Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Pán prstenů: Prsteny moci | The Lord of the Rings: The Rings of Power | 2022
csfd  imdb
tvůrce: Patrick McKay, John D. Payne
režie: J.A. Bayona
hrají: Robert Aramayo, Morfydd Clark, Nazanin Boniadi, Joseph Mawle, Ema Horvath, Maxim Baldry, Markella Kavenagh, Cynthia Addai-Robinson, Simon Merrells,

Pán prstenů: Prsteny moci: S01E05


ikona
krauset
amazonlord of the ringsmordorpán prstenůprsteny mocirings of power
Jsou zdařilé adaptace, nepodařené adaptace, a pak je tu Pán prstenů: Prsteny moci.  

Po páté epizodě s názvem Partings jsem se se seriálem mentálně rozloučil. Nyní už je mimo veškerou pochybnost, že tvůrci nejen že nechápou stěžejní témata Tolkienova díla, ale nejsou schopni je nahradit ani vlastní kvalitní koncepcí. V abnormálně detailním recapu (následují spoilery) chci ukázat, proč Prsteny moci nefungují na žádné úrovni. 

Po jednodílné pauze se na scénu vrací Chluponozí, kterým patří nejlepší segment epizody. Konečně vidíme, jak spolu postavy komunikují, a dočkáme se i povedené scény putování, které k Tolkienovi neodmyslitelně patří a jichž se nám dosud nedostávalo. Nori učí Meteor Mana mluvit a rodina se i s Makulkou snaží následovat trasu karavany, byť opožděně. Není jasné, proč si vybírají cestu takto dlouhou a nebezpečnou (připadá jim jako dobrý nápad tahat vůz do bažiny, přestože tam jeden ztroskotaný vidí před sebou), procházejí okolo Temného hvozdu a pohoří Emyn Muil a přes Šedé močály, z nichž se později stanou Mrtvé. Během putování nutí ostatní Makulku, které se nechce, aby zpívala vycházkovou píseň své mrtvé matky. Ta je sice celkem zdařilá, ale tvůrci do ní nesmyslně propašovali verš „Ne každý, kdo bloudí, je ztracený“, který napsal Bilbo a pojednává o Aragornovi. Nejen že tu nemá co pohledávat, ke slovu „wander“ přidalit vůrci „wonder or wander“, což je nejen stylisticky kostrbaté, ale též nesmyslné, protože „wonder“ znamená „žasnout, divit se, přemýšlet“. Přemýšliví jsou ztraceni. No, možná to v případě Prstenů moci odpovídá. 

Konečně doženou zbytek skupiny v lese, který má pozoruhodně udržovanou stezku. A zde se opět Chluponozí projeví jako chladnokrevní ničemové, když jedna ze stařešin nabádá Sadoca, aby rodině Nori zničil vůz a nechal je na pospas divočině. Nepamatuji se, že by Tolkien vykresloval jednu z hobitích větví jako sociopaty. Meteor Man později zachrání protohobity před vlky. Ti však nejsou jediným problémem, kterému bude muset čelit, jelikož se po jejich stopách vydali jacísi kněží v křišťálově bílých pláštích, možná přisluhovači Morgothova či Sauronova kultu. 

Jižněji vyzývá Bronwyn uprchlíky shromážděné ve věži k boji. Její proslov se nesetká s velkým úspěchem, nicméně zmínka o tom, že z věže, která na ně dozírala s podezřením, mohou udělat místo čestného odporu, nebyla špatná. Posluchače tvoří asi z poloviny digitálně zkopírovaní panáci, což je sice běžný postup u velkých davů, ale u takto malé skupinky bych očekával alespoň malé změny v barvě oblečení a účesu. Přibližně polovina z uprchlíků odejde, aby se poklonila Adarovi a žádala o milost. Nikoho nenapadne prostě odejít pryč, přestože skřeti pevnost dosud neobléhají. Není jasné proč, pravděpodobně proto, že v seriálu nikdo nejedná jako věrohodná lidská bytost. Adar mezitím plánuje zakrýt slunce (jestli tvůrci předjímají aktivaci Hory osudu pomocí Theova meče jako v nějaké videohře, tak už to vážně balím) a nutí skřety vystavovat se slunečnímu svitu, po jehož dotyku jim začne doutnat kůže. Skřeti nejsou upíři, To, že nesnášejí dobře denní světlo a raději by se mu vyhnuli, neznamená, že jim z momentu na slunci vzniknou vážné popáleniny. 

