Nikdo v posledních letech nebuší do zombie žánru tolik jako Korejci. Měli jsme tu Vlaky do Pusanu, fantastické Království zombie, Changgowl, film #Alive. Některá díla se zdařila méně, v rámci oživlých mrtvol šlo ale vždy o vrcholnou tvorbu, která umně pracovala s napětím a neotřelým pojetím mnohde vyčpělé odnože hororů. Nemluvě o tom, že korejská produkce obecně se v poslední době vyhřívá na výsluní Netflixu. Seriál o studentech bojujících se zombie na půdě školy se čtyři týdny držel na předních příčkách sledovanosti, podobně jako nedávné Hellbound. A o fenoménu Squid Game už také bylo řečeno mnoho. Tato korejská rodinka se v posledních týdnech rozrostla i o sluníčkově znějící netflixovský seriál All of Us Are Dead. A jelikož se tam řezali zombíci, což mému simplexnímu já bohatě stačí ke štěstí, dvanáct dílů jsem příznačně schramstnul během týdne v karanténě.

Série sleduje vypuknutí nákazy na střední škole v Osanu, korejském městě nedaleko Soulu. Studenti plní rozbouřených hormonů tu spolu laškují o přestávkách, čekají ve frontě na obědy, stávají se terčem šikany a posmívají se podivínskému učiteli, který smrdí mrtvolami a v kabinetu si přivazuje studentky k topení – dobře známé situace ze školních let, na které všichni s radostí vzpomínáme. Zasazení do prostředí adolescentů nicméně není náhodné. Korejci umí skrze zombie chrlící krev dobře prodávat i nejednoduchá témata, která by u nás vydala na několik notně pomalých dramat s Alenou Mihulovou v hlavní roli. A tvůrci se v tomto směru inspirují přímo nestorem žánru Georgem A. Romerem, který své horory vždy vnímal jako pojednání o celospolečenském tématu, nikoliv pouze jako bezmyšlenkovitý výplach, kde se žerou střeva.

All of Us Are Dead si proto bere na paškál celou řadu důležitých otázek. Kritika šikany, její systematické zametávání pod koberec z vrchních sfér společenského žebříčku a tíživé dopady na psychiku jednotlivce jsou tématem ústředním a nejlépe propracovaným. Právě nervy drásající demonstrace toho, jak moc mohou cílené a dlouhodobé útoky na jednotlivce pochroumat nejen jeho sebevědomí, ale celé pojetí vlastního já a náhledu na svět okolo, fungují v seriálu nejlépe a jsou výborně propojeny se samotným vypuknutím zombie epidemie, které je tu popsáno logicky, podrobně a vlastně i uvěřitelně. Podobně jako ve skvělém Kingdom (které doporučuju na potkání) i zde výborně funguje kombinace nekonvenční akce a dramatu s přesahem do sociální oblasti. Z hlediska akce by člověk řekl, že na poli oživlých mrtvol už toho příliš nového vymyslet nejde. Po zhlédnutí by však musel uznale pokývat hlavou a přiznat, že originální nápady nikdy nemohou být vyčerpány.

To ale bohužel neznamená, že zdejší akce je dokonalá. První díly jsou někdy úmorné svou repetitivností, neboť hrdinové si s mrtvými spolužáky běhajících po chodbách ještě neumí poradit a tak jen přelézají skrze okna z jedné místnosti do druhé. I vzhledem k téměř hodinové délce dílů tak počátek série drhne a tendence přeskakovat opakující se výjevy je vysoká. Byla by to nicméně škoda, neboť některé z těchto scén dobře odkrývají vnitřní pohnutky jednotlivých postav. Scény, kde se spolu hrdinové ocitnou v jedné místnosti a přichází s odlišnými řešeními krizových situací na základě vlastních rozličných povah jsou skvěle gradovány a tvoří páteř první poloviny seriálu.

