Český seriálový rybníček se na počátku roku celkem činí. Stačil si už totiž připsat dva silné tituly, které u publika rezonují a patří do vysokého nadprůměru, a to nejen v rámci tuzemské tvorby. Kvality Smyslu pro tumor jsme si již probrali, takže je nyní čas věnovat se dalšímu nečekanému zjevení – kriminální pecce Metoda Markovič: Hojer. Seriál, který dokázal šikovně skloubit dohromady domácí žánrové klasiky s modernějšími zahraničními vzory v čele s Fincherovým Mindhunterem. A do toho vykouzlit maximálně vtahující a autentický scénář, jenž skvěle pracuje s neobyčejným vztahem ústředních postav. Ale to už ve svých superlativech maličko předbíhám. 

Podíváme se tedy do Československa na počátku 80. let, kde sledujeme osudy legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče a jeho týmu. Ten se snaží k vyšetřování a dopadení vrahů přistupovat jinak než většina kriminalistů. Chce pochopit, co k oněm vraždám vedlo a více poznat vrahovo myšlení a psychický stav. Tato metoda, které se sám snaží přijít na kloub, se mu bude hodit u jednoho z jeho nejděsivějších případů. Když začne vyšetřovat brutální vraždu ženy, velmi brzy se policii dostane do hledáčku jistý Ladislav Hojer. Důkazy začnou postupně přibývat, k prostému a uzavřenému Láďovi je ovšem těžké najít si cestu a něco z něho dostat. Markovič proto musí získat jeho důvěru a stát se v podstatě jeho kamarádem. Kriminalisté pak díky tomu zjišťují, že Hojer má na svědomí vražd daleko více.

Celou sérii pak natočil Pavel Soukup, režisér oceňovaného #martyisdead i loňské moderní kriminálky #annaismissing, který zde naplno potvrzuje svůj status jednoho z nejtalentovanějších českých filmařů své generace. Metoda Markovič je v jeho podání řemeslně zcela precizním a vyspělým dílem, v němž srší režisérova vize a sebevědomí z každého záběru. Soukup ukazuje, že mu jdou od ruky nejen moderní kusy s dravým tempem a na české poměry progresivním stylem vyprávění. Cizí mu totiž evidentně není ani kriminálka, která jako by svou atmosférou vypadla ze staré školy a zmiňovaných 80. let, zároveň si ovšem bere to nejlepší ze současných „trendy“ prvků.

Režie a scénář totiž dokáží jednak výtečně pracovat s hlavními postavami, a navíc parádně budovat napětí a sílící znepokojivý pocit. Seriál vypráví o brutálních vraždách, v nichž se často objevíme na místě činu. Soukup ale nechce šokovat pomocí explicitních záběrů či všudypřítomné krve, v podobných scénách si totiž vystačí s pohledy policistů a zejména všeříkajícím popisem, což v divákovi (i díky práci s jeho fantazií) zanechá ještě silnější emoce. Tvůrci zkrátka moc dobře ví, že k budování mrazivé a intenzivní atmosféry nepotřebujete samotné vraždy či rádoby akční pasáže, stačí se jen naplno věnovat závažnosti jednotlivých činů a zejména motivům. A to zvládá tvůrčí tým naprosto bez problémů.

Scénář si pak umí výborně pohrát s jednotlivými detaily, snaží se být dobově i z hlediska policejní práce co nejvíce realistický a zároveň se nesnižovat k prvoplánovým diváckým vějičkám. Ve všech těchto bodech funguje scénář bratrů Hruškových na jedničku a navíc dokáže precizně vypíchnout mravenčí policejní práci i Markovičovy výjimečné metody. Jejich hlavním trumfem je přesto zejména vykreslení zvláštního pouta mezi titulním vyšetřovatelem a Hojerem, kteří si mezi sebou opravdu vytvoří takřka kamarádský vztah, a sériový vrah si mezi policisty díky své prostinké nátuře dočká poměrně zvláštního zacházení, kdy s hrdiny vtipkuje, svačí a dokonce si může bez ostrahy odejít do keře na záchod. 

Scénář ovšem ani tak nezlehčuje Hojerovy činy, a i přes takřka úsměvné momenty divák celou dobu naplno cítí děsivost jeho konání a mírné pousmání se může ve vteřině změnit v nepříjemné mrazení v zádech. Autoři dokáží s touto ambivalencí skvěle pracovat a nastolovat díky tomu řadu otázek, již hezky nečernobíle zkoumají. Právě v nekonečných rozhovorech a výsleších s Hojerem jsou tyto motivy nejsilnější a seriál je v nich opravdu intenzivní a často nepříjemnou podívanou.

Svůj velký díl na tom samozřejmě nese i výborné obsazení, v němž se Soukupovi a spol. vyplatila sázka zejména na neznámá jména. Petr Lněnička se do role Markoviče převtělil dokonale a je správně rázným i váhajícím hlavním hrdinou, ještě více pozornosti na sebe ale logicky strhává excelentní Petr Uhlík v roli Hojera, jenž jen krátce po vděčné postavě z Adikts znovu naplno ukazuje svůj herecký rozsah. V některých momentech možná malinko tlačí na pilu, i přesto se jedná o naprosto obětavé převtělení do sériového vraha, který budí hrůzu, ale zároveň si zapamatujete jeho „hlášky“. Jedná se pak bezpochyby o jeden z nejsuverénnějších hereckých výkonů na naší scéně posledních let. Ani zbytek obsazení však nezůstává úplně ve stínu a také Václav Neužil či Adam Mišík využijí svůj prostor na maximum.

Metoda Markovič je tak režijně i scenáristicky sebejistou podívanou, co snadno vtáhne, i přesto by šlo ještě pár detailů do příště zlepšit. Autoři jako by se toho místy snažili vyprávět až příliš a ne všechny dějové linky dostatečně vyzní. Nejvíce je to znát na Markovičově povídání se sadistickým vrahem v podání Vojty Kotka, které má sice obrovský potenciál, během epizod ovšem nedostává tolik prostoru, a tak některé rozpravy spíše vyšumí do ztracena. 

To se naštěstí napraví v samotném finále, kdy dostane tato zápletka působivý dějový oblouk a i Kotek se v této roli definitivně najde. Také epizodní případy, jež nám ukazují Markovičova předešlá vyšetřování, by si zasloužily více stopáže, protože kvůli jejich rámování na počátku a konci dílu nemají dostatečný prostor k tomu náležitě rezonovat. A bez povinných linek v podobě rakoviny či v žánru takřka povinné mini krize v manželství by se stopáž asi obešla úplně.

To jsou ale ve výsledku vlastně jen malé mušky, které sice v některých dílech zbytečně ředí tempo, ale stejně nedokážou pokazit jinak velmi pozitivní dojmy z jednoho velkého seriálového překvapení. Metoda Markovič je výtečnou atmosférickou kriminálkou, která navíc hezky využívá svou retro atmosféru, dobové zasazení či výtečnou kameru, a zvládne nadchnout jak fanoušky starého dobrého Pitavala, tak moderních psychologických sond. Markovič ukazuje, že i u nás se dá natočit kriminálka světového stylu, která přitom zůstává věrná svým kořenům. Voyo po řadě ambiciózních, ale přeci jen mírně tápajících projektů, konečně trefilo jackpot a naservírovalo zdaleka svůj nejlepší kousek. Snad nebudeme na druhou řadu se spartakiádním vrahem čekat příliš dlouho.

---

Autor: Milan Rozšafný
Foto: Voyo Originál