Arondir je skoro tak dobrý učitel lukostřelby, jako je Galadriel učitelkou šermu (viz níže), když Theovi, jehož šíp minul cíl o metr doprava, poradí, aby příště mířil výš. Jejich následný rozhovor o statečnosti se ale celkem podařil a vede k tomu, že Theo ukáže elfovi magický meč. Ten si vzpomene, že ho viděl na stěně strážní věže, a sebevědomě prohlásí, že jde o klíč (po pěti epizodách byste už měli být dostatečně zkušení a vědět, že ptát se na to, jak postavy vědí věci, které jsou podstatné pro zápletku, ale vědět by je neměli, je zbytečná námaha). 

Proč je stěna věže tak zarostlá a zanedbaná, když ji elfové ještě nedávno obývali, a proč ten reliéf zobrazující lidské oběti elfové nepředělali, opět není jasné. Představte si, že se nastěhujete do bytu, v němž po předchozích nájemnících zůstala nacistická výzdoba, například tapety s hákovým křížem, a vy se rozhodnete, že redekorovat by byla zbytečná námaha. 

Na Númenoru se nám tvůrci snaží namluvit, že nejvyspělejší námořní civilizace disponuje jen pěticí lodí, které může postrádat. V knihách je Númenor vylíčen impériem, které již dávno kolonizovalo pobřežní části Středozemě, ale my budeme vzhledem k Pharazônovu plánu zřejmě svědky vzestupu a úpadku civilizace během několika let. Jeho syn Kemen je proti válce, ale vypadá, že ho otcův plán na získání nových odbytišť a obchodních tras přesvědčil. Nicméně kontinuita není silnou stránkou seriálu, a tak se Kemen v další scéně vkrade do lodi, aby ji zapálil. Seriál nevysvětluje, proč mu na tom záleží tak moc, aby riskoval dopadení a pověšení za vlastizradu. Asi ví, že se pohybuje v příběhu, kde neexistuje příčina a následek a vaše činy nevedou k žádným konsekvencím (tedy pokud si to nežádá zápletka). Jen považte, že Númenorejci trestají přísněji špatné uvázání provazu během tréninku (!) než válečnou sabotáž!!

Po výbuchu je oněch pět lodí redukováno na tři, jelikož Númenorejci sice nemají lodí nazbyt, zato mají hořlavinou napěchovaná podpalubí. Do Středozemě tedy posílají ohromujících tři sta mužů. Kde je númenorská armáda? Proč nám seriál pořád opakuje to, co vidíme, ale nevysvětluje nic podstatného? Do Středozemě míří jen dobrovolníci, protože Míriel nechce riskovat zapojení řádné armády, nebo jak je to? A pokud ano, tak proč pluje ona sama a riskuje ztrátu moci, ba smrt v bitvě. V posledních dvou epizodách jsme byli svědky toho, jak město brojilo proti elfům, pak se bez vysvětlení přidalo na jejich stranu, abychom se dozvěděli, že je pro válku polovina města, ale následně Pharazôn prohlasí, že by měli počkat, až bude město válce příznivěji nakloněno. Kde je nějaká konzistence? Možná se nachází v Nedokončených příbězích a Amazon na ni nemá práva. 

Názory mění nejen lid, ale též Isildur, chci říct, „Isil". Najednou už nechce následovat tajemný hlas a plout na západ ostrova po vzoru svého bratra Anáriona. Když se ho Elendil zeptá, proč chce do Středozemě, odvětí, že „to nedokáže slovy popsat“.

