Je známo, že Christopher Tolkien nesnášel Jacksonovy filmy a shledával je příliš akčními a banálními. Podle nedávných zpráv si pak Tolkien Estate vymínil, aby nebyl Jackson v produkci jakkoliv angažován. Je s podivem, že Prsteny moci, které zatím zachycují magii Tolkienova světa mnohem hůře než geniální trilogie, mají jejich požehnání. Ale o tom níže.

Jak jsem psal v mnoha tematických článcích, Prsteny moci se odehrávají v době takzvaného Druhého věku Středozemě, během něhož došlo ke kování Prstenů moci, podle kterých seriál nese název, válce se Sauronem a vzestupu a pádu ostrovní říše Númenor. Seriál nás v plánovaných pěti sezónách provede dějem prologu Jacksonova Společenstva Prstenu. Druhý věk dává tvůrcům velmi volnou ruku, jelikož je to období Tolkienem nejméně popsané. Tvůrci Payne a McKaye přicházejí s vlastními postavami a příběhy, které spojují hrubě načrtnuté události v Dodatcích Pána prstenů (k Silmarillionu a Nedokončeným příběhům nemají práva, či jen výjimečně). Budou tedy muset seriál nejen zalidnit vlastními postavami, protože jich zkrátka není dostatek pro vytvoření funkčního dramatu, a přijít s vlastními zápletkami, ale též s vlastním jazykem, jelikož Tolkien pro Druhý věk nenapsal téměř žádné dialogy. 

První epizoda nese jméno Stíny minulosti a odvolává se tedy ke kapitole Společenstva Prstenu, v níž Gandalf vysvětluje Frodovi dějiny Jednoho prstenu. Seriál začíná prologem, který podobně jako u Jacksona vypráví Galadriel, jenže zatímco tam byla vševědoucí a mluvila o událostech, o nichž nemohla vědět, zde se dost možná ukáže jako nespolehlivý vypravěč. Na úvod vidíme malou Galadriel s jejím bratrem Finrodem v Zemích neumírajících, poblíž výstavního elfského města ve Valinoru, Tirionu na Túně. Jsme svědky zničení Dvou stromů, jež plodily světlo dávno před prvním východem slunce a měsíce, a dlouhou válku elfů s Temným pánem Morgothem. Ten byl sice nakonec poražen a spoután, ale jeho zlé dílo kazí Středozem nadále. Jeho služebník, černokněžník Sauron, dopaden nebyl. A kde se nachází, nevíme. Galadriel je však posedlá tím, že jej vypátrá.

Není jasné, jak dlouhá doba uplynula od Války hněvu, v níž byl svržen Morgoth, a v kterém roce se nacházíme, tvůrci budou chtít být ohledně časové osy velmi vágní, protože se v rámci jednoho lidského života snaží odvyprávět dva tisíce let Tolkienovy chronologie. Jisté, je, že si Galadriel nedá pokoj. Hledá jakékoliv stopy po Sauronovi a její pouť ji vede až do severních pustin. Tam ji však odmítne následovat skupinka elfů, kteří jsou napadeni ledovým zlobrem. Po nedobrovolném návratu ji vyznamenává velekrál elfů Gil-galad tím, že ji posílá za odměnu do Valinoru. Je to z jeho strany politický tah, jelikož se domnívá, že Galadriel nechtěně přivolá zlo, které tak houževnatě pronásleduje. Elrond, nejspíše Galadrielin nejbližší spojenec, ji ubezpečuje, že pokud se její zlá tušení zhmotní, bude bojovat se Sauronem i za ni. Elrond je nicméně Gil-galadem vyslán do Eregionu (hlavní město Ost-in-Edhil zde není explicitně uvedeno), aby byl nápomocen velkému elfímu řemeslníkovi Celebrimborovi. Tato mise ho zavede až do trpasličího království Khazad-dûm, později proslulé jako Moria, v době, kdy tam ještě teklo ječné pivo proudem a burácely ohně.

Mezitím, na druhé straně Mlžných hor, se kmen protohobitů jménem Chluponozí snaží přežít neviděn díky účinnému maskování. Hobitka Nori je zvědavost sama – a tato vlastnost ji zavede až k tajemnému muži, spadlému z nebe, kterému se v internetových kruzích přezdívá Meteor Man. Půjde o Gandalfa, o jednoho z modrých čarodějů, jejichž osudy jsou pramálo známé, či o někoho zcela jiného? Uvidíme. Jižněji, v kraji, který později vejde ve známost jako Mordor, hlídkují elfové nad městy lidí, jejichž předci se v minulosti přidali na stranu Morgotha. Nyní však od Gil-gala dostávají rozkaz, aby se stáhli. A to právě v okamžiku, kdy se objeví znepokojivá znamení. Nedaleká vesnice je zcela opuštěná a dobytek, který se oním směrem zaběhl, vydává místo mléka ohavnou temnou tekutinu. V každé dějové linii se tedy objevuje zlá předtucha…

