Roy Halston byl v jednu dobu nejžhavější americké návrhářské jméno, zatímco nyní se o něm jeho představitel Ewan McGregor doslechl až při nabídce Netflixu. Jak se přihodilo, že se jméno Halston vypařilo z povědomí lidí, o tom vypráví nová minisérie, kterou pro Netflix napsal a produkoval Ryan Murphy.

V pěti dějstvích se odehrává klasický příběh vzestupu, který je umožněn pýchou, a pádu, za nímž stojí týž charakterový rys. První epizoda ukazuje kloboučníka Halstona jako ambiciózního návrháře s jedním virální kusem designu - kloboučkem, který si vzala při inauguraci Jackie Kennedy. Pozdní šedesátá léta jsou ovšem dobou prostovlasou, klobouky vycházejí z módy a už se do ní patrně nevrátí. Halston, jenž u stávajícího zaměstnavatele nemůže odpovídajícím způsobem kreativně růst, se rozhodne vybudovat vlastní značku. Zprvu se topí v dluzích, průlom však nastává, když přijde s návrhem denních šatů z nového typu semiše. Úspěch je na světě. 

Svět o něm ví. Přesouváme se do roku 1973, který je pro dějiny moderního návrhářství převratný. Ve Versailles se totiž uskutečnila řevnivá soutěž mezi francouzskými návrháři, hájícími svou pozici neoddiskutovatelné špičky, a těmi americkými, kteří se toužili prosadit moderní dravostí. Pět francouzských módních domů proti pěti americkým. Na toto utkání módních hvězd je do paláce pozván i Halston. 

Třetí a nejlepší epizoda nás zavede na otevření legendárního newyorského clubu Studio 54, jejím vrcholem je ale sestavování exkluzivního parfému. Nejen že vzpomínky na dětství vyvolané různými vůněmi dávají nejlepší příležitost vyniknout McGregorovu herectví, jde též o jediný důkladný pohled na proces tvorby. Zbytek minisérie patří bujení HIV v 80. letech a problémům se závislostí i financemi. Je nám předkládán další příběh génia, jemuž křivdilo okolí a jehož neštěstím byl prostě nedostatek podnikatelské protřelosti? 

Svízel neleží automaticky v opakování schématu o geniálním nepochopeném umělci, který doslova ztratí jméno. Problémem je, že Ryan Murphy k tomu nemá co říct nového. Murphy, jehož styl je občas popisovaný jako „barokní“, je specifický tvůrce, který se rád nechává oslňovat a ztrácí se v příbězích smetánky a celebrit, ale už nějakou dobu netvoří nejlepší díla.  

Murphy podepsal obří smlouvu s Netflixem a zatím pro něj doručil The Politician, Hollywood, Ratchedovou a Halstona. Z nákladných dobových netflixovských produkcí často křičí green screen – jako v případě Dámského gambitu. To spolu s Murphyho tendencí vede k přílišné nablýskanosti a umělosti. Halstonova výprava plná čistých ostrých linií je v tomto směru jasně nadřazená, seriál vypadá báječně. Přesto se mi Hollywood líbí víc, protože chce přinejmenším něco sdělit. 

Murphyho věci často nemají moc co říct, případně to říkají explicitně, nic nenechávají v podšívce. Dialog je místy regulérně podprůměrný. Minisérie se nevěnuje naplno ani módě, ani osobnosti, ani kontrastu mezi financemi a uměním. Kdyby měl seriál opravdový respekt k módnímu návrhářství, ukázal by například všechny soutěžící ve Versailles. A přestože Murphy propaguje Halstona jako sexuálně otevřenou podívanou, žádné zábavné večírkování ve stylu Vlka z Wall Street se nekoná. Zklamání je též ošizené zobrazení Studia 54, nedočkáme se Warhola ani dalších uměleckých prominentů. Koho zajímá newyorská klubová scéna 80. let v době rozšiřujícího se onemocnění AIDS, ať si raději pustí The Deuce.

V nejlepší scéně seriálu, při skládání osobitého parfému, si perfumérka stěžuje, že Halstonovy oblíbené orchideje nemají vůni. A to se týká i minisérie. Postrádá vlastní chuť i zápach. Není v ní nic živočišného ani múzického.