Bohužel, používat slova k popisu věcí nedokáží ani scenáristé nejdražšího seriálu všech dob. Halbrand se snaží zjistit, proč Galadriel tak záleží na boji. Galadriel připouští, že se stává zlem, které chtěla vymýtit, ale nebere si z toho žádné poučení. A opáčí naprosto nezajímavé: Protože nemůžu jinak. Psychologizace a prokreslení postav doslova funguje na principu dětského odseknutí proč – proto. Odteď si budu představovat, že Galadriel na všechny otázky začínající „proč“ odpovídá „pro slepičí kvoč“. 

Galadriel se sice Halbrandovi omluví za manipulaci, ale to jen proto, aby s ním mohla vzápětí snadněji manipulovat! Celé její přesvědčení, že je Halbrand králem, je založené na odznaku na váčku, který Halbrand nosí. Nic víc. Jen k ilustraci toho, jak nemožní jsou tvůrci, pokud jde o jazyk a jeho užívání i v nejbanálnějších konverzacích: za Halbrandem přijde posel s větou: „Máte návštěvu“, přičemž v následující scéně vstupuje Halbrand do jedné z místností v paláci, kde Míriel plánuje invazi. Scenáristé, pro boha živého, mít návštěvu a být povolán není jedno a totéž! Už chápu, proč produkce téhle šmíry trvala pět let. Pět let je doba, jakou jim vůbec muselo zabrat přečtení Silmarillionu. Ale začít měli spíš od slabikáře. 

Galadriel narazí na skupinku mladých kadetů, kteří byli vybráni k výsadku ve Středozemi a nyní se cvičí v boji. Proč to dělají uprostřed ulice, a nikoliv na cvičišti, netuším. Jak k tomu chudáci maloobchodníci, jimž je během následujícího tréninku ničeno zboží, přijdou. Galadriel se mladé námořníky rozhodne učit, jak bojovat se skřety. Ale namísto užitečných rad, jakou by bylo třeba upozornění na jejich zranitelnost při vystavení slunci, jim poradí něco převratného: aby skřeta mečem bodli. Což je, Galadriel, jednak celkem očividné, jednak to rozhodně není nejefektivnější způsob, jak zacházet s mečem, tedy SEČNOU zbraní, ani nejrychlejší způsob, jak někoho zabít. Na rány do břicha se umírá velmi dlouho.

Galadriel si velmi užívá ponižování mladých kadetů. Další její rada nad zlato zní: „bojujte nohama, ne rukama“. Nechápu, proč jsou Númenorejci zobrazováni jako naprostí budižkničemové, kteří během výcviku nepochytili ani základní postavení v boji s mečem, když se jejich armády v knihách zalekl i samotný Sauron. 

Je to k nevíře, ale až teď docházíme k tomu nejhoršímu rozhodnutí nejen páté epizody, ale celého seriálu, které v mých očích zpsůobuje, že pro seriál není vykoupení. Předesílám, že nejsem purista, pokud jde o adaptace knih. Osobně nemám problém se změnami oproti předloze, uvědomuji si rozdíly mezi knihami a filmy a Jacksonovu adaptaci a jeho změny pokládám za podařené, jelikož mají dramatický smysl. V Prstenech moci tomu tak není. Následující odstavce tak nejsou jen křikem zhrzeného čtenáře, kterému někdo sáhl na lore, ale zásadní výtky vůči nakládání s tématy, kontinuitou a dramaturgií. 

V Lindonu se koná hostina, kterou velekrál Gil-galad uspořádal na Durinovu počest. U stolu se nacházejí i Elrond s Celebrimborem a několik bezejmenných elfů. Stolující si vymění několik urážek, Durin, který je velmi blízko k tomu, aby v Tolkienově adaptaci řekl „shit“, si vymyslí historku o stolu, která je sice vtipná, ale neobrazuje Durina v nejlepším světle, jelikož žertuje o svatokrádeži a znesvěcení hrobů, což není zrovna lehké téma. Představte si, že máte možnost psát scénu, v níž se nacházejí tři z nejvýznamnějších elfů Tolkienova díla, a jediné, na co se zmůžete, je toaletní humor a vtip o koupi nábytku. Kompetentní scenárista by z takového posezení dokázal vytěžit půlhodinové drama. 

