Rakovina není něčím, co bychom si spojovali s pozitivitou a smíchem. Ať už jde o naše osobní bezprostřední zkušenosti, nebo reprezentaci tohoto vážného onemocnění ve fiktivních příbězích, je to něco, co v nás vyvolává obavy, strach a bolest. Zaujmout odlehčený přístup a natočit o ní dílo prodchnuté humorem je proto přinejmenším hodno pozornosti. Česká televize toto zkusila se seriálem Smysl pro tumor, kde navíc nemoc potkala mladého člověka. Pětadvacetiletému medikovi Filipovi (Filip Březina) vychází vše, na co sáhne – pak se ale dozvídá krutou diagnózu. A protože špatné zprávy nikdy nechodí samy, dramatické otřesy potkává i manželství jeho rodičů. 

Smysl pro tumor je sice adaptací šest let staré stejnojmenné belgické předlohy, kterou jsme u nás svého času mohli zhlédnout na festivalu Serial Killer a portálu DAFilms, její autoři se ale nechali slyšet, že ji neviděli, aby se nenechali ovlivnit a vytvořili svébytné dílo. Jak se jim tento úkol povedl? Vzniklo něco skutečně originálního, nebo si Česká televize s příběhem o dítěti štěstěny, kterému zrádná choroba naruší všechny životní jistoty, vybrala slabší chvilku? 

Předně je třeba uvést na pravou míru dvojici zavádějících informací, kterými televize v propagačních materiálech seriál označovala. Za prvé, Smysl pro tumor není komediálním seriálem, kde by onkologičtí pacienti trousili suché fóry a divák se za břicho popadal. Výstižnější je označení dramedy, které bychom mohli volně interpretovat jako tragikomedii. I v konvencích tohoto žánru ale tvůrčí duo Tereza Kopáčová na režisérské židli a scenárista Matěj Podzimek servírují tvar, který není v tuzemském prostředí úplně běžný. Od dob Vyprávěj a První republiky, které byly na veřejnoprávní obrazovce jeho průkopníky (jejich tvůrci si tato slova ostatně vetkli do názvu své produkční společnosti), ušel tento žánr kus cesty. 

Smysl pro tumor není pohodovou řachandou s melancholickými podtóny. Je to nekompromisní podívaná, jejíž hrdinové ale umějí žertovat a dělat si legraci z ostatních i ze sebe samých – a to navzdory těžkým situacím, ve kterých se ocitají, a za zručného tvůrčího vedení s citem pro humor. Kdo očekává sitcom z nemocničního prostředí, bude zklamán. Ač se vtipkuje, spíš než o smích tu jde především o pozitivní přístup. 

Za druhé, opravdu nejde o rodinný seriál – a nejen pro nezvyklé množství poměrně otevřených sexuálních scén nebo občasné vulgarismy. Je to počin, který nedá svým hrdinům nic zadarmo a dokáže v nich, a v důsledku i v divácích, vyvolat pocit zmaru a beznaděje. V žádném případě se nejedná o crowdpleaser, u něhož by si celé divácké rodiny mohly oddechnout. 

Pokud divák očekává něco jiného, hrozí zklamání – především při sledování počátečních epizod. Podobná nejednoznačnost mírně škodila i předchozímu počinu tvůrčího dua, tři roky starému Ochránci. Ten lavíroval mezi společensko-kritickým dramatem, kriminálkou a snad i dalšími žánry. U Tumoru už je ale tato neukotvenost sebevědomější. Hned první díl je dravou audiovizuální smrští překypující nápady, kterou střídá až zdánlivě banální rodinná komedie. Jak ale beznaděj plynoucí z premisy stoupá, tvůrci neváhají s přibývajícími díly nečekaně zvážnět. Současně ale drží nastavený tón vyprávění. Frenetický styl se zmírní a dramatická rovina převáží. Když jde do tuhého, zvládne Kopáčová naservírovat intenzivní scénu a o něco později ji stejně zručně odlehčit, aniž by shodila vážnost aktuální, potažmo životní situace, ve které se hlavní hrdina tak nečekaně ocitl. 

Dojde na všechny propriety, které si s takovýmto příběhem podvědomě spojujeme – chemoterapie, ozařování, nečekané zvraty. Boj. Naděje i její vytrácení. Suverénní režie a citlivý scénář ale vše dokáží prodat bez patosu a ždímání slz. Oporou jsou jim i představitelé dvou onkologických pacientů – ústředního hrdiny a jeho spolubydlícího z nemocničního pokoje. Filip Březina podává strhující výkon, v němž bez námah přechází od sebevědomého floutka, který jakoby přirozeně nad všemi vítězí, až po sympaťáka, který život nebere jako samozřejmost. Na této cestě ale překonává překážky, které ho nutí nejen k lavírování mezi oběma pózami, ale především k sáhnutí na samé dno. Některé z nejintenzivnějších scén posledních epizod díky Březinově bravuře zanechávají i po několika týdnech mrazivý, silný dojem a mladý talent se bezesporu objeví na některé z příček mé výroční top. Penzista Tonda v podání Jiřího Bartošky je postavou mentorskou i dostatečně nosnou sama o sobě. Jeden z našich nejvýznamnějších herců si do bohaté filmografie připisuje výraznou a krásnou roli, do níž jistě promítl své vlastní bolestné zkušenosti s onkologickým onemocněním.

Třetí významnou postavou je Hanka (také skvělá Alžběta Malá), která pouto obou hrdinů utvrzuje coby přítelkyně jednoho a vnučka druhého. Ze Smyslu pro tumor se tak zhruba v polovině stává trochu překvapivě především vyprávění o vztahu. Sonda do soužití dvou lidí, kteří bez problémů překonali zdánlivě nepřekonatelné rozdíly, ale jejichž budoucnost komplikuje nemoc a z ní plynoucí nejistota. Funguje to nejen díky výborné chemii obou herců, ale i jejich skvěle napsaným postavám. A nejde o anatomii pouze jediného vztahu – nečekaně velká plocha je věnována rozpadajícímu se manželství Filipových rodičů, Jarky (Tereza Brodská) a Mirka (Pavel Řezníček). To, co zprvu vypadá jako humorná vedlejší linie zvící tuzemských romantických komedií o pomstě žen a nemožných chlapech, se vyvine ve studii zralého vztahu, který stojí po několika dekádách na mrtvém bodě, v němž může rychle následovat jeho zhroucení. I za tuto jen tak mimoděk probíranou tematiku, v době kultu mládí nepříliš exponovanou, zaslouží tvůrci poklonu.

Na ploše osmi epizod je Smysl pro tumor překvapivě rozmáchlou podívanou, která však neztrácí švih. Podává vážná témata s nadhledem, přesto ale syrově, aniž by se ovšem uchylovala k slzopudnosti a citovému vydírání. Díky dokumentárním epilogům a doprovodné osvětové kampani je seriál důležitou a komplexní podívanou, která ještě mimochodem zvládá být progresivní i formálně, svým nápaditým audiovizuálním kabátkem. V závěru se sice nevyhýbá určitému očekávanému happyendu, vyprávění k němu ale dochází tak nesmlouvavě a pomalu, že jej trpce zkoušeným postavám této podívané, která nadhled nabízí hlavně divákům, rádi dopřejete. 

---

Autor: Ondřej Černý
Foto: Česká televize