Ona zlá předtucha se ovšem nenaplnila v rámci seriálu samotného. V žádném případě se nejedná o katastrofu. Po celou dobu trailerové kampaně u mě převládala nerozhodnost – mnoho toho vypadalo slibně, neméně znepokojivě. Nicméně, moje rozpolcenost přetrvává i po zhlédnutí prvních dvou epizod. Prsteny moci absolutně dávají na srozuměnou svůj rozpočet, množství plně realizovaných lokací je na televizní poměry nebývalé (i když pro mě stále vypadá lépe a filmověji pozdní Hra o trůny). Je to pastva pro oči, ale už ne tak docela pro mysl. Prsteny moci jsou v něčem velmi bez duše. Vítám fantasy, kde je svět i něco jiného než stesk a naříkání. A noci jsou nejen temné a plné hrůz, ale též světlušek a magie. Myslím, že seriál zatím funguje lépe jako fantasy než jako tolkienovská adaptace, jelikož se značným problémem ukazuje být omezenost práv, ale o tom dále. 

Ačkoliv se o Tolkienovi někdy říká, že je lepší budovatel světa nežli spisovatel a vypravěč (ostrý nesouhlas!), jeho postavy mají originální motivace a tajemnost pohnutek a téměř vždy se vymykají klasickým hollywoodským formulkám. Když byl Galadriel po Válce hněvu nabídnut návrat do Valinoru, odmítla z hrdosti, neboť se odmítla kořit před bohy a zároveň si toužila opatřit vlastní říši, kde by mohla vládnout podle své vůle. Zde je její motivací pomsta na Sauronovi za mrtvého bratra. Tolkien téměř nepoužívá primitivní motivaci pomsty (dalo by se snad argumentovat Fëanorovou přísahou, ale i ta je věcí Sudby). Co mě na jeho příbězích tak dojímá, je fakt, že na místo pomsty a rodinných vazeb staví dobrovolná společenství a smysl pro povinnost, a to nikoliv z vyšší autority ve smyslu vojenství, nýbrž z vnitřního přesvědčení. 

Ačkoliv se tvůrci snaží Tolkiena „napravit“ a dodat mu na diverzitě (což je věc, která mi absolutně nevadí), nejednou jsou paradoxně konzervativnější než mrtvý autor. Tolkien byl ve svém díle v mnoha směrech velmi rovnostářský, elfové jsou v zásadě beztřídní a velmi fluidní společnost, zatímco v Prstenech moci to tak úplně není. Elfové i trpaslíci v Tolkienovi mají výrazně méně genderově rozdílných znaků – elfí muži jsou jemní, bezvousí a nosí dlouhé vlasy, tváře trpaslic jsou pak pokryté vousem. V seriálu jsou postavy zásadně genderovány – elfové mají vlasy střižené nakrátko, ženy nosí přes obličej závoje (wtf) a Disa nejen že má obličej hladký, podle promo fotek má rovněž dokonale hladké nohy. Diverzita je evidentně žádoucí jen v některých odvětvích. 

Jak jsem zmiňoval, Galadrielin prolog je v něčem jiný než ve Společenstvu Prstenu, kde poskytovala objektivní informace, jež sama nemohla znát, zatímco zde vypráví o svém dětství a dospívání. Celý prolog je z pohledu elfů a působí jako vylhaná historka, kterou Galadriel v Silmarillionu podává Melian. Není tu ani zmínka o vraždění rodných a celý odchod z Valinoru a válka s Morgothem je malován jako vznešená záležitost. Ani slovo o Sudbě Noldor, o jejich velké hanbě a ještě větším hoři. Pokud nedojde později k nápravě, dějiny elfů to nepřijatelně zplošťuje. Finrod pochopitelně nepadl ve snaze dopadnout Saurona, ale mnohem udatněji, v boji se Sauronovým vlkodlakem, když chránil smrtelníka Berena. Doufám, že se o pravém osudu bratra dozví Galadriel na Númenoru. 

Další nemilou věcí, kterou jsem ovšem předvídal, je fakt, že se tvůrci neobtěžují udávat názvy měst, v nichž se nacházíme, a slučují je se jmény celých království. Takže hlavní město elfské říše Eregion Ost-in-Edhil, v němž sídlí Celebrimbor, je zde představeno jen jako „Eregion“. Obdobně dopadlo Gil-galadovo království Lindon. Bohužel v prologu nevidíme mapu Beleriandu a jeho pohlcení mořem (zřejmě z důvodu práv) a nepoučený divák by se tedy mohl ptát, kde je ona destrukce, o níž se ve spojitosti s válkami Prvního věku opakovaně hovoří. 

