V uplynulých dnech se stalo to, co se dalo asi očekávat už od uvedení první epizody. Nadace dostala od Appleu dle plánu oficiálně druhou řadu a David S. Goyer může pomalu pokračovat ve své vizi rozpracovat dílo Isaaca Asimova na osm řad. Jenže i přesto se nemohu zbavit dojmu, že kravaťáci od jablíčka čekali trochu víc. Oficiální čísla sledovanosti sice neznáme, divácká spokojenost ovšem podle filmových databází není kdovíjaká a internetový buzz sebrala Nadaci netflixovská Hra na oliheň. A obávám se, že ani čtvrtá epizoda divácké nadšení zrovna dvakrát nenakopne. I když se tvůrci zatraceně snaží.

Po příběhové stránce se nám totiž konečně začíná malinko šlapat na plyn a scénář se snaží chystat půdu před údajně velkými věcmi. Na planetě Trantor musí vládci řešit potenciální krizi, která by mohla ohrozit Říši. Odkaz slov matematika Seldona díky tomu opět ožívá a mezi bratry Dnem a Soumrakem dochází ke konfliktu. Nejmladší Úsvit mezi tím hledá sám sebe. Na Terminu však houstne atmosféra poměrně rychleji. Drsňačka Salvor se musí vypořádat s nečekanou návštěvou v podobě nepřátel Říše Anakreonců, kteří se usídlili před branami jejich malé kolonie. Co na planetě ovšem doopravdy chtějí? A co s tím má společného tajemný Trezor?

Tvůrci se tedy snaží více přiložit pod příběhový kotel, jenže ve výsledku sledujeme dvě dějové linie s odlišnými kvalitami. Politické záležitosti na Trantoru, v nichž se divák dozvídá čím dál více detailů o bratrech Kleonech i samotné Říši, jsou vlastně docela zajímavé a pořád si jakž drží atributy toho, co by se dalo nazvat sci-fi verzí Hry o trůny. Rozšiřování světa, princip klonového vládnutí i počínající konflikty jsou zkrátka stále velmi nosné a udržují člověka v napětí, zda z nich scénář konečně dokáže vymáčknout maximum. Jenže pak jsou to bohužel ještě události na Terminu, jež by měly být hlavní a stěžejní linkou, ve výsledku ale diváka spíše uspávají. 

Zdejší děj dosud vůbec netáhne, budování napětí i tajemných otázek se autorům absolutně nedaří a navíc je to celé i po herecké stránce o úroveň níže, než u naklonovaných vládců. Hlavní hrdinka Salvor opravdu není dvakrát sympatická a svou prkenností mi připomíná Sonequu Martin-Green ze Star Trek: Discovery. Což vážně není dobré znamení. Nadace má stále několik silných prvků, motivů a strašně nadějný svět k prozkoumávání, Goyer ale stále nepřesvědčuje, že je pro Asimovo dílo tím pravým. Vzhledem ke scenáristickým neduhům a obřím odchylkám vůči předloze je to nakonec spíš naopak. Finále nové epizody pak slibuje, že příště už nás čeká „začátek konce.“ Tak snad opravdu nekecají a dají nám důvod, proč ve sledování Nadace i nadále pokračovat.