Nač zbytečně slovíčkařit a zvažovat - v rámci tohoto článku budu o Breaking Bad mluvit jako o nejlepším seriálu všech dob, opíraje se jak o svůj subjektivní pocit, tak o nejeden žebříček, který si bere na paškál otázku, který že seriál je ze všech ten nejlepší. Dle Guinnessovy knihy rekordů jde například o kritiky nejlépe hodnocený seriál vůbec. K tomuto klenotu se teď totiž vracíme, neb uplynulo deset let od chvíle, kdy skončil Heisenbergův příběh za tónů perfektně zvolené skladby Baby Blue od Badfinger. A v tomto článku se pokusím vysvětlit, proč si myslím, že si toto dílo zaslouží svou neotřesitelnou pozici na piedestalu toho nejlepšího, co seriálová tvorba kdy nabídla. 

Vždy mě trošku štval český překlad Perníkový táta. Chápu jej a jednalo-li by se o jakýkoliv jiný seriál, odpustil bych tento tuzemský ekvivalent. Navíc překlad samotné fráze "breaking bad" do češtiny by byl poměrně krkolomný. Kouzlo vhodně zvoleného originálního názvu však tkví v tom, že se v něm skrývá hlavní premisa seriálu, která je zároveň jeho zásadní devízou. A totiž postupný a famózně napsaný přerod ryze taťkovské postavy v obávaného vládce drogového impéria a čistého záporáka. Dodnes si pamatuji určující moment, kdy jsem zhlédl poslední epizodu, která završila opulentní příběh hlavní postavy, a vzápětí jsem navázal epizodou první a začal seriál sledovat znovu. Markantní rozdíl mezi Walterem v první a poslední epizodě pro mě byl šokující, přitom základní rysy postavy zůstaly nezměněny. Pokud se opřeme o omleté tvrzení, že dobrý příběh dělají dobré postavy, pak Breaking Bad toto beze zbytku naplňuje. Zpočátku naivní středoškolský učitel bez respektu, jenž se po práci lopotí v automyčce, zatímco jej ponižují jeho studenti, a byť si je vědom své geniality, není nikdy schopen ji využít, se na poli několika desítek epizod postupně mění v čistokrevného alfasamce, jenž pro vlastní prospěch jde doslova přes mrtvoly, zatímco si své ohavné činy slepě obhajuje motivací zabezpečit rodinu. Je tomu až v poslední epizodě, kdy se dozvíme to, co jsme celou dobu tušili, tedy že veškerých hnusů, které stály život několik desítek, nepřímo i stovek lidí, se Walter dopouštěl čistě pro vlastní potěchu. 

Hluboce rozpracovaná motivace perfektní hlavní postavy, s jakou jsem se jinde nesetkal, by stačila na skvělý seriál. U dokonalých děl se však vždy potká najednou více věcí, které pomohou k zapsání se do historie. Jednou z nich jsou samozřejmě postavy vedlejší, bež nichž by Walterova odysea nebyla kompletní. Jesse Pinkman, jenž byl původně zamýšlen jako sezónní charakter, který měl být s koncem první série odpraven, je pro seriál prakticky nepostradatelný. Vince Gilligan jej totiž vhodně využívá jako výborné doplnění charakteru hlavního. Právě skrze mladého Jesseho totiž vidíme stále se zhoršující následky činů jeho bývalého pedagoga. Zatímco Walter se chladnokrevně vyrovnává s narůstajícím krveproléváním a jeho tvář je čím dál kamennější a zarostlejší, na duši mladého Jesseho zanechávají společné činy hluboké šrámy. Narůstající hromada peněz i mrtvol v barelech činí Waltera stále silnějším a spokojenějším, Jesse je ale s každým dílem rozervanější a ztrácí všechno, co mu kdy bylo drahé. Ambivalentní vztah ústředního dua, jež si k sobě stále hledá cestu a střídavě se miluje a nenávidí, poskytuje seriálu po celou dobu pěti sezón potřebnou chemii, která napnutého diváka nenechá vydechnout. 

Ve většině případů přispívá k dokonalosti postavy i herecký přednes, který ji doprovází. Breaking Bad je jedním z těch případů, kde jsou všichni protagonisté rámováni výjimečnými výkony. Několik cen Emmy pro Bryana Cranstona, Aarona Paula a Annu Gunn budiž mi oporou v tvrzení, že se tu podařilo něco výjimečného. Opět se tu potvrzuje, že pod správným vedením ze sebe herci dovedou často vytřískat mnohem lepší výkony, než běžně předvádějí. Ansámbl tu dohromady vystřihl několik kultovních scén, které se nesmazatelně zapsaly do historie seriálové tvorby, a to právě díky spektakulárním performancím. Ne každý den se stává, že by vám sir Anthony Hopkins napsal dopis, ve kterém by vás adoroval jako ty nejlepší herce, jaké kdy na obrazovkách viděl.