Je překvapivé, z jak málo vlivné pozice se Galadriel těší, čímž se dostáváme k další podivnosti, jakou je věk jistých elfů. Problém není v tom, že je Celebrimbor starší než v knihách. Problém je ten, že by žádný elf neměl vypadat na šedesát, a to ani ve Třetím věku, natož nyní. Je to rušivé, ale možná jen pro mě. Jinak než zdviženým obočím nelze reagovat na elfské ohňostroje nad lesy v Lindonu. Neměli by snad být elfové v mimořádné symbióze s přírodou, nikoliv se snažit podpálit prastaré hvozdy a plašit lesní zvěř? 

Zásadní záležitostí v každé adaptaci Tolkiena bude nevyhnutelně práce s jazykem. Jacksonovy filmy dokázaly použít archaický jazyk a nechat ho zaznít věrohodně. Repliky v Pánu prstenů jsou přirozené i extrémně citovatelné – a scenáristky Fran Walsh a Philippa Boyens si zaslouží veškerý kredit. Tvůrci Prstenů moci to mají složitější, neboť jim Tolkien zanechal minimum přímé řeči, všechny dialogy tedy musejí psát sami. Jakkoliv druhá epizoda napsaná scenáristkou Breaking Bad a Better Call Saul přichází s několika povedenými metaforami (a opravdu se mi líbí trpasličí zpívání kameni), seriál se zatím na poli jazyka potkává s úspěchem jen občasně. 

Podivná mi připadají i rozhodnutí ohledně dvou jmen: a to Nori a Theo. Nori je zkratka jména Elanor, což je ona zvědavá protohobitka, která objeví Meteor Mana, a čtenáři knih si možná vzpomenou, že tak Sam pojmenoval svou dceru. Jenže Elanor není nějaké tradiční hobití rostlinné jméno jako například Růžena, ale velmi výjimečné jméno, které Sam vybral podle květu elanoru rostoucího v Lórienu. Je v podstatě vyloučeno, aby se tak jmenovala libovolná hobitka ve Druhém věku. Nepochopitelná je pak pro mě i zkratka jména Theo – Tolkien se důsledně vyhýbá podobnostem mezi našimi jmény a jmény ve Středozemi a téměř nikdy nekrátí jména tak, aby zněla povědomě (Sam coby Samwise je výjimka). Theo zní opravdu velmi nestředozemsky. 

Ačkoliv se s velkým důrazem a na velké ploše věnuji věcem, které se mi na Prstenech moci nelíbí, pravda je taková, že se nejedná o špatný seriál. Jsem velmi spokojený s výtvarným řešením téměř všech nových i starých míst a nemám sebemenší problém přijmout vzhled Lindonu, Erigionu a Khazad-dûm za kánon. Prsteny moci mají svůj vlastní look, který se odvolává k Jacksonovým filmům, ale zachovává si svébytnost a vypadají jinak než jakýkoliv jiný seriál. Daří se jim zhmotnit pro Tolkiena tolik podstatnou metaforiku Světla a Tmy a několik obrazů se mi vrylo do paměti (zejména prolog, Lindon – Elrond s Galadriel vůkol zlatých listů je bezmála klimtovské!, otevírající se nebe, Celebrimborova pracovna). Háj v Lindonu, v němž Galadriel hledí na sochy mrtvých předků, je překrásný (čtenáři Silmarillionu, věnujte bedlivou pozornost jedné ze soch, na níž je podle všeho vyobrazena Lúthien s Huanem!)

Jen je škoda, že většinu nejsilnějších obrazů jsme viděli již v trailerech a že naše zpytování, o jaké události by mohlo jít, bylo zbytečné, protože nám seriál neposkytuje o nic více informací. Trvají stejně dlouho jako v ukázkách a neodvíjí se kolem nich žádný příběh! Připomíná mi to zklamání z Force Awakens, když se ukázalo, že je jeden výjev Luka a R2 vše, co uvidíme. V něčem je to velmi laciné. 

Přes rozpočet, který je patrný v měřítku, designu i vizuálních efektech, vše působí poměrně sterilně. Obrazu rozhodně chybí více filmové patiny (jak jsem psal už v preview, postrádám filmové zrno). Je totiž až nepřirozeně, televizně ostrý – Boromir by se o něj řízl podobně jako o úlomky Narsilu – přitom v kompozicích často postrádá větší hloubku pole.

V recenzi jsem se zevrubně věnoval různým odklonům od předlohy. Problémem však není deviace od předlohy sama o sobě, ale její přílišné zjednodušení (změny mohou být i k lepšímu, například filmový Boromir je mnohonásobně zajímavější postava než knižní Boromir). Seriálová Galadriel, seriálový Elrond, seriálový Gil-galad mají zkrátka méně rozměrů než jejích knižní předlohy. Zatím tu nenacházím nic, co by se mě hlouběji dotklo. Jedním z témat Pána prstenů je i to, že sluhové nepřítele se mohou jevit na pohled sliční, ale na omak oškliví. Prsteny moci nám zatím nabízejí mnoho krásného na pohled, snad se k tomu v příštích epizodách přidá i krása vnitřní. A my budeme moci úlevně prohlásit, že se nejedná o sluhu nepřítele.