Zatímco ještě před pár lety naznačovalo spojení Netflixu a knižního Zaklínače příslib seriálové fantasy události, nyní se značka dostává do stavu, kdy se jí fanoušci začínají dost bát. Už druhá sezóna seriálu začala uznavače děl Andrzeje Sapkowského poměrně vytáčet, po nedávno dotočené třetí to pak s tvůrci vzdal i velký fanda Henry Cavill a celkově má čím dál více diváků pocit, že se slavná fantasy franšíza neubírá na streamu zrovna nejlepším směrem. První hraný prequel s podtitulem Pokrevní pouto pak smrděl průserem už dlouho dopředu, od prvních lacině vypadajících upoutávek až po zkazky o produkčních problémech, přepisování scénáře a následném zkrácení minisérie z šesti epizod na čtyři. Bohužel, všechny černé scénáře se v případě této levné ždímačky vyplnily. 

Na papíře se přitom mohlo jednat o slibné prokreslení počátků známého světa. Dostáváme se totiž do doby 1200 let před Geraltovým dobrodružstvím, kde budeme sledovat osudy skupinky sedmi neohrožených bojovníků v čele s Fjallem a Éilií, posledními přeživšími svých klanů, kteří se chtějí pomstít a zničit zrovna vzniklé mocné Impérium. Zdejší záporáci pak chtějí nejen nastolit nové pořádky, ale pomocí mocných monolitů rozpínat svou moc také do jiných světů. Dostáváme tak události, které vedou ke Konjunkci sfér, zrození prvního Zaklínače a také náznaky dalších věcí, které čtenáři velmi dobře znají. Dáreček fanouškům tady ale rozhodně nečekejte.

Pokrevní pouto je totiž tupé fantasy béčko se vším všudy a důstojnou práci s knižním materiálem byste zde hledali marně. Hlavní problém však tkví v tom, jak je to celé po režijní a scenáristické stránce totálně generické a líné. Většinu času má dokonce divák pocit, že tady se snad nikdo ani nesnažil vytvořit poutavou fantasy řežbu a prostě se tu jen co nejjednodušším způsobem ždíme slavná knižní značka. A opět stylem, z něhož nebudou knižní příznivci dvakrát nadšeni. Zapomeňte na práci s napětím, hutnou, či alespoň drsnou atmosféru nebo skvělé zpracování důležitých událostí. Tady nás zkrátka čeká jen prostoduchý příběh, v němž postavy míří z jednoho bodu do druhého, aby zde našly dalšího spojence, a pak všichni pohromadě došli do finálního levelu/bitvy. 

Zapomeňte na nějaké výrazné prokreslení jednotlivých charakterů či konflikty mezi hrdiny. Scénář si zde u velké části ze sedmi zbojníků vystačí jen s jednoduchou charakteristikou a na nějaké dějové oblouky či vedlejší zápletky se tu prostě a jednoduše kašle. V závěrečných dvou dílech je navíc dosti znát údajné přestříhávání na menší počet epizod. Postavy se tak najednou chovají nelogicky, záhadně se zjevují na nečekaných místech a vztahy mezi nimi příliš nefungují. A některým bylo viditelně dost ubráno na stopáži a divák moc nechápe, co že tu vlastně dělají. Když už k nějakým pletichám a politikaření mezi zdejšími figurkami dochází, je to stejně tak úmorné a úsměvné jako v případě druhého Zaklínače.

Sedmička statečných je navíc ve finále seskupením zcela nevýrazných a necharismatických jedinců, kteří vám budou naprosto ukradení a herci nemají ve svých rolích absolutně co hrát. Což je zejména u Michelle Yeoh, jež si sem evidentně přišla jen pro snadně vydělané peníze na novou vilu, poněkud smutné. A druhá strana barikády, v níž se dvě postavy neustále hádají, kdo že je hlavní záporák, i když jsou obě naprosto k smíchu, tuhle bídu příliš nezachraňuje. Což se dá říct i o laciném vizuálu a výpravě. Kamera se sice občas snaží vykouzlit hezké záběry na tamní přírodu, v některých scénách však minisérie připomíná spíše modernějšího bratříčka Xeny a Herkula. A když má hlavní hrdinka monolog o vzpouře k městu plném hladových lidí a mluví přitom k pouhým 20 lidem, začíná to být celé už trochu úsměvné. O otřesných tricích raději ani mluvit nebudu.

Ale abych jenom nekritizoval, pár menších kladů se přeci jen najde. Skladatel Bear McCreary se snaží dát seriálu ten správný zaklínačský feeling a znovu mě mrzí, že svůj solidní talent utápí v tak nepovedeném projektu. Akce, kterou se tu naštěstí nešetří, pak úplně neurazí a čtyřdílná série si paradoxně díky svému přímočarému ději drží poměrně solidní tempo. Divák tak dá tuhle zaklínačskou jednohubku jakž takž bezbolestně. Ve výsledku se ovšem pořád jedná o fantasy rutinu, jež s tímto nevýrazným tvůrčím vedením ani nemohla být ničím jiným než zapomenutelným béčkem. Pokrevní pouto tak není jen promarněnou šancí, ale bohužel dalším příkladem, jak nešikovně a marně Netflix s touhle franšízou zachází. Tak doufejme, že nebude ještě hůř.

---

Autor: Milan Rozšafný
Foto: Netflix