Čím pro mě drogová pohádka z Albequerque vybočuje z průměru je také její realističnost, která byla akcentována zejména v prvních sériích. Běžné detaily, které se normálně ve filmech a seriálech příliš neřeší, tu mnohdy tvoří páteř celé epizody a poskytují tak významný prostor pro prohlubování charakterů a jejich vzájemných vztahů. Je potřeba zabít záporáky? Fajn, otřepaná premisa. Oč zajímavější však je to, když se začne řešit, jakým způsobem je bezpečně zabít, případně co poté udělat s těly? Rozvinutí této běžně pár scénami odbyté situace najednou nabízí nejen humornou vložku, ale hlavně zkoušení morálních kvalit hlavních postav. Tím se dále zkoumá ústřední téma svědomí, morálky a tíhnutí ke zlu a seriál je tak konzistentní jak v širším měřítku hlavního tématu, tak v dílčích situacích, kdy je nutné seškrabat zbytky tlejícího těla z podlahy. A když se pak začnou vydělávat těžké prachy, je třeba tržbu rozdělit mezi překupníky, distributory, řidiče a spoustu dalších vrstev drogového impéria, až nakonec bossovi zůstanou jen drobné. Další detail, který běžně nevidíme, zde je nicméně vybroušen do situace, která opět rozvíjí konflikt mezi hlavními postavami, byť se zdánlivě jedná o situaci, která není scenáristicky přitažlivá. Kumšt.

Máme tedy skvělý scénář, brilantně zahrané a dobře napsané postavy v uvěřitelném příběhu o nejstarším souboji světa - dobro proti zlu v člověku samotném. Jakoby to ale Gilliganovi nestačilo, vše musí zabalit do nádherného obalu pevné režie s vypiplaným vizuálem, který od té doby dovedl k dokonalosti. Jak série přibývají, tvůrce se postupně trhá ze řetězu a servíruje záběry, ze kterých se tají dech. Tu nejběžnější lidskou činnost či interakci, jako je otevírání pračky či smažení kuřat, dovede natočit tak brilantně, že byste se do záběrů s chutí zakousli, jak lahodně vypadají. Ve skvělém spinoffu Better Call Saul jde Gilligan v tomto umění možná ještě dál, už v Perníkovém tátovi byly ale položeny základy, které se pro seriál rázem staly charakteristickými. Náramně sestříhané montáže jdoucí v ruku v ruce s vhodně zvoleným soundtrackem a dechberoucí vizuální složkou opět ukazují, že Gilligan má obrovský cit jak pro příběh, tak jeho poutavé a nevšední vyobrazení.

Umělec by měl vědět, kdy je vhodné přestat. V tomto ohledu si dovolím jedinou výtku směrem k tvůrcům tohoto skvostu, a tou je postava Guse. Charismatický záporák pro mě svůj potenciál vyčerpal jednou sérií a budování vztahu mezi ním a Walterem mi nikdy nepřišlo funkční a zajímavé. V širším měřítku ale nepochybně můžeme říci, že tvůrci se drželi na uzdě a věděli, že rozšiřování světa na základě žádostí studií či fanoušků s sebou nese mnohá rizika a hrozí, že se děj vyčerpá a scénář se bude zhoršovat (dívám se na vás, Benioffe a Weissi). Gilligan však mezi schopné umělce patří a věděl tak nejen to, kdy seriál zakončit, ale také jak to udělat. Jedna ze závěrečných epizod Ozymandias je pravděpodobně nejlepší epizodou, kterou jsme na obrazovkách mohli vidět. Možná právě díky tomu, že je zde završen konflikt, k němuž všechny předcházející série směřovaly, tedy pátrání Hanka po drogovém bossovi, svém švagrovi. Naproti očekávání však nejde o cliffhanger, ale o pouhý začátek neskutečně napsané epizody, jejíž děj tragicky graduje a směřuje k epizodě finální. V té se povedlo to, o čem se jiným megalomanským sériím může jen zdát, tedy uspokojivě, poutavě a konzistentně s hlavním tématem zakončit mohutný příběh taťky, který jen chtěl zabezpečit svou rodinu, aby synáček dál mohl snídat, ale cestou přitom jaksi vybudoval drogové impérium a zničil vše okolo sebe. 

Jak se na seriál po letech díváte? A souhlasíte s odvážným tvrzením, že Gilligan v Better Call Saul svůj triumf ještě překonal?

---

Autor: Marek Mičke
Foto: AMC