Rod draka přetavil vlažná očekávání diváků, zapříčiněná zklamáním z finále Hry o trůny (přestože my před třemi roky ne tak docela souhlasili), v oheň hodný chřtánu Vhagar. Rod draka se potkal se zlou vůlí diváků a přetavil ji v entuziazmus. Museli jsme přežít Kolo času, druhou řadu Zaklínače, Prsteny moci, ale konečně je tu opět fantasy, jíž lze vytknout jen máloco. 

Jak to vidí Spooner:

Po sledování Prstenů moci bylo následné zhlédnutí Rodu draka každý týden takovou vděčnou diváckou terapií a příkladem, jak se má po scenáristické stránce pracovat s hutným fantasy materiálem. Rod draka je ve všech ohledech temnou, dospělou a vyspělou podívanou, která je spíš poctivým historickým dramatem s nějakým tím drakem jako bonus než typickým fantasy spektáklem. Tvůrci si tu opravdu berou to nejlepší z dobových dramat v čele s nekonečnými pletichami, zvraty, houstnoucími konflikty mezi postavami a čím dál více bobtnající rodinnou tragédií. Ano, svůj podíl má na výsledku samozřejmě i předloha G. R. R. Martina. Ten ovšem tentokrát ve formě své kroniky Oheň a krev dává spíše prvotní nástřel, v němž si mohou autoři v případě charakteristiky jednotlivých postav i událostí mnohem více pohrát. A oni toho využívají měrou vrchovatou.

Jednotliví protagonisté počátků této občanské války (mezi nimiž budete stoprocentního klaďase hledat jen stěží) jsou tak často prokresleni mnohem barvitěji a zajímavěji, než se mohlo na první pohled zdát, a i čtenáře zde čeká několik příjemných překvapení. A většina změn, jež byla oproti předloze učiněna, rozhodně posloužila k dobru látky. Je pak až obdivuhodné, s jak velkým scenáristickým i režijním sebevědomím dokáží tvůrci servírovat důležité okamžiky a i z nenápadné scény vytvořit moment, který charaktery dokonale prokreslí a načrtne další zajímavý konflikt. Každý pohled či skvěle nasnímaný záběr tu má svůj účel a slouží skvěle promyšlenému celku, který je strhující od začátků do konce. Ano, ve výsledku jde „jen“ o úvod do začínající obří války. Jenže v rámci seznámení s postavami, jejich motivů i nesmiřitelných konfliktů je velmi podstatný. A v některých momentech je zadaptován až s nečekanou bravurou.

Na druhou stranu, jako čtenář nějaké ty výhrady přeci jen mám. Zatímco někteří kritici říkají, že se tu toho moc nestane (doporučil bych jim zdejší události porovnat s prvními řadami Hry o trůny), na můj vkus se tu občas jede vlastně docela rychle a nevadilo by mi, kdyby se v jistých časových obdobích zdrželi tvůrci déle. Ještě víc by tím vynikla řada důležitých situací a zejména emotivní pasáže, které na mě upřímně nefungovaly a neměly dostatečný dopad. A když se pak tvůrci snažili uspokojit i popcornovějšího diváka toužícího po akci a brutálních úmrtích, vznikly z toho někdy scény na efekt, které nedávaly moc smysl. A je pravda, že triky by si také zasloužily mnohdy větší péči. Jenže takových okamžiků naštěstí s každým dalším dílem ubývalo a HBO se dokázalo do Západozemí vrátit v naprosto suverénní a řemeslně parádní formě. A to nás to pravé tančení draků teprve čeká. 8/10

Jak to vidí krauset: 

Triumfální ve všech ohledech. Seriál sebevědomý jako Leviathan, jehož tělo tvoří všichni ti nešťastní poddaní pošlapaní v dračí jámě, a stejně neúprosný. Má možná méně různorodé postavy než Hra o trůny a stále nedosáhl vrcholu, kterým byla 3. a 4. řada, ale čerpá z pevného tvůrčího záměru s jasně vytříbenou estetikou (výtvarně si bere to nejlepší z pozdní Hry o trůny a zanáší do ní martinovské rekvizity a dramatické výtvarné prvky: k lepšímu změněný železný trůn, stůl sloužící jako mapa podsvícený voskovicemi na Dračím kameni), nesmírně komplexní práce se symbolikou, a to vše při zachování zdařilosti politických machinací prvních sérií.