Jakmile se Gil-galad octne s Elrondem o samotě, chová se k němu rasisticky a osloví jej pohrdavě „peredhel“, tedy půlelf, načež ho vybídne, aby vyprávěl mýtus o posledním silmarilu. Podle tohoto nesmírně vykonstruovaného, spletitého a nesmyslného příběhu, který vymysleli scenáristé Prstenů moci a pochopitelně ho nenajdete v žádné z Tolkienových knih, vznikl mithril v okamžiku, kdy do stromu, v němž byl ukryt silmaril a který rostl na vrcholku hory, uhodil blesk, a to přesně ve chvíli, kdy se střetl jakýsi elfí bojovník s balrogem. Z energie, kterou vygeneroval tento střet, vznikla ruda, mithril, která se jako kořeny stromu zapustila do hory, a nyní má vlastnosti jak dobra („čisté jako dobro“), tak zla („silné a nepoddajné jako zlo“). Podle Gil-galada je mithril ozvukem silmarilu, a ukrývá tak v sobě světlo Dvou stromů, které elfové potřebují k udržení nesmrtelnosti. A pokud nebudou mít mithril do jara (!!), všichni uvadnou a pomřou (!!).

Proč jsou tento příběh a zápletka naprosto nesmyslné? To, co je pro lidi mýtus starý několik tisíc let, je pro elfy historie. Galadriel viděla silmarily na vlastní oči. Není důvod, aby elfové věřili příběhu o ztraceném silmarilu, když je osud všech těchto šperků znám. Jeden skončil na obloze, kde s ním pluje Elrondův otec Eärendil a matka Elwing, jeden skončil v moři a jeden v ohnivé propasti země. V případě elfů se k ani dávné historii nemůžete chovat jako k zapomenutým příběhům. Silmarily navíc nepřinesly elfům nic než újmu a bolest. Obávám se, že si tvůrci vzali ze Silmarillionu špatné poučení. 

Dalším problémem je předložená dualita dobra a zla. Seriál opakovaně tvrdí, že je nutné „dotknout se Temnoty“, mithril má být kombinací dobra Valar/elfů a balrogova zla, což v důsledku znamená, že elfové pro své přežití potřebují balrogy. 

 

Další svízel, který tato zápletka zbytečně vytvořila, se týká konceptu nesmrtelnosti. Elfové jsou vázáni ke světu a trvají tak dlouho, dokud přetrvá. Jejich nesmrtelnost je zároveň zdrojem velkého žalu, protože vidí věci chřadnout, zatímco sami přetrvávají. To je ostatně jejich motivace k vykování Prstenů moci, zabránit úpadku, ale primárně okolí, ne sebe, aby tak nemuseli věčně sledovat, jak milované věci upadají a mřou.

Ústřední třenice mezi lidmi a elfy ve Druhém věku spočívá právě v nesmrtelnosti. Valar pokládají smrtelnost lidí za dar, ale Númenorejci – ač žijí i čtvrt tisíciletí – elfům jejich nesmrtelnost závidí, což se stupňuje v nesnášenlivost. To je pravý důvod jejich nepřátelství a přerušení styků s elfy. Pokud si elfové nově díky mithrilu nesmrtelnost volí, nevyhnutelnsot osudu jednotlivých ras bude narušena a jistá tragika Tolkienova světa podkopána. 

