Své překvapení ze svěžího vánku, kterým zaváněly první díly, jsem ze sebe dostal již v prvních dojmech. Úvodní epizody ukázaly Peacemakera jako zábavnou figurku, která bez problému utáhne vlastní show s potřebnou dávkou humoru a nadhledu. Otázkou ale zůstávalo, jestli si celá série tyto dvě výsady udrží a všechny epizody budou stejně nadité, jako ty první. A odpověď vám neřeknu hned, abyste si to taky jednou přečetli celé.

John Cena roli zvládl s přehledem, jeho cit pro komediální timing v tomto ohledu opravdu překvapuje. Nikdo od něj nemůže očekávat oscarové projevy emocí a absolutní herectví z ranku Marlona Branda. Seriál po celou dobu ale drží v paměti to, že by měl být zejména komedií bez větších ambicí k nějakému přesahu. Groteskní výstupy, které Cena zvládá, jsou tak naštěstí ve velké převaze ve srovnání s momenty, které by měly působit seriózně. Díky tomu si seriál po celou dobu udržuje potřebný nadhled a nikdy nespadne do rádoby temného balastu, který byl určitou dobu pro DC svět charakteristický. Sázka na originální autorská díla vyňatá ze strukturálně i dějově provázaného univerza se tu zase jednou vyplatila, přestože Peacemaker do „toho hlavního“ DC světa spadá. A opravdu teď nevím, jestli jde o svět Zacka Snydera, Josse Whedona, Vala Kilmera nebo koho.

Se samotnými odkazy na širší svět a další superhrdiny série poměrně šetří. Nemusíte se tak bát, že se na scéně objeví postava, u níž se zdá, že byste ji měli znát, ale protože nemáte nakoukáno dvě stě dalších seriálů, tak se nechytáte. A když už se nějaký takový odkaz objeví, je do dialogů většinou zakomponován trefně humornou formou. Zejména poslední epizoda v tomto ohledu mnohým vykouzlí velký úsměv na tváři. 

Jednotná koncepce, která se soustředí na odlehčené vyprávění bez zbytečných odboček, umožňuje soustředit se výhradně na ty aspekty, ze kterých celá série čerpá. Už jsem zmiňoval humor, na kterém je jasně patrný Gunnův rukopis a který jde mnohdy až do absurdních rozměrů, málokdy však do trapna. Přímočaré vyprávění bez větších ambicí zase dává prostor seznámit se s hlavními protagonisty, kteří jsou většinou dostatečně vtipní na to, aby zabavili i ve chvíli, kdy se děj zrovna nikam neposouvá. Jejich vzájemné vztahy a interakce baví a vyvíjí se tak, aby nezačaly nudit. V tomto ohledu vyčnívá zejména chemie mezi Peacemakerem a Vigilantem, který mohl klidně dostat více prostoru. Naopak linka kompletně nové a Gunnem vymyšlené postavy Leoty Adebayo, která má kromě hlavního hrdiny nejvíce prostoru, přes slušný rozjezd vyšumí do ztracena a v seriálu působí trošku navíc.

V tomto ohledu zamrzí i sázka na boj s mimozemskou invazí jako na hlavní dějovou linii a upozadění osobní roviny Peacemakerova vztahu se svým otcem. Momenty, kdy superhrdinové pomyslně sundají kápi a ukážou lidskou stránku, jsou oblíbené. Divákům se vždy bude líbit, když si nepřemožitelný geroj popláče a ukáže emoce, které má společné s námi smrtelníky. I díky překvapivě silným emotivním momentům by proto rozšiřování charakteru Peacemakerova otce a jejich ožehavé minulosti bývalo nejspíš mnohem zajímavější než jinde stokrát viděná záchrana světa spočívající ve zničení MacGuffinu, byť je tento MacGuffin trošku odlišnější než jsme zvyklí. Je proto škoda, že se rodinná linka utne příliš rychle. V závěrečné konfrontaci se pak scenáristé snaží obě roviny vyprávění skrze Peacemakerovu motivaci propojit, spojení ale nestojí na pevných základech, a proto působí násilně a těžko uvěřitelně. Tím trpí snaha o dojení slziček při vzpomínání na hrdinovo dětství, které působí jen chladně. I přes tyto výtky se však postava dobráckého záporáka / vraždícího klaďase dočká smysluplného dějového oblouku.

Byť nejsem typ člověka, který by trpěl polucí z povedených akčních scén, zdejší řežba mě bavila a na seriálovém poli se může řadit mezi špičku. Gunn se evidentně v Suicide Squad nejen že nevyčerpal, ale naopak rozjel a srší nápady, díky kterým bitky působí uvěřitelně neuvěřitelně a my tak máme pocit, že kdyby se řezali dva hrdinové se super schopnostmi, takto nějak by to opravdu mohlo vypadat. V posledním díle, kdy Peacemaker vezme do ruky svůj štít, se tak dostaví hody, které do sucha ždímají potenciál eRkového ratingu a ukazují, jak by to asi vypadalo, kdyby Steve Rogers neměl štít kulatý, ale špičatý. A nebál se řezat hlavy. Celkově využívání superhrdinských propriet a schválně přepálených kostýmů je tu nápaditě a trefně využíváno tak, aby to vždy nejen bavilo, ale i sloužilo příběhu. 

Takže odpověď: seriál šlape, baví a udržel si laťku, kterou nastavily první díly. Dramatické zvraty a progresivní ztvárnění hluboce psychologického vývoje postav z ranku Breaking Bad či Succession nečekejte, zábavnou, krvavou a vtipnou výplachovku na sobotní večery ale rozhodně. Při oznámení spin-offu s nezajímavou postavou Johna Ceny jsem před nedávnem nadzdvihával obočí. Gunn ale jasně věděl, co chce natočit, držel se své vize a po shlédnutí se tak nebojím říci, že Peacemaker je jedním z nejlepších děl, které DC v posledních deseti letech vydalo. Můžu se tak těšit na potvrzenou druhou sérii, která by měla dorazit v průběhu příštího roku. Těší se někdo se mnou?