Rod draka není jen vynikající fantasy seriál, nejpozději v 8. epizodě musí být i pochybovačům zjevné, že kromě výborné fantasy sledujeme dílo přesahující žánr, seriál, který je regulérním dramatem, jedním z nejlepších letos. A nevděčí za to jen uhrančivé scéně, v níž se Viserys, prolezlý leprou a výjimečně neomámený makovým mlékem, belhá trůnním sálem a ze všech sil se škrábe na bodající křeslo znamenající říši (o tom, jaký tvůrčí vzmach panoval na place Rodu draka budiž dokladem to, že Daemonovo nasazení koruny na Viserysovu zohavenou hlavu improvizoval Matt Smith). Ty nejlepší seriály mají sílu nás morálně zneklidnit: na kanibalovu kuchyni a bohaté chody rozprostřené na stole v Hannibalovi se nám proti naší vůli sbíhají sliny, a jen stěží by šlo tvrdit, že incestní scéna mezi Rhaenyrou a Daemonem v uličkách chtíče v Králově přístavišti nevzbuzuje vzrušení. 

Hra o trůny byla mnohdy kritizována za časté zobrazování sexuálního násilí, ale zavírat oči před jevem provázejícím všechny společnosti a všechny válečné konflikty jen proto, že se jedná o fantasy svět, by bylo zjednodušující. Rod draka, který si tuto výtku nicméně vzal k srdci, zase sklízí kritiku za příliš drastické a opakované zobrazení porodů. Ale porody, zde fungující doslova jako body horror, představují významnou součást vyprávění. Svět je odpudivé místo, a svět dědičných monarchů a všemocných šlechticů tím spíše. Možná má jediná opravdová výtka směřuje k tomu, že seriál ukazuje ženy, Rhaenyru, Alicient i Rhaenys, jako zdrženlivější, pokud jde o rozpoutání války, podporuje tak mýtus, že ženy jsou jako panovnice mírumilovnější. Ubírat ženským hrdinkám touhu po moci není feministický přístup, jak si moderní Hollywood dnes bohužel často myslí. Nesmyslná je naopak stížnost, že v seriálu není komu stranit. Gratuluji, narazili jste na pointu Martinovy hry o trůny. Nakonec vás mocipáni bez rozmýšlení obětují a zadupou jako Daemon na drakovi v třetí epizodě nebo Rhaenys v deváté prostě proto, že tento systém vlády decimuje všechny kolem.

Rod draka je masterclass v tom, jak adaptovat specifický typ materiálu, tedy pseudohistorickou kroniku s minimem dialogů. Sdílí tolik podobností s Prsteny moci, jak ve zdrojovém textu, tak v konkrétních scénách (cvičný souboj, pohřební ritus, který o mořské kultuře odhalí v několika minutách více než tři epizody strávené na Númenoru, umírající král zaměňující identitu ženy sedící na jeho smrtelné posteli), ale nikoliv v tom nejdůležitějším, a to je kvalita. Jejich realizace a promyšlenost nemůže být odlišnější. Ve výsledku Drak Prsteny zcela zastiňuje podobně jako Aemondův drak draka Luceryse na bouřné obloze. Nezbývá než žasnout, jak sebevědomě je ten kolos stavěný. 10/10

Jak to vidí Jokolo:

Přiznám se, že po prvním oznámení spin-offu o rodu Targaryenů se můj zájem rovnal prakticky nule. Daenerys jsem nesnášel a pachuť po nepovedených posledních sériích byla příliš velká na to, abych se na seriál těšil, nebo se o něj alespoň zajímal. První díl jsem si proto pustil čistě ze zvyku a s malou nadějí, že mě seriál vtáhne. A bum. Již úvodní epizoda nastavuje pro první řadu tak vysokou laťku, že je až s podivem, jak jednotlivé díly více či méně gradují k výbornému finále a díky tomu můžeme sledovat jeden z nejlepších seriálů za poslední roky, který v lecčems předčí i Hru o trůny.

Chválit toho lze mnoho, mně však nejvíc zůstal v hlavě perfektní casting. Tam, kde Hra o trůny občas škobrtla (Daenerys, Jon, Sansa), si Rod draka evidentně dal nesmírně záležet na tom, aby každý z herců zahrál svůj part perfektně. Nenapadá mě ani jeden z umělců, jehož přednes by absolutně nesplynul s danou postavou. Zejména v tomto ohledu vyčnívá Milly Alcock jako mladá Rhaenyra, Rhys Ifans jako Otto Hightower a Ewan Mitchell jako Aemond Targaryen, jemuž k fantastickému záporákovi stačilo pár replik, podmanivých pohledů a dvě vpadlé tváře. I díky tomu může Rod draka těžit z výborného scénáře, který se opírá právě o hluboké nejednoduché postavy s jasnou motivací. Není to tak pestré, neb nesledujeme celé Západozemí, ale půtky jedné rodiny, o to víc však jednotlivé figury vynikají. Pletichy a intriky díky tomu působí uvěřitelněji a fandit se dá oběma stranám. Nic není černobílé, nebezpečí může číhat za každým rohem (či mrakem) a fandit se dá i té největší svini (až na toho kulhavého Tarantina se psím ksichtem).