 

Tematicky tato změna nesedí ani z dalších důvodů. Jedním z nich je vztah k přírodě. Ačkoliv by se dalo argumentovat, že Noldor (elfové-troublemakeři, k nimž se počítají Gil-galad, Galadriel i Celebrimbor) jsou ze všech elfích plemen nejméně souladní s přírodou a že mají blízko k trpaslíkům, kování a výrobě krásných předmětů, představa, že elfové pro své fungování potřebují magickou rudu, a tedy dolování, zcela mění, jak je vnímáme. Je to jako říct, že ekologičtí elfové jsou závislí na naftě. Navíc to zcela to mění vyzněni trpasličí chamtivosti.  

Nemluvě o implikacích do budoucna. Galadrielina lahvička pro Froda obsahuje světlo hvězdy, Eärendilova silmarilu, nabrané z odrazu nočního nebe v lórienské studánce. Jaký to nádherně poetický artefakt. Jestliže elfové potřebují mithrilovou šťávu kvůli světlu Stromů, proč jim nestačí vykoupat se pod hvězdami či se procházet za noci v jejich svitu. Jako by to nestačilo, slunce a měsíc byly stvořeny právě z Dvou valinorských stromů, takže všechny bytosti Středozemě jsou neustále v jejich svitu! Pokud by byl zdrojem takového světla i mithril, pro Froda, který už obléká košili z tohoto kovu, by byl Galadrielin dar nadbytečný. A jak je pak možné, že se Frodovy mithrilové kazajky mohou skřeti dotknout bez újmy? 

A ještě malý žertík: Pokud se mithril zapustil do hory od jejího vrcholku, neměli by kopat trpaslíci spíše do výšky, a ne do hloubky?

Pojďme se ještě krátce věnovat Gil-galadovi. Podobně jako Arondirův odhad, že meč slouží jako klíč, Gil-galad nějakým zázračným způsobem (tím zázrakem jsou přání scenáristů) poznal jen na základě shnilého stromu, že elfové do jara pomřou. Tvrdí, že „navzdory naším nejlepším snahám se zlo šíří dál“. Jakým přesně snahám? Vždyť doslova před vteřinou řekl Elrondovi, že poslal Galadriel pryč proto, že se domníval, že nicnedělání situaci zlepší. Ach, ta nekonzistence! Četl ty scénáře někdo alespoň jednou před natáčecím dnem?

Gil-galad, nejdéle vládnoucí velekrál elfů, na něhož všichni vzpomínají s úctou, je v seriálu zobrazen jako manipulativní bastard. Opakovaně nabádá Elronda k tomu, aby porušil přísahu, a to ve světě, kde čeká křivopřísežníky ten nejhorší osud. Jen vzpomeňte na mrtvé bez spočinutí, které povolal Aragorn do bitvy na Pelennorských polích a kteří existovali jako přízraky, protože porušili slib daný králi. Když Gil-galad naléhá na Elronda, aby porušil slib Durinovi, a zpravil ho o mithrilu, snaží se na něj uvalit osud horší než smrt. Lze respektovat takového vůdce? Netušil jsem, že „o něm harfeník smutně hrál" proto, že to byl takový parchant. 

A milý Elronde, říct někomu, kdo vyzvídá: „slíbil jsem Durinovi, že jeho tajemství neprozradím,“ není nejlepší způsob, jak udržet ono tajemství. A už vůbec bys neměl v další scéně ukazovat mithril Celebrimborovi. Elronde, takhle to s tajemstvími nefunguje! 

Jsme za polovinou první série, jejíž každá epizoda je horší než ta předešlá. Prsteny moci hyperaktivně konstruují nesmyslné konflikty, aby se pořád něco dělo, ale ty jsou natolik nicotné, že postrádají jakoukoliv tenzi. Seriál se jeví pomalý proto, že se v něm nic podstatného neděje, ale ve skutečnosti je hyperaktivní – jeho zdánlivá pomalost nemá nic společného s prokreslením postav, jde o nudu. Vzniká tu více umělohmotného konfliktu, než kolik my vyprodukujeme plastového odpadu.