Je zajímavé, že ačkoliv jsou korejská zombie díla v lecčems odlišná, v něčem zůstávají vždy absolutně stejná – zombie. Oživlé mrtvoly jsou bez výjimky silné, rychlé, chrčí a prohýbají se jak po hodně nepovedené lekce pilates. Klasiky žánru nás učily, že zomboni by měli být pomalí, hnijící a rozpadající se. Korejci to smetli ze stolu a díky tomu můžou těžit z velmi nápaditých konfrontací. Silný dojem díky tomu zanechává i vždy velmi oblíbená událost každého apokalyptického filmu či seriálu – vypuknutí. Dravá scéna, kde půlka školy zmateně zjišťuje, že ji ta druhá půlka chce sežrat, je skvělá. Může se pyšnit nejen nápaditostí nebo výborným prodáním strachu a chaosu, aniž by tím utrpěla její přehlednost, zároveň i zřetelně demonstruje motivaci a povahové rysy jednotlivých postav stejně dobře jako upřímné dialogy. Bez jediného slova (zato se spoustou krve, zubů a střev) se dozvíme, kdo je odvážný, kdo je hajzl a komu může být celá apokalypsa u zadku, protože si chce vychutnat svoje žváro na záchodech.

Zajímaví hrdinové a jejich rozvíjející se vztahy jsou devízou seriálu. Prostředí školy však v tomto směru může i dost škodit. Scény, kdy si pubertální studenti nesměle vyznávají lásku, letmo se dotýkají rukama a vzájemně se tážou, jestli spolu budou chodit, by možná působily pěkně, pokud by se neodehrávaly v místnosti, kde je zrovna za zběsilého řevu užírán jejich spolužák. Těchto scén je v seriálu překvapivě mnoho a měl jsem z nich zvláštní pocit. Podobně jako první větší boj se zombie, kde se hrdinové s odhodláním vrhají v ústrety zombie za tónů jakéhosi K-Popu, abychom o pár chvil později byly svědky scény podobně zvrácené jako vtlačení očí z 28 dní poté. Na jednu stranu odlehčenost dobře připomíná, že se nacházíme v prostředí nevybouřených teenagerů, na straně druhé ale díky tomu tragické události působí jako pěst na oko. Balancování mezi odlehčenou teen komedií a vážným dramatem se příliš často vychylovalo do extrémů, což zanechává v ústech dojem nejednoznačnosti.

V druhé polovině série nicméně našla své tempo. Vzájemné láskyplné výlevy ustoupily na úkor akčních scén, které naštěstí opustily prostředí školy, ale zaměřily se na plnohodnotnou apokalypsu vypuknuvší v okolí. Boje ve městě, armáda hledající způsoby boje s nakaženými, politici řešící, kolik lidí jsou schopni obětovat, těžkooděnci vs. zombie, TikTokeři hledající pravdu přímo na místě a utíkající před smrtí, zatímco jim sledující přihazují komentáře podporující v úprku. I díky zmínění témat politických elit, boje s covidem nebo samotného filmu Vlak do Pusanu seriál zahřeje svou aktuálností. Komplexní zaměření na epidemii jako celek, nikoliv jen lokální událost, je rozhodně výhodou. Stejně tak rozšíření toho, co nemoc znamená, jak se přenáší a jaké jsou její projevy. Seriál nezůstává pouze u klasického paradigmatu jste kousnut – jste zombie. A opět je to využito ve prospěch rozvíjení vzájemných vztahů a prohlubování charakterů našich stále špinavějších studentů.

Ve výsledku tak celá série baví, dojímá a napíná. Díky prostředí školy otevírá náročná témata, která se jí daří prozkoumávat do překvapivé hloubky, zároveň těží i z originálních akčních scén. Zaměření na studenty je však dvousečná zbraň a jsme díky tomu často svědky cringe scén, které nezapadají do celkové koncepce. I úmorné opakující se scény v první polovině seriálu děj zbytečně zpomalují a dovedu si představit, že mnohé mrtvol chtivé diváky by zaměření na interakce spíš než na carnage mohlo odradit. Což by byla velká škoda - seriál si doporučení a palec nahoru zaslouží.