Vzpomeneme-li na to, jak se poslední série Hry o trůny bez Martinovy předlohy plácaly od prázdných dialogů k absurdně nelogickým skokům v časové, prostorové či charakterové kontinuitě, je až s podivem, jak je Rod draka vypiplaný do posledního slůvka. Scenáristé mají k dispozici pouze kusý, de facto historický popis děje téměř bez dialogů, přesto dovedou každičkou scénu vygradovat k dokonalosti a prohloubit motivaci či charisma postav (stojící na již zmíněném hereckém výkonu), aniž by se uchylovali k prázdným frázím. Mírná pachuť přetrvává pouze z toho, že některé klíčové linky zanechávají dojem nedotaženosti či nezaslouženého přehlížení (vztah Rhaenyry a Stronga, celý ser Criston). Jinak jsem však beze zbytku nadšen a nemůžu se dočkat toho, až si spolu draci příště zatančí. 9/10

Jak to vidí tomasmy: 

Už pořádně dlouho jsem nebyl z ničeho tak nadšený jako z Rodu draka, ze seriálu tak luxusního, že ani nevím, jestli má cenu se rozepisovat, protože už asi stejně všechno víte. Nejlepší současná fantasy? Samozřejmě! Nejlepší seriál roku? Pravděpodobně ano! Ale dost takovýchto výlevů. Jistě, obával jsem se, aby výsledek nedopadl jako poslední série jeho předchůdce (či chcete-li následníka), jenomže nejen že to tak není, tohle dokonce Trůny  trumflo i co se týče kvality řady první. A navíc je Rod draka i absolutně věrný své parádní předloze z pera páně Martina. A to se cení. (Mimochodem, knižní předloha Oheň a krev by se měla skládat ze dvou svazků, to jen tak na okraj.)

Už od první minuty jsem byl zcela a naprosto pohlcen. Hltal jsem každý skvostný dialog, fenomenální vizuál (i v tomto případě je seriál o dost epičtější než Hra o trůny) a přišlo mi, že jsem každé pondělní ráno na celou hodinu ztratil dech, jak parádní to bylo. Hromada intrik, epický děj, který, ačkoliv na první pohled plyne velmi poklidně, naopak pádí dopředu zběsilým tempem (opět v souladu s předlohou, ačkoliv je pravda, že některé časové skoky byly poněkud divoké, a kupodivu ty menší), když ho navíc podtrhuje jako vždy famózní hudba Ramina Djawadiho (opět se vyznamenal) a jednou za čas se objeví nějaký ten drak, kterými se zatím rozumně šetří, nelze si to nevychutnat. Při tom všem snad může divák nabýt dojmu, že za chvíli nebude o čem vyprávět, ale materiálu je pořád víc než dost. 

Rod draka, stejně jako předešlá západozemská sága, je především o postavách, a s těmi tvůrci pracují naprosto dokonale. První výhrou bylo už jejich obsazení – ať už je to Paddy Considine ve své nejlepší roli, ďábelský Matt Smith, který naprosto dává zapomenout na své předešlé klaďase v čele s jedenáctým Doctorem a princem Philipem, Milly Alcock či Emily Carey a obě jejich následnice, i po téhle stránce to všechno parádně šlape. Největším vítězstvím je pak to, že knižní předloha je psána formou klasické kroniky (podobně jako Silmarillion) a přímé řeči je v ní méně než zajímavých momentů v Prstenech moci. O tom, že si s tím tvůrci poradili a stvořili dílo, jehož každý díl je snad ještě o kus lepší než ten předešlý, skutečně nelze pochybovat, stejně jako že je seriál ve schopných rukou. Scenáristických i těch režijních. Známá jména za kamerou se osvědčila, nová nezklamala. To, že pak byly některé (i důležité) momenty tmavší, než by se slušelo, je sice pravda, ale zdaleka to není taková tragédie jako na Zimohradu, kde nikdo neviděl nic. Tady jsem i já, se svým mizerným zrakem, viděl všechno. Další známka dobře odvedené práce. Čekání na další díly bude nejen po velkolepém finále zatraceně dlouhé. 10/10

---

Autoři: Milan Rozšafný, Tomáš Krause, Marek Mičke, Tomáš Mysliveček
Foto: HBO