Amazon spoléhá na to, že diváci vytrvají ve sledování, protože budou chtít znát odpovědi na laciné záhady a vidět odhalené identity (Kdo je Sauron? Je Meteor Man Gandalf? Kdo je Halbrand? Kdo je Adar?). Seriál staví výhradně na otázkách a nezodpovězených, kulhavých záhadách a laciných háčcích. Je možné, že za zápletkou o mithrilu stojí Sauron, který se elfy pokouší obelhat, ale  pak z toho elfové vycházejí jako důvěřiví hlupáci. Všichni zde jsou buď lháři, nebo podvodníci, nebo sabotéři, nebo manipulátoři, nebo křivopřísežníci, naprosto neloajální. A já doufám, že je Sauron vyhladí. 

Neumím si představit, že je seriál plně srozumitelný pro ty, kdo nejsou obeznámeni s Tolkienovými příběhy Prvního a Druhého věku, protože se téměř nic nevysvětluje (silmarily, Valar), ale ty znalé musí nekonečně rozčilovat. Rod draka, vysílaný paralelně,  ukazuje, jak naložit s komplikovanou, kronikářsky podanou předlohou, a naprosto, týden co týden, Prsteny moci zesměšňuje. Bolí mě to jako máloco v seriálovém světě. A jsem zralý na oživovací dávku mithrilu do žil. 

 
A nakolik svůdné se zatím Prsteny moci zdají vám?

 ---

Autor: Tomáš Krause
Foto: Amazon

 

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (6)

Pán prstenů: Prsteny moci: S01E04


ikona
Spooner
Velká potopa, vzácný nález a tatínek skřetů. 

Co si budeme povídat, osob, jež by ze seriálového Pána prstenů skákalo do stropu a s velkým nadšením hltalo každý dialog či digitální scenérii, opravdu moc není. A ani moje maličkost se k nim nepočítá. Tvůrcům se nedá upřít jistá snaha, řemeslné kvality a zatím funkčně využité kapesné od Jeffa Bezose, jinak však Prsteny moci zůstávají spíše rozpačitým projektem, na němž se dá sice leccos pochválit, ale také je tu sakra velký prostor pro zlepšení. I přes všechnu snahu je totiž výsledek spíše prázdnými omalovánkami, jimž zatraceně chybí charismatičtí a nosní hrdinové, a u nichž jsem v předešlých částech málem dvakrát usnul. Čtvrtá epizoda sice uspávací prokletí zlomila a posunula téměř všechny linie malinko vpřed, hlavní problémy ovšem pořád zůstávájí.

Příběh je na můj vkus stále rozvětven na příliš mnoho postav a příběhových linek a rozutečení do celého tamního světa ještě více přispívá roztříštěnosti seriálu. A to ještě naštěstí nedorazili Chluponozí, takže jsme „ochuzeni“ o nejnudnější část celého seriálu, která vypadá jako polední pohádka od České televize. Dostáváme se tak zejména do Númenoru, v němž se Galadriel snaží přesvědčit Míriel o pomoc. Dělá to ovšem zase se svou citlivostí rozjetého buldozeru, takže brzy skončí za mřížemi. V budoucím Mordoru se pak zajatý elf Arondir setkává se záporákem Adarem, který mu dá nečekanou nabídku, zatímco zbytek lidí v čele s otravným Theem dochází do blízké pevnosti. Elrond pak přichází na trpasličí tajemství a snaží se zjistit, jestli svému kamarádovi Durinovi může věřit.

A nutno říct, že už to není taková nuda jako posledně a žádná zápletka tu nebyla vyloženě navíc. Ano, pořád je tu až příliš mnoho postav vzhledem k tomu, jak nezajímavá většina z nich je a jak nešikovně je s nimi po scenáristické stránce zacházeno. Nadcházející přerod Galadriel z velké arogantní válečnice ve známou postavu snad ani nemůže více šustit papírem a příliš se zde tlačí na pilu. Stejně jako v případě nesympatického paka Isildura, jehož slabost je zde naznačována tím nejokatějším a i nechtěně směšných způsobem. Jinak jsem se ovšem, v rámci dosavadních dílů, vlastně poměrně bavil. 

