzdálené zákruty MCU a nabízí dostatečně jinou a přitom přitažlivou alternativní zápletku prvního Iron Mana i Black Panthera, která však ctí motivace postav. Killmongerova partie vede ke stejnému vítězství, má však nové tahy i figury, což přináší zajímavé momenty a interakce. Potenciál stěžejní otázky seriálu, „co kdyby?“, tak konečně začíná být řádně těžen při zohlednění košatého a propojeného fikčního světa, který mají tvůrci k dispozici. Současně dochází k podvracení některých základních kamenů MCU, někdy vlastně jen tak mimochodem. Tonyho zavržení nápadu s obloukovým reaktorem je podobným ironickým a přitom emočně silným políčkem jako zvrat kolem Thanose a cameo Draxe v druhém dílu.

Tak jako u předchozích dvou epizod i tentokrát tvůrci neváhají být temnější a vyhýbat se šťastným koncům. Jelikož Stark neměl impuls stát se Iron Manem, zůstává zpupným hejskem, který je pod drsnou slupkou vlastně slabochem, což Killmongerovi ulehčuje práci. S touto vyhaslou prvotní jiskrou celého světa Avengers jako by zmizela veškerá síla dobra, takže je záporákova cesta lemována překvapivě velkým počtem až podezřele snadno zabitých důležitých postav. Naštěstí jsou tu kromě důvěřivých vedlejších hrdinů i ti duchapřítomní a podezíravější. V závěru tak plamen naděje ve vítězství klaďasů opět zaplane, jak se na marvelovskou tvorbu založenou na divácky uspokojivých archetypech dobra a zla sluší.

A poznámka pod čarou: po zhlédnutí začínám chápat, proč někteří fanoušci považují Killmongera za jednoho z nejlepších padouchů MCU (i když si trvám na tom, že „jeho“ film je zaměnitelný až běda). Mít pokaždé jiné karty a stejně dvakrát dovést svůj zlotřilý plán do identicky zdárného konce chce pořádné odhodlání a budí respekt.