Dění v Númenoru, v němž evidentně ještě dojde na nějaké ty pikle a politikaření, totiž prozatím docela funguje a vztahy mezi tamními postavami mohou být ještě zajímavé. Stejně jako špičkování u trpaslíků, kde mám z chemie mezi Elrondem a Durinem zatím hodně pozitivní dojmy a jde snad o jediný vztah a postavy, které fungují přesně tak, jak mají. A dokonce zvládnou diváka i pobavit. To se bohužel nedá pořád říct o budoucím Mordoru, kde se děj sice také posouvá vpřed, ale klopýtá kvůli nelogickým rozhodnutím a Theovi, který může brzy kandidovat na nejvíc nesympatického seriálového fracka dekády.

U čtvrtého dílu jsem měl poprvé pocit, že se děj konečně začíná někam posouvat, a dokonce i to ospalé rutinní tempo se vytratilo. Nebo jsem si na něj prostě jen zvykl. Na druhou stranu, pořád tu chybí scéna, která by diváka ohromila nejen pěknými digitálními kulisami, ale také poctivým tolkienovským srdíčkem a skvělou atmosférou. A kdyby už se tvůrci vykašlali na ty otravné zpomalovačky, při nichž postavy jedou na koni či utíkají lesem, byl bych jim opravdu vděčný. Nový Pán prstenů tedy zůstává v některých pasážích stále velmi sterilní a neohrabaný a snu o seriálu roku jsem se vzdal už dávno. Poprvé od prvního dílu mě však dokázaly Prsteny moci zaujmout svými zápletkami, trochu pobavit a dát (možná naivní) příslib, že už se to celé začíná konečně rozjíždět.

---

Autor: Milan Rozšafný
Foto: Amazon

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (21)

Pán prstenů: Prsteny moci: S01E03


ikona
Jokolo
Mordor vystrkuje růžky. 

Númenor opatrně otevírá své brány cizincům. Galadriel a Halbrand totiž byli vytaženi z moře a my se tak poprvé ocitáme na březích tohoto bájného CGI ostrova. Přijetí je nicméně poměrně chladné, neb mezi Númenorejci a elfy bůhvíproč panuje nevraživost. Galadriel se tak chtě nechtě dostává do područí královny Tar-Míriel a jejího kancléře Pharazôna, jež v budoucnu bude hrát ještě významnou roli. My se zároveň potkáváme s novou postavou, která vykouzlí úsměv na tváři – Elendilem, zatím pouze v roli kapitána. Charismatický brunet nicméně už vystrkuje růžky a ukazuje, že na poli dějin Středozemě si urve obří kus slávy. Jeho přítomnost však nenese jen pozitivní plody – zajímavá postava totiž výrazně kontrastuje s ostatními charaktery, a zvýrazňuje tak jejich obrovskou nesympatičnost. V čistě osobním zhodnocení musím říct, že Elendil je opravdu jedinou postavou, která vzbuzuje aspoň nějaké sympatie a jejíž osudy chci dál sledovat. Na pěst naštěstí nevypadá ani Isildur, u nějž jsem si při oznámení obsazení ťukal na čelo, ale po jeho prvních interakcích ty největší obavy opadly, neb ani on nepůsobí tak vyschle, jako jiní členové ansámblu.

 

Vyčítat to však nemůžeme představiteli Halbranda. Zatím o něm víme jen velmi málo, lze ale usuzovat, že nepůjde o největšího klaďase všech dob, a jeho herecký přednes i obsazení jsou tak na místě. Na Númenoru se v místní putyce lehce cinkne, okrade štamgasty a když se jim to nelíbí, všechny je na tolkienovské poměry celkem brutálně zrube. Ve vězení se pak se svou elfí souputnicí navzájem svěřují s tím, jak moc královská krev jim v žilách koluje a jak moc by společně chtěli přemoci Saurona. V tomhle klukovi toho bude víc, než se na první pohled zdá. A některé teorie o tom, která z původní trilogie známá figurka se z něj vyvrbí, jsou víc než zajímavé.

Výborně obsazeného Elendila se Galadriel snaží zneužít k tomu, aby jí pomohl z ostrova utéci. Elendil s hrdostí odmítne, poskytne ale elfí válečnici (jak ji bohužel seriál vyobrazuje) vítanou pomoc ve formě náhledu do prastarých svitků. Cesta k poznání je ale trnitá, a to zejména pro diváka. Zpomalovačka, kde Galadriel na pláži ráda jede na koni, aby se zdůraznilo, že ráda jezdí na koni, není zdaleka tak příjemnou pastvou pro oči, jak asi tvůrci zamýšleli. Jsme však odměněni formou nového zjištění – symbol, po jehož významu Galadriel prahne, je nakonec mnohem jednodušší, než jsme mysleli. Jde o geografické vyobrazení tzv. „Southlands“, kdysi vzkvétající oblasti, která je nyní postupně ničena skřety. A my se smutným přijetím zjišťujeme, že jsme svědky toho, jak se z této země mlékem a strdím oplývající postupně rodí Mordor.

 

V těchto jižních zemích se pak ocitáme společně s Arondirem. Snědý elf je stejně jako Galadriel zajat, ne však sličnými lidmi, ale prakticky namaskovanými skřety. Já tak můžu vyzdvihnout další světlou chvilku seriálu, a to právě vyobrazení skřetů, kteří jsou stejně hroziví jako v původní trilogii. Plusem je i zdůraznění jejich nelibosti vůči dennímu svitu, které je zde akcentováno ještě více než u Jacksona. Kostýmy vypadají skvěle a jednoho ze skřetů si navíc zahrál i Jed Brophy. Ten si ve Středozemi už párkrát zahrál, například nazgúla. Nebo jezdce Rohirrů. Nebo jezdce na vrrkovi. Nebo trpaslíka Noriho v Hobitovi. Nebo Elfa putujícího do Šedých přístavů. Nebo skřeta, který chce sežrat Smíška s Pipinem. A jeho syn si zahrál syna Arwen a Aragorna v jejích představách. Prostě kdyby se tu Jed Brophy neobjevil, těžko by šlo o tolkienovskou adaptaci.

Arondir se pak společně s dalšími zajatými elfy pokusí o únik v první pořádné akční scéně seriálu. To se nezdaří, většina kamarádů padne a Arondir má být zaveden k tajemnému Adarovi, jehož skřeti až zbožně uctívají, a kterého si zahraje charismatický Joseph Mawle alias Benjen Stark. O koho jde? Přichází snad Sauron ve sličné podobě? Nebo je Morgothův služebník někde úplně jinde, možná mezi Chluponohými?

 

Teorií o bezdomovci spadnuvším z nebes mezi prvohobity je celá řada. V minulé epizodě nechtěně vraždil světlušky, v této nechtěně podpálí vyobrazení hvězd, jejichž význam má objasnit to, o koho se jedná. Přitom se odhalí celému kmenu. Nebyli by to ale předchůdci hobitů, kdyby nebyli laskaví až na půdu, a mladé Elanor tak odpustí a dovolí, aby se padlý vousáč připojil k jejich migraci. Vraždění světlušek tak cizinec vymění za pomáhání při tažení vozu a přátelství je na světě. Opět ale vyvstává otázka – kdo se nám to zřítil na zem? Naznačují snad něco jeho hluboce modré oči, přátelství s hobity a jistá neohrabanost? Všechny tři hlavní linie se zatím pomalým tempem sunou k nejasným koncům a mě tak napadá ještě důležitější otázka, než kdo je kdo. Mám v dalším sledování seriálu jinou motivaci, než zjištění odpovědí na otázky, jaký starý známý vyleze z které postavy? 

---

Autor: Marek Mičke
Foto: Amazon Prime

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (13)
© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace